Zobrazují se příspěvky se štítkemfilosofie. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemfilosofie. Zobrazit všechny příspěvky

úterý 2. července 2024

O víře a důvěře

Stále častěji se na internetu setkávám s videi konfrontujícími ateismus a teismus, víru v Boha (či bohy) a „bezbožnost“. Ať už je to náhoda, znamení či rozmary doporučovacích algoritmů, donutilo mě to zamyslet se nad tím, jak interpretuji víru já jako hluboce racionálně založený člověk a co pro mě znamená v něco věřit.

středa 30. ledna 2019

Nejoptimálnější článek

Tento spor se táhne historií české lingvistiky už po desetiletí. Není-li to patrno z nadpisu tohoto článku, myslím tím spor o to, zdali slovo "nejoptimálnější" (a slova jemu podobná) vůbec dávají smysl.

Po rychlém hledání lze najít mnoho argumentů pro i proti. Napřed bych se rád podíval na některé z nich:

Nedává to smysl, protože slovo "optimální" je vlastně samo o sobě ve 3. stupni.
V latině je opravdu optimus ve třetím stupni (slova bonus – dobrý), ale ani tento fakt není dobrým argumentem. Jednak jsme v češtině, kde to slovo žije vlastním životem, ale ani tak to nemůže zcela dobře být navrhovaný gramatický pleonasmus, protože to slovo samotné se vztahuje k jinému slovu, a sice k podstatnému jménu optimum (to nejlepší). Původní třetí stupeň už není relevantní.

Dává to smysl, protože nic optimálního vlastně ve skutečnosti neexistuje; můžeme se tomu pouze blížit a tedy určovat, jak moc se daná věc blíží optimu.
Nic nám nebrání mluvit o věcech, které nejsou reálné, pak můžeme docela dobře mluvit i o absolutním optimu. Krom toho vybíráme-li si ze dvou věcí, z nichž jedna je pro nás špatná a druhá dobrá, je vcelku evidentní, že v tomto souboru existuje optimální věc. Navíc tento argument skrývá i logický spor – můžeme-li se optimu pouze blížit, věc nejoptimálnější nemůže existovat, protože by vždy existovala věc optimálnější a tedy by ona původní nebyla ve skutečnosti ta nej.

Nedává to smysl, protože pokud je něco už optimální, nemůže být nic lepšího.
Zde se porovnávají špatná slova. "Optimální" a "lepší" nejsou synonyma. Tak jako "lepší" neznamená "dobré", tak ani "optimálnější" neznamená "optimální". Přeci není ani záruka, že věc nejlepší je vůbec dobrá.


Abychom se dobrali nějakého závěru, napřed je potřeba podívat se, co vlastně věc optimální je. Věc optimální je optimum, stejně tak jako věc ideální je ideál či věc maximální je maximum, v dané skupině věcí. Optimum jest něco, co nám vyhovuje nejvíce (pro daný účel), tedy vyhovuje více než všechny alternativy (jako maximum je větší než všechny ostatní prvky).

Teď přejdeme k druhému stupni. Zatímco první stupeň (pozitiv) prostě stanovuje určitou vlastnost, druhý stupeň (komparativ) porovnává míru dané vlastnosti mezi dvěma objekty. Věc optimálnější je tedy doslova to, co je více optimální než něco jiného. Třetí stupeň (superlativ) je pak už lehký, věc nejoptimálnější je optimálnější než všechny ostatní (nebo, mám-li zabrousit do matematiky, k ní neexistuje optimálnější věc, což ale není úplně ekvivalentní).

Vše nyní stojí na tom, zdali může něco být "více optimální". Vrátíme-li se zpět k našemu spojitému adjektivu "dobré", jeho míry můžeme lehce najít. Věci mohou být dobré, hodně dobré, málo dobré, trochu dobré, ne zcela dobré, vůbec dobré atd., tedy alespoň vágně lze určitou míru stanovit. Oproti tomu může být něco "málo optimální"? Podle mě taková věc není optimální vůbec, stejně tak i věc "ne zcela optimální". "Hodně optimální" už je teprve nesmysl, přeci když jsme něco už označili za optimální, máme hotovo, už není co dodat.

Míra slova "optimální" je triviální. Jsou jen dvě možnosti, buď něco optimální je, nebo není, 0/1. Stejné chování je na první pohled vidět i u slova "maximální".

A verdikt? Míra je triviální, ale existuje. Tím pádem optimálnější věc je pouze optimum (pokud existuje, vzhledem k neoptimu) nebo nic (vzhledem k optimu či pokud optimum neexistuje). Nejoptimálnější věc pak může být jedině nějaké neoptimum (neexistuje-li optimum) či nějaké optimum (všechna jsou si samozřejmě rovnocenná). Jak prosté.

Dá se tedy říct, že o věci nejoptimálnější se mluvit dá, ale zpravidla nám to nic neřekne. Když se budeme pohybovat jen v reálném světě a přijeme fakt, že optimum neexistuje, pak je nejoptimálnější všechno.

Dodatek: Při psaní tohoto článku jsem si vzpomněl na jeden dialog bůhvíodkud: "Ty jsi těhotná?!" "No trochu..."

Druhý dodatek: Matematika rozlišuje mezi největším prvkem a maximálním prvkem. Největší prvek je takový, který je větší než všechny ostatní prvky, zatímco maximální prvek je takový, ke kterému neexistuje prvek větší. U čísel obě definice splývají, ale pokud třeba porovnáváme množiny co do obsahu, může být více maximálních množin (a žádná největší).

středa 4. července 2018

Zajímavost: O emocích

Netrpí-li člověk nějakou formou psychopatie, bývá obdařen širokou škálou emocí, jež se v různých situacích začnou projevovat. Některé jsou nám možná občas na překážku, ale všechny mají svůj účel.

Člověk je ve své podstatě tvor egoistický. Primárně mu jde o jeho vlastní přežití, na což jsou nastavené instinkty i rozum. Pokud ale vidíme jiného člověka trpět, soucítíme s ním; pokud způsobíme někomu radost, pociťujeme ji taky. I rozumná a logická rozhodnutí si vyčítáme a to nás nutí o nich přemýšlet.

Můžete si říct, že to je příroda, která nás takto stvořila. Poté je hezké, že i přes rozum, kterým jsme obdařeni, nás stále cosi uvnitř nutí pomáhat ostatním, a tak to má být. Nebo si můžete říct, že jsme k tomu dospěli evolucí. Poté je vidět, že to funguje.

úterý 16. ledna 2018

Vědci

Absolvovat vysokou školu stojí píli a určitou míru přirozené inteligence. Nejedná-li se zrovna o práva v Plzni, absolventi vysokých škol by měli být lidé chytří a schopní. Ti z nich, kteří jsou velice dobří v oboru, pokračují v akademické kariéře dál na univerzitě; stávají se z nich vědci.

Mnoho z vědců skutečně za sebou zanechává mnoho úspěchů, ať to jsou nové objevy, převratné teorie a výzkumy či různá ocenění. Pokud je navíc vědec mediálně otevřený a publikuje svoje myšlenky nejen v kruzích akademických, ale i v širší veřejnosti, stává se z něj populární a důvěryhodná osoba. Nemyslím si, že by český národ měl nějakou averzi k lidem chytrým, naopak je považuje za autority a často vzhlíží k jejich přesvědčením a názorům.

Jenomže to je ten problém. Aristoteles byl prý posledním člověkem, který věděl vše, co se v té době dalo vědět. Byl to Filosof, než se filosofie rozdělila do mnoha vědních odvětví, a ačkoliv se od antiky objevilo ještě několik polyhistorů, věda se rozšiřuje závratným tempem. Zatímco v minulosti mohlo existovat obecné povědomí o všem, dnes převládají specializace.

