O víře a důvěře

Stále častěji se na internetu setkávám s videi konfrontujícími ateismus a teismus, víru v Boha (či bohy) a „bezbožnost“. Ať už je to náhoda, znamení či rozmary doporučovacích algoritmů, donutilo mě to zamyslet se nad tím, jak interpretuji víru já jako hluboce racionálně založený člověk a co pro mě znamená v něco věřit.

Definice

Při každé filosofické rozmluvě je potřeba stanovit definice. V češtině je obvykle rozdíl mezi ateistou a nevěřícím ‒ ryzí ateismus je sám o sobě forma víry, která stanovuje neexistenci božstev i jiných všemocných bytostí a nadpřirozených jevů, zatímco pouhá nevíra označuje nenáležení k nějaké konkrétní pojmenované víře (jak jsem již předestřel kdysi). Nevěřící člověk se tedy nehlásí k určité víře nebo náboženství, ale na rozdíl od ateisty může připouštět existenci nadpřirozených sil či božských bytostí. Oproti tomu teismus (od řeckého θεός) je prostá víra v nějaké božstvo.

V angličtině (jak už tomu bývá) je ateismus přetížen několika významy, od silně zaryté bezbožnosti po slabé připouštění všeho, co není prokázáno, ani vyvráceno. Poslední význam mi přijde pro tento článek nejlepší, tedy si dovolím, v této konkrétní situaci, (obecný) ateismus reinterpretovat jako „a-teismus“ a definovat jej jako „absenci víry v existenci konkrétních božstev jakožto i pravdivost a věrohodnost všech souvisejících mýtů“. Nejedná se tedy o víru v neexistenci či odmítání existence, pouze o nepřítomnost víry jako takové.

V neposlední řadě bych měl definovat i víru samotnou. Wikipedie víru definuje dvěma pohledy, jako přesvědčení, jistotu, vědění, ale i důvěru. Pro různé lidi může význam víry ležet jinde, takže se zatím musím smířit s popsáním víry jako „názorem na nepoznané či nepoznatelné aspekty bytí, prostoru a času“. Tento pohled zahrnuje víru v realitu vzdálenou jak prostorově (např. „Věřím, že nad naší planetou plují mimozemské koráby.“), tak časově („Věřím, že se za deset let budeme mít lépe.“), bez nutnosti jmenování nadpřirozených jevů.

Význam víry

Nyní se od definic můžeme přesunout k mému osobnímu pohledu. Ve srovnání s minulostí, kdy jsem se domníval, že čistá racionalita a logika je nejlepší cesta kupředu, jsem dnes, po konfrontaci s realitou a zjištění, že mnoho lidí se prostě nedokáže chovat racionálně a logicky, nucen připustit, že nějaká víra být musí. Nejlépe to vyjádřím (nedoslovnou) citací:

„Musíte začít s tím, že se naučíte věřit malým lžím, abyste pak uvěřili i těm velkým ‒ spravedlnosti, milosrdenství, povinnostem. Vezměte vesmír, rozemelte jej na prach, ten přesejte přes to nejjemnější síto a pak ukažte jediný atom spravedlnosti, jedinou molekulu milosrdenství. A přesto se chováte, jako kdyby na světě vládl nějaký ideální řád, jako kdyby ve vesmíru byla nějaká slušnost a poctivost, podle nichž by mohl být posuzován. Lidé potřebují věřit ve věci, které nejsou pravdivé. Jak jinak by mohly existovat?“ ‒ Smrť

Výzkumy naznačují, že komunity, které spojuje silná víra, přežívají déle než komunity bez víry. Je otázka, zdali toto stále platí v dnešní globalizované demokratické společnosti, ale jedno je jisté ‒ víra byla po tisíciletí součástí každodenní reality lidstva a její projevy lze vypozorovat i v chování jednotlivých oblastí mozku. S ohledem na toto pak není tak překvapivé, že moderní „racionální“ člověk, odmala vychovávaný k ověřování všech informací, kritickému myšlení a individualismu, nakonec buď ztratí jakékoliv životní jistoty a upadne do nihilismu a depresí, nebo zpochybní vše, včetně vlastní hlouposti, odmítne víru v zákon i všechny vědecké poznatky a skončí s přesvědčením, že je Země placatá.

