Pointa

Toto je první z mých filosofických článků, a do jisté míry by se dalo říct, že filosofický článek nejdůležitější, ježto v něm pokládám základy metody, kterou budu všude nadále využívat. Nevím, zdali ji někdo deklaroval přede mnou, ale přesto ji autoritativně nazvu Pointou. Je schopná vyřešit mnoho otázek poznání z filosofie i metafyziky. Zní takto:

Jsou-li důsledky odpovědí na otázku identické, jsou identické i odpovědi samotné.

Předně je nutno dodat, že "identitou" nemyslím doslovnou totožnost, jinak bych tvrdil tautologii. Na tomto místě identitou myslím, že dvě věci jsou identické právě tehdy, pokud jsou zaměnitelné.

Nejlepší bude ilustrovat Pointu na příkladu:

Je vesmír skutečný, nebo všichni žijeme v dokonalé virtuální realitě?

Pominu-li fakt, že "virtuální realita" je oxymóron, Pointa tuto otázku řeší. Povšimněme si, že mluvíme o dokonalé virtuální realitě! Co to znamená? Dokonalá virtuální realita je (dle definice) nerozlišitelná od skutečného světa. Když je nerozlišitelná, nejde přirozeně nijak poznat, zdali je pravda to, či ono. Takže – co na tom sejde? Nemyslím to nijak negativně, že je ztráta času se nad tím zamýšlet, ale ať je to jedno i druhé, dopadne to přesně stejně. Z jiného pohledu – pro nás je vesmír skutečný, protože jiný příklad skutečného vesmíru nemáme, tak ho není jak odlišit od vesmíru neskutečného.

Invalidace otázky je dostatečnou odpovědí, ale jak odpovědět formálně? Dle Pointy jsou odpovědi zaměnitelné, tudíž mám pravdu, řeknu-li "ano" i "ne". Mohu tedy říct "ano i ne", a bude to zároveň i "ano a zároveň i ne". Klasická výroková logika mi zde hlásí kontradikci, neboť výrok je ekvivalentní své negaci, ale toto je filosofie, takže i to je povoleno. Odpovědí na tuto otázku je tedy superpozice stavu "ano" i stavu "ne". Oboje platí zároveň a ani jedno neplatí samo o sobě. Ať odpovím jakoukoliv formálně možnou odpovědí, odpovím správně.

Uvedu raději další příklad:

Existuje okolí tehdy a jen tehdy, když ho pozoruji?

Otázka je tedy, zdali okolí přestane existovat v momentě, kdy ho opustím a nepozoruji. Opět si rozeberme důsledky – zmizí-li dané okolí, opět se objeví v momentě, kdy ho znovu spatřím, aniž bych nějak pozoroval účinky jeho zmizení. Tudíž to, jestli dané místo zmizelo či nikoliv, dopadne naprosto nastejno, jakmile se do něj vrátím či ho jinak pozoruji. Opět lze aplikovat Pointu – odpovědi jsou totožné.

Chceme-li tento koncept formalizovat nějak lépe, nemůžeme na to použít výrokovou logiku, neboť objekt je totožný právě se sebou samým (což je opět určitá tautologie, ale dává to smysl). Poté by byla jen jedna přípustná pravdivostní hodnota výroku, ale to by vedlo ke sporům. Proto takové věty formálně nejsou výroky, ale doplňovací otázky. Odpověď na ně je pak jen jedna. Její určení zanechám na čtenáři.

To by bylo prozatím k filosofii ode mě vše. Kdybyste měli nějaké dotazy, či chcete-li aplikovat Pointu na nějaký problém, neváhejte se zeptat. Zatím na shledanou!