Jak praví Eisner o jazykové vědě: „spějeme dnes např. k jazykovým znalcům výhradně pro české století čtrnácté, k literárním znalcům výhradně jen první polovice českého století devatenáctého,“ narozdíl od Dobrovského či Komenského, kteří věděli o jazykové vědě vše.

Znalosti vědců se nezmenšují ani nezvětšují, ale jak se rozšiřuje samotná věda, obory vědců se sice zintenzivňují, ale zároveň se právě zaměřují stále více do jednoho bodu. To je první důvod, proč nemusí být nejlepší věc věřit bezvýhradně všem vědcům. Je vcelku logické, že přední český kardiochirurg asi nebude zrovna znalcem fauny a flory amazonského pralesa (resp. je to možné, ale nepravděpodobné) a byl by bláznem, pokud by se snažil pojednávat o věcech, o kterých nic neví. Chytrost neznamená znalosti.

Pak je tu věc názoru. Začne-li vědec zacházet do politiky, není to špatně, ale přestává být vědcem; opouští půdu akademickou a vstupuje do úplně jiné oblasti, kde jeho dosavadní vědecká kariéra znamená málo. Má-li nějaké názory, nemůže jimi jen tak mávat do větru bez podložení, ba co víc, právě proto, že je vědec a tedy znalec vědecké metody, musí svoje názory zdůvodňovat a podkládat fakty. Pokud tak nečiní, jen zneužívá své autority.

Jak jsem již minimálně jednou uvedl, nechci psát politické články, a tak ani tento článek není politický. Jen se vás snažím nabádat k lepšímu rozhodování, komu věřit, a určování, jakou váhu mají názory různých lidí. Obrázek si udělejte sami.

neděle 19. listopadu 2017

Rovnost v inzerátech

Toto jest pokračování mého březnového článku Míchačky nebereme, tentokráte s obrázky. Na svých cestách po naší vlasti jsem se jal fotit různé inzeráty, jež mi obzvláště do očí bily, abych ukázal nesmyslnost pokusů jejich autorů o "zdůraznění" rovnosti v přijímání zaměstnanců. Nuže zde jsou:


Prznění našeho jazyka ve formě "Skladník/ce" je nesmyslné ze dvou důvodů. Předně, jak jsem již zmínil v uvedeném článku, je "skladník" slovo vespolné, a tedy aplikovatelné na osoby nejen rodu mužského. Z hlediska logiky pak část za lomítkem nelze napojit nikam do slova před lomítkem, aby vzniklo něco použitelného. Nezbývá než usuzovat, že společnost navíc přijímá i jakési skladníce (a ještě chybí skladníčata).


Úsměvný kontrast normálního a hloupého inzerátu. Ve stínu neohroženosti pravého inzerenta, který přijímá laboranty i laborantky, je patrná obrovská zaujatost inzerenta nalevo, který patrně přijímá pouze absolventy, ale absolventky nikoliv, zcela jistě tedy porušuje rovnost příležitostí... tedy až na to, že ty inzeráty vydala stejná společnost.


Totéž v bleděmodrém. Z pozoruhodných důvodů je zde "brigádnice" na prvním místě (asi je upřednostňují), ale jinak je toto stejné jako případ první. Jsem zvědav, zdali nějakého brigádnika už sehnali...


Proti tomuto inzerátu se toho dá namítat asi nejméně. Sice je dodatek "(ž/m)" vcelku zbytečný vzhledem k nám již známému významu vespolných slov, ani mi nevadí to, že "ž" je na prvním místě (ono musí být vždy něco na prvním místě, že?), ale kdybych chtěl být puntičkář, našel bych slabé místo:

Očividně v této společnosti nejsou vítané osoby onoho tajemného třetího pohlaví, lidi neuznávající tyto konvence a zřejmě ani příslušníci tekutého pohlaví (snad jsem to přeložil správně). Pro ty tento inzerát očividně není, neboť limituje uchazeče pouze na muže a ženy.


Pointa tohoto článku? Na každém "pokusu" o zdůraznění nerovnosti se dá najít nějaká moucha, která dobré mínění jeho autora zboří jako domeček z karet. Jak se tedy tomuto vyvarovat? Je to vcelku jednoduché, stačí nezahodit zdravý rozum, a abych parafrázoval citát z filmu Válečné hry, jediný způsob, jak vyhrát hru, je nehrát.

pátek 20. října 2017

Kolik zájmen si vymyslíš, tolik pohlaví máš

Jak jsem zmínil v článku minulém, respektuji názory ostatních. Respektuji také přání ostatních určit, jakým jménem je budu oslovovat (to akorát není princip, ale slušnost). Co však nerespektuji je, aby mi někdo vnucoval jazyk, jaký mám používat pro jejich oslovování.

Středobodem tohoto článku je tento krásný přehled, především pak tato nádherná tabulka nesmyslů:


Dvě třetiny tohoto výplodu jsme se v hodinách angličtiny neučili, neboť se nejedná o jakoukoliv standardní angličtinu. Mluvím-li anglicky, prostě tato slova nejsou v jazyce, který používám. Tu stránku jsem bohužel celou nedokázal přečíst, neboť stačil jediný odstavec na to, aby mi způsobil hluboký otřes mozku.

O to víc mě fascinuje fakt, že se toto nachází na stránkách univerzity, do jejíhož programu patří i studium angličtiny, a přitom tento článek není v sekci angličtiny. Vědecky tedy nemá žádnou hodnotu, protože zájmena jsou věcí jazyka a nikoliv nějakého pocitu. Alarmující věc je tedy ta, že autoři této stránky zneužívají postavení a věrohodnosti své univerzity pro to, aby mohli věrohodně mluvit o věcech, o kterých nemají právo vědecky pojednávat.

Respektuji (to už taky píšu nějak často, ale vždy upřímně!) přesvědčení ostatních lidí, že mají jiný přirozený rod, než jaký bych do nich řekl, ale byť je to smutné, je to stále jen v jejich hlavě. Je to subjektivní věc a tedy věc, na niž mohu aplikovat princip názoru. Chápu, že jim to patrně způsobuje problémy, ale pokud mi budou něco vnucovat, způsobují si těch problémů ještě víc.

Bavíme-li se v angličtině, uznávám v třetí osobě pouze zájmena he, she, it a they. Tím ale neříkám, že slova nemohou svůj rod změnit (v angličtině vcelku jednoduše). Lodě a zvířata jsou standardně it, ale kapitáni svým plavidlům říkají zásadně she a majitelé psů a koček je označují podle jejich pohlaví (ačkoliv nevím, zdali respektují jejich rodovou identitu!) Nemohu-li aplikovat běžná singulární zájmena, zbývá mi použít they, což je standardní (a zavedený) způsob pro označení osob, kde se běžná zájmena nedají použít. They jsem ochoten používat, není-li přirozený rod použitelný, ale jakákoliv jiná slova prostě nejsou angličtina, nesouhlasí s mým názorem a nemohou mi být z principu vnucena.

Stoupencem antiprincipu jest ten, kdo by mě označoval za xenofoba, pokud si budu za tímto názorem stát. Bohužel, byť mi to připadá jako z říše fantazie, se takoví lidé najdou dokonce i u moci, naštěstí zatím jen v jiných státech.

Dostalo se ke mně, že v Kanadě existuje zákon, který nařizuje všem lidem respektovat zájmena jiných. Pokud neuznám, že člověku musím říkat ve třetí osobě "bze", mohu být obviněn z diskriminace, xenofobie, disrespektu a snad i z disharmonie. Zákon, který se schovává za principem lidských práv a solidaritou, nahrazuje jeden názor druhým, navíc dokonce doktrínou, nehledě na to, že slouží výhradně menšině a většinu poškozuje (a to je zase jiný antiprincip).