Samozřejmě, jako forma názoru, i víra podléhá principu názoru a tedy má každý právo a svobodné rozhodnutí věřit v cokoliv, co si přeje. To ovšem neznamená, že má stejné právo se tím řídit ‒ projevy víry mohou být destruktivní jak pro jednotlivce, tak pro jeho okolí, obzvláště pokud se jedná o slepou víru v nepravdu. Příkladem budiž (dávné i moderní) hony na čarodějnice.

Jak věřit

Pro mnoho lidí, obzvláště nábožensky založených, věřit znamená vědět. Skálopevná jistota a přesvědčení jim poskytne odpovědi na mnohé složité otázky jako i stabilitu v životě a důvěru ve vlastní rozhodnutí. Pro jednotlivce toto může stačit, ale pokud se setká více lidí s opačným přesvědčením, nastane problém ‒ z pohledu každé strany jsou ty ostatní pomýlené, tedy je potřeba je přesvědčit o „pravdě“, nebo jsou lživé a tím pádem nedůvěryhodné. Stejně tak pokud je takový člověk vystaven pochybnostem o jeho vlastní víře, může to otřást celým jeho světem.

Osobně zastávám jiný pohled, který je podle mne lepší: věřit znamená nevědět. Nevědět samo o sobě je naprosto v pořádku; v dnešním světě lze jen těžko najít odpověď na všechny otázky, které známe, a musíme se tak smířit s nevědomostí, ale pokud chci mít jistoty i v tom, co nemohu prokázat, mám možnost prostě věřit, byť vždy se špetkou matematické nejistoty ‒ mohu věřit jen v to, co nevím jistě, o čem nejsem zcela přesvědčen. Nejedná se tedy o vědění, ale o důvěru ‒ důvěřuji-li příteli, že mě nezradí, stanovuji si tím cestu, kterou se chci vydat, ale nezavrhuji tím všechny ostatní, a i kdybych svoji důvěru ztratil, vždy mohu jít dál. Ostatní lidé tak mohou věřit v něco zcela odlišného než já, protože nikdo neví zcela jistě, co z toho je pravda.

Více než zdali nebo v co věřit je tedy, podle mě, namístě spíš diskutovat, zda věřit slepě nebo uvědoměle, s pochopením, že se jedná pouze o víru. Domnívám se, že uvědomělá víra je lepší pro soužití všech lidí, a není tak těžké na ni přejít:

1. Přijmi svoji nevědomost. Ne každá pravda se dá poznat; je lepší nevědět než pokládat lež za pravdu.
2. Rozlišuj mezi vírou a věděním. Vědění či přesvědčení je založené na logice, důkazech nebo pozorování. Víra může být založena na úvaze, domnění nebo přání, ale nemusí být založena na ničem ‒ víra je osobní rozhodnutí jednotlivce a důvody pro ni jsou nepřenosné.
3. Nešiř víru jako pravdu. Pokud se ti to, v co věříš, prokáže nebo naplní, nemusíš věřit. Pokud se ti to vyvrátí, nesmíš věřit.
   

Podotýkám, že i zarytý ateismus je slepá víra.

Příklady

Bůh

Víra v (jednoho) Boha spojuje všechna abrahámská náboženství a je nejčastěji předmětem debat mezi ateisty a teisty, mohu jí tedy začít. S odmítnutím fanatismu na obou stranách této debaty se dá Bůh definovat takto:

• Má osobnost, tedy se nejedná o sílu, ale o individuum s vlastní vůlí a záměry.
• Má absolutní moc nad vesmírem, stvořil jej a může v něm konat cokoliv (kromě paradoxů).
• Veškeré přirozené i nadpřirozené síly pocházejí z něj.
• Nelze jej poznat vědecky, ale pouze osobně, v mysli.
  