Jak jsem uvedl výše, pokud si někdo tento jazyk uznává, budiž. Mně stačí obecné they, ale abych taky jen tak neseděl a nic nenavrhoval, navrhuji použít pro třetí osobu pravé singulární "zájmeno" man s původem člověk. Inspiroval jsem se němčinou, kde se toto zájmeno používá ve zvratném významu, a do češtiny se občas (krom trpného rodu) jako "člověk" překládá. Obávám se však, že bych se svým návrhem selhal z důvodu existence dalších projevů ignorance, o nichž se ale budeme bavit až v článku příštím.

Princip a antiprincip názoru

Párkrát jsem zde již zmínil některé z morálních principů, kterými se snažím řídit, nicméně zatímco v jiných článcích to bylo pouze téma okrajové, zde začnu přímo tímto principem:

Respektuji subjektivní názory a přesvědčení ostatních lidí, dokud mi je nezačnou vnucovat.

Mít názor je přirozené lidské právo plynoucí přímo z naší podstaty. Svět, kde by se za názory mělo trestat, vede k úpadku. Nicméně jakožto já respektuji názory ostatních lidí, tak očekávám, že ostatní lidé budou tento respekt opětovat, jinak by tento princip neměl smysl. Samozřejmě očividně nepravdivý názor na vědecká fakta, obecné pravdy (a tautologie) a prostě věci, o kterých nemohou být pochyby, je nebezpečný pro daného jedince i společnost, a v takovém případě je potřeba vyvést člověka z omylu, ale ve věcech, kdy jediná "pravda" neexistuje, tento princip platí.

Mezi tyto věci patří náboženství a víry, politické přesvědčení a různé nepodložené vědecké teorie či hypotézy. Nejsem ateista ani věřící, ale respektuji víru ostatních samu o sobě, protože víra je apriorně nedokazatelná. Stejně tak za tisíce let nikdo nebyl schopen přijít s politickým systémem, který by byl ideální (a zároveň fungoval v praxi), takže respektuji i přesvědčení ostatních o tom, které ze systémů a zřízení jsou nejlepší. Všichni mají právo mít na tyto věci svůj názor a samozřejmě mají i právo tento názor dát najevo (cenzuru odmítám v jakékoliv podobě).

S odporem se setká ten, kdo mě začne přesvědčovat o správné víře, politické straně, dietě a nebo třeba jen o správném způsobu psaní kulatých a složených závorek v programovacím jazyce C#. Dle principu mu jeho názor neberu, ale stejně tak dle principu to je, jakožto názor, věc subjektivní a tedy nedokazatelná. Konkrétně, ať si je kdokoliv křesťan, muslim, žid, pravičák, levičák (což dnes jsou už prázdná slova) nebo zastánce maďarské notace, ať si jím zůstane, ale já jím být nechci a nebudu (leda bych se pro to svévolně rozhodl).

Ale tito lidé nejsou ti nejhorší. Jen si neuvědomují, že jejich názor je pouze názor, jenomže existuje odpornější sorta lidí. Jsou to ti, kteří nejenže považují svůj názor za svátost a absolutní pravdu, ale opovažují se označovat lidi s jiným názorem za zločince, fašisty, rasisty, neonacisty, xenofoby a jiné foby a vedou proti nim kampaň s cílem totálního vyhlazení lidí s jiným názorem.

Tito lidé šíří antiprincip a jsou nebezpečím pro společnost a její rozumný a svobodný vývoj. Schovávají se za vyšší morální principy rovnosti, spravedlnosti, respektu a jiných věcí, ale sami je narušují svojí ignorancí a fanatismem a ačkoliv jsou v menšině, jejich přesvědčení se šíří jako lavina a přetrvává jako rakovina. 

Dostane-li se takovýmto lidem do rukou možnost rozhodovat o právech ostatních lidí či o zákonech státu, běda!


Tímto článkem započínám jakousi sérii článků, ve kterých se pokusím poukázat na konkrétní instance antiprincipu. Brzy na shledanou!

úterý 10. října 2017

Odpovědnost, vina a kauzalita

Na podobné téma jsem již vydal jeden článek, kde jsem se pokusil k otázce existence kauzality přistoupit z hlediska fyzikálního. Bohužel nijak zvlášť úspěšně, takže (ač je to téměř kacířské) musím fyziku nechat stranou a nahlédnout na tuto otázku čistě pohledem filosofickým.

V titulku mám slovo "vina", což je spíše konkrétnější termín, z oblasti právní i psychologické. Tím se zabývat nebudu.

Dojde-li k nějaké události, často bývá namístě ptát se, kdo je za to odpovědný, kdo za to může. V situaci, kdy dojde k nějaké škodě, či naopak k prospěchu, bychom potřebovali znát toho, kvůli/díky komu k tomu došlo. Jak takovou bytost identifikovat?

Za situaci je zodpovědný ten, kdo vykonal něco, co danou situaci způsobilo (to jsem neřekl nic nového). Tím pádem kdyby to neudělal, k situaci by nemohlo dojít. Upustím-li hrnek na zem a on se rozbije, lze vcelku jednoduše usoudit, že kdybych jej neupustil, nerozbil by se. Mohl jsem se rozhodnout a moje jednání způsobilo škodu, jsem tedy viník.

To šlo vcelku jednoduše, jenomže co když způsobím škodu nevědomky, za přičinění někoho jiného? Nějaký zlomyslník mi na dveře postaví hrnek a já, nevěda o tom, otevřu dveře a hrnek shodím a rozbiji. Podle dosavadní úvahy bych byl viník já, ačkoliv jsem nevěděl (a nemohl tušit), že ke škodě může dojít. Pouze jsem byl "prodlouženou rukou" někoho jiného, kdo to na mě nastražil. Já jsem se sice mohl rozhodnout, zdali otevřu dveře či nikoliv, ale viník bych přeci (přinejmenším intuitivně) být nemohl.

Můžeme jít chronologicky zpět a hledat všechny takové osoby, které splňují definici výše. Pokud bych neotevřel dveře, nedošlo by ke škodě. Pokud by jiná osoba na dveře nepostavila hrnek, nedošlo by ke škodě. Pokud by někdo jiný hrnek nepostavil na stůl, ale nechal ve skříni, nikdo by si ho nevšiml a nepostavil na dveře...

Opět zde je problém – vyvstává příliš mnoho zodpovědných osob, jejichž činy "způsobily" výslednou škodu. Můžu se ptát, zdali výsledek byl něčím záměrem, pak by se mi zredukoval v tomto scénáři počet osob pouze na jednu, ale co když nikdo s takovým záměrem není a ke škodě dojde náhodou, tedy s přičiněním osob, ale bez záměru? Někdo vyndá hrnek ze skříně, postaví ho na stůl a pak na něj zapomene, někdo jiný ho vezme a chce vrátit zpět do skříně, když vtom rozrazím dveře já a způsobím leknutí přítomné osoby, jež hrnek upustí a rozbije. Všichni aktéři v této situaci měli kontrolu nad svým jednáním, nesledovali žádný zlý záměr, ale přesto došlo ke škodě. Kdo je pak viníkem?

A nemůžeme sledovat chronologicky kauzalitu ještě více do hloubky? Můžeme zjišťovat, proč první osoba na hrnek zapomněla, kdo ji vyrušil, proč k tomu došlo atd. až se dostaneme zpět o dny, týdny, měsíce... Vznikne řetěz kauzality, z nějž by stačilo kdekoliv vyjmout jeden článek a řetěz se rozpadne. Kde je pak počátek tohoto řetězu?

Schéma tohoto řetězu je "... ⇒ W ⇒ X ⇒ Y ⇒ Z" (neboli ... implikuje W, W implikuje X, X implikuje Y, Y implikuje Z), kde Z je zničení a k němu vede neznámý počet předpokladů. Akorát... jak jsem schematicky ten řetěz definoval? "... ⇒ ¬W ⇒ ¬X ⇒ ¬Y ⇒ ¬Z" (... negace Y implikuje negaci Z) neboli nedojde-li k předpokladu, nedojde ani k důsledku. Nechávám fyziku stranou, ale k ruce si vezmu matematickou logiku – schéma neodpovídá definici, protože ta by měla být ekvivalentně "¬Z ⇒ ¬Y ⇒ ¬X ⇒ ¬W ⇒ ...", tedy "nedošlo-li k důsledku, nedošlo ani k předpokladu", což i z pohledu selského rozumu je jasně totéž, jako schéma celé kauzality (pokud A nutně způsobilo B, nemohlo k němu dojít, pokud nedošlo k B).

Jak tento spor interpretovat? Pokud by kdykoliv před Z došlo k zemětřesení, hrnek se rozbije tak či tak (budeme to předpokládat). Pak sice intuitivně mohu říct, že kdyby k zemětřesení nedošlo, hrnek se stejně rozbije, ale celý řetěz tím stejně přestává existovat – zničení mohlo způsobit jedno nebo druhé, ale na výsledku to nic nezmění. Pro všechny možné výsledky ten řetěz nelze najít: pokud by hrnek nebyl zničen, řetěz nesplňuje svůj předpoklad; pokud by došlo k zemětřesení, řetěz nesplňuje svoji definici. Zemětřesení jsem zavedl jako nepředvídatelnou událost, o které tedy nelze dopředu říci, zdali nastane či nikoliv, ale v momentě zničení hrnku už nemůžeme jen tak říct, jestli ten řetěz existuje, protože ke zničení mohlo dojít jakkoliv. Dopředu nejsme schopni řetěz určit, poté ho již nemůžeme posoudit. Takový řetěz tedy neexistuje.

Možná se zdá, že tento článek zakončím stejnou bezradností, s jakou dopadl článek minulý, ale objevil se zde pozoruhodný jev – kauzalita proti směru proudu času ("¬Z ⇒ ¬Y ⇒ ..."). Prozatím nemám aparát na pojmutí možných důsledků, ale článek o tom je v přípravě. Příště tedy na shledanou.

čtvrtek 24. srpna 2017

Rozhodnutí a kauzalita

Ptát se "co by kdyby" je většinou zbytečné nejen proto, že s minulostí stejně už nejde nic udělat, ale také proto, že možná ani není možné, aby "kdyby".

Úvodem je potřeba připomenout několik fyzikálních principů vesmíru. Předně platí mnohé zákony o setrvačnosti, gravitaci apod., díky kterým víme, že planety a hvězdy se budou pohybovat pořád stejně, jako se pohybují doposud, nevykazujíce žádné chaotické činnosti, – tedy deterministicky. Tak tomu je na makroskopické úrovni. Na úrovni mikroskopické je naopak naprostý chaos. Kvantové jevy, pole a fluktuace vakua mají pravděpodobnostní chování a výsledek pozorování takovýchto jevů není nijak předvídatelný.

Jak do toho všeho zapadá kauzalita? Víme-li, že došlo k nějaké situaci z nějakého důvodu, můžeme se znovu zeptat, proč došlo k tomu důvodu. A takhle pořád dál a dál, než se buď dostaneme k Velkému třesku, kde všechno bylo chaotické a náhodné, a nebo se dostaneme k témuž chaosu, akorát trochu dříve. Důvody působení Slunce a Měsíce se dají takto sledovat přes tisíciletí, počasí a lidské myšlení neznáme natolik, abychom to mohli určit, a příkladem nejkratší doby stopování je vědec, který si ráno nechá vygenerovat dokonale náhodné číslo podle radioaktivního rozpadu a podle toho si vybere, co si dá k snídani.

Není to ale nakonec trochu nudné? Buď k nějaké události došlo naprosto předvídatelně, pokud známe všechny faktory, a nebo je její pozadí kvantové a tedy se nedá jeho efekt předpovědět vůbec. Je pak "kauzalita" vůbec něco? Můžeme sledovat vztahy mezi veličinami, ale skutečná změna je vlastně přirozená a nepodmíněná, protože mohla být "předpovězena" už před tisíci let. Vrah se může před soudem obhajovat, že trestný čin spáchal, protože to bylo reakcí jeho mozku na okolní podněty, jeho výchovu, život a geny, nebo že to byla náhoda a nemohl s tím nic udělat.

Neznáme podstatu lidského myšlení, ale většinová vědecká obec předpokládá, že je v podstatě deterministické. Dnes jsme již schopni simulovat pomocí umělé inteligence chování, které je mnohdy od lidského nerozeznatelné, tak existuje vůbec nějaký rozdíl? Teorie "kvantové duše" je zajímavá, ale pořád netušíme, co je podstatou našeho myšlení a vnímání a proč k němu dochází. Ale i tak – podle dosavadního modelu z tohoto článku jsme buď produktem našeho okolí (i vnitřního), nebo jsme principiálně nepředvídatelní kvůli kvantovým jevům (více v mém článku Mozek a determinismus). Nepředvídatelností nemyslím chaotičnost, samozřejmě že se lidské jednání dá předvídat, ale tím indeterminismem myslím výjimky a drobné nuance.

Samozřejmě jedním východiskem by bylo dosavadní model rozšířit – k přímému důsledku a kvantové náhodnosti přidáme "černou skříňku", která se nachází v našem mozku a umožňuje svobodné rozhodování a jednání. Možná produkuje nějaké pole, které ovlivňuje kvantové jevy a koordinuje je s nějakým záměrem, či funguje jinak. Pak by tento systém bylo to, co nás odlišuje od dostatečně inteligentních robotů.

Povšimněme si ale, že jsme tento problém vlastně nevyřešili. Vesmír jsme přirovnali k videohře, v jejímž prostředí se pohybujeme a které ovlivňujeme externě. Jako hráči hrajeme podle pravidel hry, ale máme v nich i volnost. Z vesmíru jsme udělali ne zcela izolovanou soustavu a připustili jsme existenci naprosto externích vlivů, a tak se můžeme opět přirozeně zeptat, jaká je příčina těchto vlivů. Kdo ví, možná ani příčinu nemají, možná existují ve vesmíru, kde neplatí naše fyzikální zákony, který se nedá pojmout pomocí našeho chápání (které určují pravidla našeho vesmíru), možná pro ně neplatí prostor ani čas... nevíme.

A tou nejistotou také skončíme.

středa 23. srpna 2017

Zajímavost: Dualismus ve hrách

Mnoho herních a fantastických světů obsahuje dualismus či dichotomii jako princip či součást svého příběhu. Dvě síly, dvě strany, dva principy či podstaty, které se vzájemně vylučují či doplňují. Jen tak pro zajímavost bych rád uvedl pár příkladů těchto jevů:

Warcraft

 

Uveden první, neboť mi připadá jako typický příklad. Podstatou vesmíru jsou dvě síly – Světlo a Stín, typicky realizované jako dobro a zlo, nicméně jsou i ojedinělé případy zla konaného pomocí Světla a dobra konaného pomocí Stínu. Tento dualismus prostupuje celou existencí a způsobuje protiklady (i v rozdělení Aliance–Horda). Ačkoliv Stín je patrně expanzivnější než Světlo, jsou tendence přivést obě síly do harmonie a rovnováhy. A ještě jedno podobenství tento dualismus má – Světlo je spojováno se srdcem, zatímco Stín s myslí.

Elder Scrolls

 

Universum s rozvinutou metafyzikou, která také do jisté míry zahrnuje dualismus, nicméně nikoliv polární jako u Warcraftu, ale spíše komplementární. Svět (Aurbis) vznikl spojením dvou kosmických sil – Anu (řád) a Padomay (chaos), přičemž jedna bez druhé nemůže existovat, protože by se nedala rozeznat. Z těchto dvou sil vznikli bohové Anui-El a Sithis a stejný dualismus se do jisté míry uplatňuje i v rozdělení Aedra–Daedra. Jev v podstatě unikátní pro toto universum je enantiomorf – situace, kdy protikladné síly splynou tak, že jsou zaměnitelné a mohou si bez povšimnutí prohazovat místa.