S těmito podmínkami se v podstatě nedá existence Boha prokázat ani vyvrátit. Lidé jej mohou kontaktovat pouze ve své mysli, tedy subjektivně, svoji moc neprojevuje do takové míry, aby byla viditelná, a věda nám neumožňuje jej vystopovat ani v podstatě samotného vesmíru. V Boha lze pouze věřit.

Takto stanovené předpoklady povolují argumenty pro existenci Boha založené pouze na pocitech, intuici nebo heuristice. Hlavním argumentem bývá původ vesmíru a přírodních zákonů, které by měly mít nějakého původce, ale ani toto není pravý logický argument ‒ je sice pravda, že všechny zákony vytvořené v našem vesmíru mají původce, ale co třeba matematika? Ani Bůh nemůže změnit hodnotu π, platí pro něj stejná aritmetika i logika jako pro nás. A pokud vše muselo mít nějakého původce, co je původcem Boha? A proč by měl být jen jeden a proč Bůh a ne Bohyně?

Kdokoliv má právo věřit v cokoliv, co chce, ale i zde je potřeba si uvědomit, že tato víra je nepřenosná a nedokazatelná, a tedy má každý člověk stejné právo i nevěřit. Osobně mám tendenci spíše věřit pouze v něco nadpřirozeného bez konkrétní formy a svazujících vlastností, protože v lidské historii bylo mnoho náboženství s protichůdnými pohledy a nedá se říct, proč by jedno z nich mělo být to správné.

Dokonalá čísla

Nebyl bych to já, abych neuvedl jeden příklad z matematiky, který toto vystihuje též a hodně hezky. Dokonalé číslo je definováno jako takové přirozené číslo, které je rovno součtu všech jeho menších dělitelů (tedy dokonalé číslo n je součet všech přirozených čísel menších než n, která jej dělí beze zbytku).

V současné době (rok 2024) je známo pouze 51 dokonalých čísel: 6, 28, 496, 8128, 33550336, 8589869056 a tak dále. Existence těchto čísel je úzce svázána s tzv. Mersennovými prvočísly, a protože nevíme, kolik těchto prvočísel je, neznáme ani počet dokonalých čísel.

Zajímavé ovšem je, že všechna doposud objevená dokonalá čísla jsou sudá. Nikomu se zatím nepodařilo objevit liché dokonalé číslo (takové by muselo být nezávislé na Mersennových prvočíslech), ale zatím se taktéž nikomu nepodařilo jejich existenci vyvrátit (nebo prokázat). Zatím (pokud toto čtete v době, kdy už jsou všechny tyto otázky zodpovězeny, přesuňte se na chvíli v myšlenkách do doby fascinující matematické neznámosti a hypotetizování) jsou známy pouze tyto svazující vlastnosti, které lichá dokonalá čísla musí splňovat, pokud existují:

• Musí mít alespoň 1501 číslic.
• Nesmí být dělitelná 105.
• Musí mít alespoň 101 prvočinitelů zahrnujících alespoň 10 různých prvočísel.
• Největší prvočinitel musí mít alespoň 9 číslic, ale musí být menší než třetí odmocnina z trojnásobku čísla.
• Druhý největší prvočinitel musí mít alespoň 5 číslic, a musí být menší než pátá odmocnina z dvojnásobku čísla.
• Třetí největší prvočinitel musí mít alespoň 3 číslice, a musí být menší než šestá odmocnina z dvojnásobku čísla.
• A mnoho dalších vlastností, které musí prvočinitelé splňovat...
  

Tyto komplikované podmínky naznačují, že pokud taková čísla vůbec existují, musela by být extrémně vzácná, a mnoho odborníků takovou existenci považují za téměř nemožnou, např. britský matematik James Joseph Sylvester roku 1888:

Delší rozjímání na toto téma mě přesvědčilo, že existence jakéhokoli takového čísla ‒ jeho únik, abych tak řekl, ze složité sítě podmínek, které ho obepínají ze všech stran ‒ by byla téměř zázračná.

Každý matematik musí vědět, co je vyvráceno a co je prokázáno, ale i matematici mohou věřit. 😉