Albion

 

Svět mně velice drahý. Protikladné entity jsou Animebona, Bytost Albionu, a Animenkna – Bytost Země. Tyto síly představují dichotomii intuice–rozum, proud–hráz, magie–věda a podobné koncepty. Dobro a zlo figuruje pouze v konkrétní herní situaci, ale není obecnou aplikací této dichotomie.

Hvězdné války

 

Vesmírná Síla zde existuje jako sjednocující a spojující síla, ale je otázkou, jestli její světlá a temná strana představují nějaký fundamentální dualismus nebo jsou-li pouze označení pro konkrétní používání Síly. Představiteli těchto stran Síly jsou řády Jedi a Sith. Typicky zde není mnoho jedinců, kteří by usilovali o rovnováhu, a tak se tito stávají vyhnanci.

Zaklínač

 

Dobro a zlo se zde objevují a hned zase mizí či se zaměňují a nejdou od sebe rozeznat. Svět nedefinují dvě síly, ale skupiny lidí a jejich názory, cíle a skutky. V realistickém universu Zaklínače není nic černobílého a mnohdy lze určit namísto dobra jen to "menší zlo".

Letopisy Narnie

 

Tento dualismus je odhalen až v knize Poslední bitva. Aslan, bůh uctívaný Narnií, má svůj protiklad v Taši, božstvu Kalormenu. Aslan je a zároveň není Taš, žádný zlý skutek nemůže být vykonán v Aslanově jménu a žádný dobrý skutek nelze vykonat ve jménu Taše. Aslan a Taš jsou tedy prostou analogií dobra a zla, čerpající z křesťanské víry.

The Longest Journey a Dreamfall

 

Svět těchto her má také rozvinutou metafyziku a filosofii, nicméně stačí říct, že dualismus zde představují světy Stark a Arcadia – věda a magie. Tyto světy kdysi dávno existovaly spojené, ale pak byla rovnováha narušena a došlo k rozdělení. Mezi světy nelze normálně cestovat, ale existují výjimečné bytosti, které to dokážou (fyzicky či jako snová podoba). V závěru celé série se světy opět spojí a rovnováha je navrácena.

Vesmír

 

Nemyslím nějakou novou hru, ale skutečný vesmír. Na elementární úrovni existuje ke každé částici protikladná částice, která má opačné znaménko u některých veličin (např. náboj). Tak k elektronu existuje pozitron, k protonu antiproton a k fotonu zase foton (-0 je zase 0). Pokud se pravé antičástice setkají, navzájem se zničí za uvolnění velkého množství energie. Principiálně se od sebe hmota a antihmota nedá odlišit (pokud nemáme exemplář té druhé) a fyzika funguje pro obě stejně, ale nějaká nerovnost musí existovat, neboť ve vesmíru je mnohem více hmoty než antihmoty (naštěstí). Jak vidno, částicová fyzika je lepší jak mnohé fantasy.

Pozn.: Pro úplnost dodávám, že "záporné" znaménko náboje elektronu je stanoveno dohodou. Fyzika by fungovala naprosto stejně, kdybychom elektronu přiřadili kladný náboj a protonu záporný, jenom my bychom museli prohodit pár znamének v rovnicích. Podle klasické částicové fyziky by totéž mělo fungovat i u hmoty a antihmoty, až na problém výše zmíněné asymetrie.

neděle 20. srpna 2017

Jsme ve vesmíru sami?

Ano, jak to tak vypadá, jsme ve vesmíru sami... tedy stejně sami, jako je sám člověk v uzavřené místnosti, aniž by věděl, jestli je někdo venku. Nevíme, jestli existují jiné obydlené planety s civilizacemi na naší úrovni, a naneštěstí nám rychlost světla zabraňuje s potenciální civilizovanou planetou vést normální komunikaci. Proto má mnoho lidí právo ptát se, zdali skutečně nejsme ve vesmíru jediní.

Na tuto otázku vám tady a teď odpovím. Nikoliv však za použití konspiračních teorií či nepodložených hypotéz, nýbrž s využitím znalosti vesmírných principů a prosté logiky.

Napřed ale je potřeba mít na čem stavět, tedy si musím vzít k ruce fyzikální principy. První je kosmologický princip, neboli princip homogenity vesmíru. Podle něj je v dostatečně velkém měřítku vesmír v každém místě a směru v podstatě stejný, tedy všechna hmota a energie je rovnoměrně rozložena, jako kaše bez jasného tvaru a okrajů. Jednoduše řečeno, když veškerý vesmír dostatečně zmenšíme, nebude mít oblasti jinak vypadající než oblasti jiné.

Druhý princip jest to, že vesmír je nekonečný. Pomineme-li problémy spojené s relativitou, vesmír je nekonečný trojrozměrný prostor s plochou topologií, tedy není nijak výrazně zakřivený. Pro úplnost dodávám, že nemluvím jen o pozorovatelném vesmíru, ale o celém vesmíru, tedy i o všem okolo.

Nyní se vraťme hodně dávno do minulosti, až do doby Velkého třesku. V prvopočátcích vesmíru musely platit stejné fyzikální zákony jako dnes, takže i oba tyto principy. Nicméně vesmír se neustále rozpíná, takže v době těsně po Velkém třesku byl sice pořád nekonečný, ale s mnohem menším "měřítkem". Kosmologický princip platil i na velmi malé vzdálenosti a vesmír byl v principu homogenní hmota, kterou začaly tvarovat až kvantové fluktuace, samozřejmě náhodné. Tak přirozeně existovala i nějaká "bublina" v prostoru, která se po ty miliardy let rozpínala a rozpínala, až vytvořila náš pozorovatelný vesmír.

Všechno mimo tuto bublinu nás nijak neovlivnilo a nemohlo zasahovat do našeho vývoje, takže se dá říct, že v rámci ní jsme izolovaní od zbytku vesmíru. Jenomže základy a vývoj této oblasti vesmíru položily a způsobily náhodné a pravděpodobnostní jevy, které v součtu sice jsou nepravděpodobné, leč ne nemožné. A vesmír je nekonečný, takže co z toho plyne?

Možné se stane skutečným. Jako teď existuje nějaká planeta Země a její pozorovatelný vesmír, tak někde jinde daleko ve vesmíru existuje druhá planeta Země a okolo ní stejné hvězdy i galaxie. Ba co víc, těchto Zemí je nekonečně (spočetně) mnoho. Všechny tyto Země jsou naprosto stejné a žijí na nich stejní lidé se stejnými jmény i životy. Na otázku, zdali někde ve vesmíru existuje inteligentní život, tedy musím odpovědět jasné ano.

Toto ano je sice jasné, ale asi ne zcela uspokojující. Sice víme, že existuje planeta, kde žijí lidé, ale není to trochu nudné, když jsou nám zcela podobní? Vždyť bychom mohli aplikovat Pointu a považovat je za zaměnitelné s námi, tedy za totožné. Najednou jsou všechny tyto Země totožné s tou naší, a tedy existuje jen jedna. Skutečně se stalo, že nám aplikace Pointy změnila "ano" v "ne"?

Ne! Řekl jsem, že vývoj pozorovatelného vesmíru provázely kvantové jevy, které jsou nezávislé a zcela náhodné. Vezmeme-li si jedno takové pozorování náhodného jevu, to nám nějak vyšlo, ale mohlo vyjít i jinak. Ovšem v moment toho pozorování existovaly jiné Země, kde došlo ke stejnému pokusu, ale z kvantového principu musel ten pokus někde dopadnout jinak. V ten moment se ta Země, kde experiment dopadl jinak, vydala jinou cestou a přestala být zaměnitelná za tu naši.

Mnohokrát jste jistě slyšeli, že s každým rozhodnutím vzniká alternativní realita, kde vedeme jiné životy a jsme ovlivňováni jinými událostmi. Sice je diskutabilní, jak moc nás kvantové jevy ovlivňují (jestli představují myšlení), ale dá se říct, že co se mohlo stát, to se tak skutečně stalo, a nejenom v jiné realitě, ale pouze jinde ve vesmíru.

Těchto "ne zcela stejných" Zemí je přirozeně mnohem víc než totožných Zemí, tedy jsou nám i blíže. Sice pořád ne dost na to, abychom je mohli navštívit, ale pokud jednou objevíme červí díry, nějaká nás třeba zavede i do "alternativní reality".

čtvrtek 17. srpna 2017

Stát a národ

Definici státu považuji za pozoruhodnou a do jisté míry ojedinělou, neboť je založena na de facto subjektivním základu. Pro neznalé – stát je takový útvar, který je uznáván státy ostatními. Samozřejmě existují i jiné definice, ale každá z nich je alespoň v něčem sporná. Islámský stát má (nebo měl) svoje území, svrchovanou vládu, zákony a armádu, ale přesto jej za stát nikdo nepovažuje (jedná se o mikrostát). Vatikán státem je, ale má minimální území, nekompletní zákony a slabou mezinárodní reprezentaci mimo náboženství.

Tato definice je prapodivná také proto, že namísto seznamu kritérií obsahuje referenci na sebe samu. Jaké státy mě musí uznávat? Takové, které uznávají samy sebe navzájem? A co když se navzájem uznávají všechny, ale některé mě neuznávají a jiné státy ano? Jsem "právoplatnější" stát, když mě uznávají velké celky jako USA, EU či OSN?

Je to otázka objektivní či individuální? Mohu tvrdit o Kosovu, že je stát, když ho uznává Česká republika, ale žádný Slovák ho za stát považovat nemůže (to se mi na Slovensku líbí, že Kosovo neuznalo)?

Systém států nemohl vzniknout jen tak z ničeho, neboť dle definice by nově vzniklý stát nemohl být státem, protože by nebyly jiné státy, které by ho vůbec mohly uznávat. Tato definice se mohla nastolit až v momentě, kdy existovala soustava států, jež se vzájemně uznávaly různými mezinárodními dohodami. Ale co když někde vznikne soustava autonomních území, která se vzájemně uznávají? V rámci této soustavy jsou dle definice státy, tak sejde přesto na tom, že by je měl uznávat stát jiný?

Ačkoliv tato definice vyvolává mnoho otázek a není principiálně zcela objektivní, je na druhou stranu nejkonzistentnější z definic předchozích, a tedy určitým způsobem geniální. Ve fyzice se také musely napřed stanovit základní jednotky pomocí exemplářů a prototypů a až poté bylo možné jednu jednotku definovat pomocí druhé. Sice objektivněji, ale přesto arbitrárně.

Napsal jsem sice, že ta definice je subjektivní, ale vlastně bych měl říci antisubjektivní. Závisí pouze na pohledu okolí jako celku, z nějž vylučuje pohled jednotlivce.

Národ

Cítím rozdíl mezi slovy národ, národnost a etnikum, etnicita. Druhá dvojice představuje dva termíny, tedy odborné výrazy. Jejich definice musí být jednoznačná v rámci věd, které o nich pojednávají. Etnicita by měla v sobě zahrnovat společné genetické a kulturní znaky, jako rasu, jazyk, historii, zvyky a mýty na úrovni skupiny obyvatelstva, ale ani tato kritéria nejsou definitivní. Etnikum je poté skupina lidí se shodnou etnicitou. Jsou teorie hovořící o českém etniku, ale můžeme být zahrnuti i do etnika obecně slovanského, se společnou historií, zvyky i slovanským jazykem, to podle toho, do jaké přesnosti chceme etnicitu určit.

Anglicky mluvící země neznají to, čemu my říkáme "národ". Pro ně nation je shodné s občanstvím nějakého státu. I kdybych se přestěhoval do Ameriky, získal americké občanství a mluvil anglicky, stejně bych zůstal Čechem, nehledě na občanství. Vezmu-li si za manželku Nečešku a budu-li mít děti, za pár generací z hlediska etnicity nebudou rozeznatelní od jiných rodin v Americe, když zapomenou český jazyk i české zvyky a budou žít stejně jako ostatní. Pak za pár stovek let si někdo z mých potomků bude listovat v rodinné kronice a narazí na mě, podívá se na historii Čech, začne obdivovat český jazyk, umění, krajinu a kulturu a začne se hlásit k češství. Pak, navzdory všem občanstvím i teoriím, bude Čech, pokud myšlenka národu nezanikne v důsledku globalizace?

Jak je patrné, není jednoduché určit, co přesně je národ (národnost je náležitost k jistému národu). Na jedné straně zde máme lidi, jejichž předci přišli z dalekých zemí, naučili se česky, přijali českou kulturu a zvyky a až na původ bychom je za Čechy mohli považovat, na straně druhé máme (převážně v pohraničí) skupiny obyvatel, kteří mají české občanství, žijí na území České republiky, dodržují (víceméně) české zákony, ale neumí česky a jejich kultura se od české odlišuje. Tato svízelná situace pramení z konfliktu dvou náhledů – jeden je subjektivní, pocitový a "srdeční", druhý objektivní, racionální a "zákonný".

Skloubit tyto dva pohledy se zdá nemožné a je obtížné vymyslet dostatečně složitou definici, aby zahrnovala všechny sporné případy. Nezdá se vám to povědomé? Definice státu řeší přesně tento problém – máme vágně nastolenou množinu objektů, mezi nimiž individuální vztahy potřebují objektivně definovat množinu samotnou. Jak by tedy vypadalo, kdybychom tuto definici aplikovali na národ?

"Příslušník národa je ten, kdo je uznáván ostatními příslušníky."

Vím, moc slibně to nezní, ale co můžeme dělat? Na jednu stranu není "uznání" v tomto případě explicitní diplomatický akt jako u státu, na stranu druhou této definici nevadí příslušnost ve více národech zároveň, ani není závislá na legislativě jakékoliv země, není subjektivní a nevyužívá jiné nejednoznačné pojmy. Určitým problémem může ale zase být fakt, že soustava států je pouze jedna, zatímco národů je více, takže vznik a zánik národů může být obtížné sledovat. Proto bychom se měli zániku národa snažit co možná nejvíce vyvarovat.

úterý 18. července 2017

Přítel?

Víte, co to slovo znamená, co by mohlo znamenat, či co znamenalo? Začneme-li etymologií, seznáme, že slovo "přítel" je příbuzné se slovem "přáti" (a dokonce i s "friend"), tedy vlastně značí osobu, jíž přejeme (nicméně etymologie slova není totéž co význam). Píši o tom, neboť jsem stále více konsternován směrem, kterým se významy toho slova vyvíjí, a tedy považuji za nutnost poukázat na to, co se může lehce zapomenout.

Přátelství je více než kamarádství. Příteli se můžete svěřit s radostmi i strastmi a on vás vyslyší. Můžete se mu otevřít a on bude naslouchat. Bude s vámi stát při prvním i posledním a nezradí vás. Přátelství nevzniká ani nezaniká slovy. Tak já chápu přátelství a proto se mi hnusí dva nové významy tohoto slova, jež vám nyní vysvětlím.

První jest význam erotický. Ani Wikislovník není schopen přesně určiti tento význam, protože ho sice uvádí jako "muž, se kterým daná osoba žije v blízkém vztahu, aniž by uzavřeli manželství", ale jako primární význam uvádí "člověk, se kterým daná osoba má hlubší kladný osobní vztah, ale nežije s ním sexuálně" (povšimněme si, že význam neerotický je vespolný, tedy může označovat lidi obou pohlaví), takže ani nemá jasno, co znamená blízký či hluboký vztah, a jestli tento význam je skutečně sexuální. Na pováženou je i fakt, že primární význam je poté shrnut jedním slovem – "známý"!

Pravdou ovšem je, že třebas před 30 40 lety tento význam nebyl nikterak používaný. Dalo by se to i pochopit, manželství kdysi bývala častější (a taky trvalejší) mezi lidmi, kteří spolu chtěli žít, a tak toho slova tolik nebylo potřeba. Slova "milenec/milenka" vyznačují spíše lásku momentální, spojení "můj kluk/moje holka" zavání nerozvážností a krátkodobostí, "můj mladý/moje mladá" nedostatkem originality a "můj muž/moje žena", byť "dospělá" varianta, je zase zaměnitelná s manželstvím. Chce-li se člověk odlišit, nezbývá mu než sáhnout po cizích jazycích a dopomoct si (nastojte!) anglickým "boyfriend/girlfriend" či alespoň využít "češtější" slova "šamstr" (krásně přejato z němčiny) či "amant" (normálně přejato z francouzštiny), jenomže ty zase znamenají spíše nápadníka (a spíše negativně).

Je tu patrná jazyková kolize. Zatímco slovem "přítelkyně" uvádím okolí v nejistotu v tom, jaký vztah myslím, slovo "přítel" je sice (doufám) zřetelnější, ale zato by se mi takto příčilo ho v singuláru použít jako epikoinum (vespolné slovo, označující muže i ženy). Stejně tak můžu říct, že má nějaký záletník hodně přítelkyň, ale opačně že má nějaká dívka hodně... přátel... ne... přítelů? Těžko. Reflektuje zde snad jazyk na to, že pro hocha je případnější mít více vztahů než pro dívku? Samozřejmě že ne! Ale vždy se najde nějaký hlupák, který se snaží jít proti přirozenosti jazyka a činit ho "pohlavně vyváženým" (a ne, nebudu sem tahat anglické vomitivy).

Ale nemohl bych zde jen tak jít proti zaběhnutým věcem, aniž bych představil nějakou alternativu. Tak tedy – "milý/milá". Takto, samo o sobě, bez podstatného jména to krásně postačuje na to, aby to bylo jednoznačné, čemuž navíc dopomáhá jistá nadcházející archaičnost. Líbí se mi to také z toho důvodu, že to jasně vyjadřuje lásku, oblibu a je to takové slušné a prostě hezké. Samozřejmě, máte-li lepší alternativu, sem s ní!

Druhý význam jest ten, který je přisuzován slovu "přátelé" sociálními sítěmi, tedy Facebookem i Steamem. Považte, že něco takto krásného a důležitého je nahrazováno jednou kolonkou v databázi, která vznikne a zanikne několika kliknutími... Nevím, jestli tento ohavný význam má kořeny v degradující morálce zemí, odkud tyto služby pocházejí, ale nechci ho zde a nebudu ho zde tolerovat. Naštěstí řešení je v tomto případě mnohem jasnější. Tento seznam označuji tím, čím skutečně a pravdivě je – kontakty. Tento seznam vám v prvé řadě umožňuje lidi kontaktovat, takže je zcela namístě ho nazývat pravým jménem. Alespoň to dělá Skype správně.

Mimochodem, přejaté slovo "kamarád" souvisí se slovem "komora" a původně značilo skupinu pospolu žijících vojáků, tedy žijících "v jedné komoře". Dostalo se k nám už vcelku dávno z němčiny nebo francouzštiny. Etymologie není význam, ale i tak je patrné, že kamarád a přítel ani původem nemusí znamenat totéž.

čtvrtek 22. června 2017

Zajímavost: Neexistuje identická kopie

Nejenom z fyzikálního hlediska (nelze stvořit dokonalou kopii objektu, neboť o něm nelze přesně vše zjistit), ale i z hlediska pojmového. Kopie je něco, co je stvořeno po vzoru objektu jiného, koexistuje to vedle něj a vidíme to vedle něj. Věci identické jsou naopak totožné, ve všech aspektech zcela shodné, zaměnitelné a nerozeznatelné. Je-li věc A identická s věcí B, pak mluvím o jedné a téže věci.

Proto identická kopie (jako oxymóron) nemůže existovat. Musela by mít všechny vlastnosti naprosto stejné, stejné umístění, název, složení, prostě vše. To mohou mít maximálně tak dva bosony (částice s celočíselným spinem), ale ty zase těžko zduplikujeme.

neděle 7. května 2017

Synchronicita

Mnohým lidem se to alespoň jednou určitě už stalo – v krátkém čase se vám přihodí dvě události, které spolu nijak kauzálně nesouvisí (jedna není následkem druhé), ale přesto mají až nápadně moc společného. Třebas slyšíte ráno v rozhlase nějaké slovo, které jste doteď neznali, a ejhle večer si náhodou přečtete knížku, ve které to slovo je také. Situace typu "my o vlku" pod toto také jako extrémní případy spadají. Nepřišlo vám to někdy až prazvláštní, že si mohou být zdánlivě nesouvisející situace tak podobné?

Nejste jediní. Pro tento typ zážitku existuje termín synchronicita a nemusí být až tak jednoduché jej vysvětlit. Pokusím se v tomto článku naznačit několik možných příčin.

a) Je to normální. Neustále zažíváme situace, které se podobají něčemu z minulosti, a kde je potom hranice, do které je to zvláštní? Je docela dobře možné, že pravděpodobnost, že se podobné jevy stanou s danou prodlevou, je rovnoměrně rozložená vzhledem k jejímu trvání. Pak je to jen náhoda, že se to stane v podobný čas.

b) Zvýšená pozornost. Než se nová informace v mozku usídlí, jsme na ni chvíli citlivější. Pokud třebas zrovna uslyšíme nové slovo, taky jsme ho mohli slýchat neustále, ale mozek to ignoroval jako šum. Dokud je informace ještě jará, jsme pozornější, pokud s ní přijdeme do styku znovu.

c) Skrytá kauzalita. Třebas to na první pohled není vidět, ale možná mezi těmi událostmi existuje nějaká spojka, která nám není známa. Přijmeme-li podobnou informaci ze dvou zdrojů, může existovat zdroj společný.

Z "racionálního" hlediska asi nelze dodat více možných důvodů, ale mne toto neuspokojuje. Možná se dá určitá část takových jevů tímto vysvětlit, ale v mém případě se jich děje až moc blízko sobě (dvojitá synchronicita!), abych to mohl jen tak nechat být.

Když budeme nahlížet na čas jako na lineární kontinuum, každé dvě události musí být porovnatelné, co se týče času nastání. Jenomže, jak praví teorie relativity, i vzájemný čas dvou událostí může být relativní. Nemohlo by to být ještě silnější, že jedna událost sice ovlivní všechny za ní, ale i všechny před ní? Pak se mohou podobné události vzájemně "přitahovat", a to právě díky tomu, že my jsme ten společný článek, který je obě pozoruje. Vlastně pak existuje kauzalita, ale nezávisle na místě i čase obou událostí.


I toto vysvětlení má spoustu nejasností, které nejsem schopen vyřešit. Prozatím asi budu muset přijmout fakt, že sychronicita existuje (budu ji potřebovat v dalších článcích).

pátek 5. května 2017

Mozek a determinismus

Uvažme následující myšlenkový experiment: Uneseme náhodného člověka z ulice, uspíme ho a umístíme do temné, dokonale izolované místnosti. Po probuzení se onen člověk pravděpodobně začne zajímat o místnost, třebas bude ohledávat zdi nebo se snažit nějak uniknout, každopádně se bude nějak chovat.

Nyní provedeme totéž – člověka uspíme a zařídíme, aby se opět probudil v téže místnosti, na tomtéž místě, ale co víc, aby si nepamatoval nic ze své předchozí návštěvy. Nějakým způsobem zařídíme, že počáteční stav celé soustavy (místnost + člověk) bude naprosto nerozlišitelný od prvního případu (aplikováním Pointy dostaneme totéž, jako bychom cestovali zpět v čase, což také můžeme provést). Moje otázka je: bude se daný člověk chovat naprosto stejně jako předtím, či s nějakou (jakkoliv nepatrnou) odlišností? Je jeho chování deterministické (předvídatelné) v tomto případě?

Nikdo mi zatím nebyl schopen na tuto otázku dát uspokojivou odpověď. Ani zde nedojdu k definitivní odpovědi, ale pokusím se naznačit možnosti a příčiny toho, co by se mohlo stát.

Z pohledu prostého člověka si přeci jedinec může vybrat, co bude dělat, takže proč by se nemohl rozhodnout tentokrát jinak? Tohle by mohlo fungovat, kdybych prostě experiment zopakoval, opět se stejným počátečním stavem, ale co v případě cestování v čase? Jak vyplývá z Pointy, je naprosto jedno, zdali replikuji počáteční stav místnosti, či provedu cestování v čase, protože důsledky jsou identické. Jenomže když cestuji v čase do minulosti a neprovádím tam žádné změny, přeci by vše mělo proběhnout stejně, nebo ne?

Toto vysvětlení je neuspokojivé, neboť vznáší další otázky. Řešením by mohlo být zakázat cestování v čase, ale pořád nemáme žádný důkaz, proč by se člověk měl podruhé chovat jinak, co by ho k tomu vedlo.

Psychologie nám dává trochu jasnější, nicméně stále ne zcela uspokojivé odpovědi. Většina různých psychologických směrů se shoduje v tom, že chování člověka je podmíněno nějakým stavem, duševním či okolním. Behaviorismu stačí jenom dokonce podněty, aby se z nich dala vygenerovat mozkem odpověď na danou situaci. Ať je lidské chování závislé na čemkoliv, dokonale jsme zreplikovali počáteční stav místnosti i člověka, tudíž by se ten člověk měl chovat naprosto stejně. Mozek je poté jen automat obsahující různé algoritmy, které pro daný vstup vygenerují daný výstup. Z hlediska informatiky můžeme takové algoritmy popsat, analyzovat a použít pro předvídání chování člověka. Může tomuto ještě něco odporovat?

Kvantová fyzika může. Ne každá fyzikální soustava má předvídatelný výsledek po určitých dějích. Radioaktivní rozpad může jednou zasáhnout tuhle částici, jindy tamtu, onehdy zase jinou, ale celkem se jich vždy rozpadne určité množství. Foton může letět ráno tímto směrem, odpoledne nepředvídatelně jiným směrem, ale po mnohonásobném opakování pokusu vytvoří všechny směry nějaký obrazec. V našem vesmíru jsou prostě děje, které se nedají předvídat, které zvyšují entropii vesmíru.

Na tomto místě musím zmínit slavný obdobný experiment Schrödingerovy kočky v izolované krabici, která je zároveň živá a zároveň mrtvá v důsledku náhodného kvantového jevu, a zůstane tak, dokud se nepodíváme dovnitř krabice. Zatímco byl tento experiment vytvořen jako kritika kvantové fyziky, spíše ji popularizoval a ukázal některé neintuitivní důsledky.

Zbývá už jen zodpovědět, zdali se v mozku mohou vyskytnout kvantové jevy, jejichž výsledek není předvídatelný. Pak by takový jev mohl způsobit určitou změnu v chování jedince při opětovném pozorování a tedy by byla moje otázka definitivně vyřešena. Háček je však v odlišnosti obou světů, mikroskopického a makroskopického. Sice dokážeme vytvořit soustavu, jejíž výsledek je závislý na kvantovém jevu, ale nevíme nic o tom, jestli mohou takové jevy určovat chování již daných makroskopických soustav. Je zítřejší počasí produktem kvantových jevů? Je pohyb planet za miliardy let výsledkem chování jednoho elektronu?

Dotýkám se zde teorie chaosu (tzv. motýlí efekt) v souvislosti s kvantovou fyzikou a má celková otázka zasahuje do fyziky, biologie i psychologie. Bude to tedy asi ještě dlouhá doba, než se mi na ni dostane uspokojivé odpovědi.

Pozn. Jedná se o myšlenkový experiment. Samozřejmě není možné dokonale izolovat místnost od okolí, ani přesně zreplikovat počáteční podmínky.

úterý 25. dubna 2017

Pointa

Toto je první z mých filosofických článků, a do jisté míry by se dalo říct, že filosofický článek nejdůležitější, ježto v něm pokládám základy metody, kterou budu všude nadále využívat. Nevím, zdali ji někdo deklaroval přede mnou, ale přesto ji autoritativně nazvu Pointou. Je schopná vyřešit mnoho otázek poznání z filosofie i metafyziky. Zní takto:

Jsou-li důsledky odpovědí na otázku identické, jsou identické i odpovědi samotné.

Předně je nutno dodat, že "identitou" nemyslím doslovnou totožnost, jinak bych tvrdil tautologii. Na tomto místě identitou myslím, že dvě věci jsou identické právě tehdy, pokud jsou zaměnitelné.

Nejlepší bude ilustrovat Pointu na příkladu:

Je vesmír skutečný, nebo všichni žijeme v dokonalé virtuální realitě?

Pominu-li fakt, že "virtuální realita" je oxymóron, Pointa tuto otázku řeší. Povšimněme si, že mluvíme o dokonalé virtuální realitě! Co to znamená? Dokonalá virtuální realita je (dle definice) nerozlišitelná od skutečného světa. Když je nerozlišitelná, nejde přirozeně nijak poznat, zdali je pravda to, či ono. Takže – co na tom sejde? Nemyslím to nijak negativně, že je ztráta času se nad tím zamýšlet, ale ať je to jedno i druhé, dopadne to přesně stejně. Z jiného pohledu – pro nás je vesmír skutečný, protože jiný příklad skutečného vesmíru nemáme, tak ho není jak odlišit od vesmíru neskutečného.

Invalidace otázky je dostatečnou odpovědí, ale jak odpovědět formálně? Dle Pointy jsou odpovědi zaměnitelné, tudíž mám pravdu, řeknu-li "ano" i "ne". Mohu tedy říct "ano i ne", a bude to zároveň i "ano a zároveň i ne". Klasická výroková logika mi zde hlásí kontradikci, neboť výrok je ekvivalentní své negaci, ale toto je filosofie, takže i to je povoleno. Odpovědí na tuto otázku je tedy superpozice stavu "ano" i stavu "ne". Oboje platí zároveň a ani jedno neplatí samo o sobě. Ať odpovím jakoukoliv formálně možnou odpovědí, odpovím správně.

Uvedu raději další příklad:

Existuje okolí tehdy a jen tehdy, když ho pozoruji?

Otázka je tedy, zdali okolí přestane existovat v momentě, kdy ho opustím a nepozoruji. Opět si rozeberme důsledky – zmizí-li dané okolí, opět se objeví v momentě, kdy ho znovu spatřím, aniž bych nějak pozoroval účinky jeho zmizení. Tudíž to, jestli dané místo zmizelo či nikoliv, dopadne naprosto nastejno, jakmile se do něj vrátím či ho jinak pozoruji. Opět lze aplikovat Pointu – odpovědi jsou totožné.

Chceme-li tento koncept formalizovat nějak lépe, nemůžeme na to použít výrokovou logiku, neboť objekt je totožný právě se sebou samým (což je opět určitá tautologie, ale dává to smysl). Poté by byla jen jedna přípustná pravdivostní hodnota výroku, ale to by vedlo ke sporům. Proto takové věty formálně nejsou výroky, ale doplňovací otázky. Odpověď na ně je pak jen jedna. Její určení zanechám na čtenáři.

To by bylo prozatím k filosofii ode mě vše. Kdybyste měli nějaké dotazy, či chcete-li aplikovat Pointu na nějaký problém, neváhejte se zeptat. Zatím na shledanou!