Zobrazují se příspěvky se štítkemetymologie. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemetymologie. Zobrazit všechny příspěvky

čtvrtek 7. února 2019

Zajímavost: Paradox prajazyka

Okruh lidského poznání se neustále zvětšuje. Stále nacházíme nové a nové skutečnosti, které je potřeba pojmenovat a popsat, a tak se zdá být logické předpokládat, že tak se rozšiřuje a roste i náš jazyk. Ale ouha!

Čeština se možná rozšiřuje co do nových slov a pojmů, neboť je nutno popsat nové skutečnosti, ale jazyk jako takový neroste, ba naopak. Vždyť ve srovnání se staročeštinou jsme přišli o:
  • Tři minulé časy (aorist, imperfektum a antepréteritum).
  • Dvojné číslo (duál).
  • Předbudoucí čas (futurum exactum).
  • Přechodníky (tedy ještě ne, ale brzo o ně přijdeme).
Jiné slovanské jazyky jsou na tom ještě hůř, třeba vokativ (5. pád) se z mnoha vytrácí. Už jsem si jednou posteskl nad okleštěností angličtiny, která se z původního syntetického jazyka stala jazykem analytickým, ustrnulým a neohybatelným. A všude po Evropě dochází ke zjednodušování, mizí rody (vzniká jednotný mužský a ženský), mizí pády (vokativ, dativ), mizí a sjednocují se koncovky tvarů...

Když si srovnáme vývoj indoevropských jazyků, můžeme se pokusit rekonstruovat jejich společného předka – protoindoevropštinu. Podle stávajících teorií měl tento jazyk 9 pádů, 3 vidy, 4 způsoby a svojí komplexností byl na úrovni latiny či staré řečtiny.

Co od té doby indoevropské jazyky získaly? Napadá mě akorát budoucí čas a členy jako příklady prvků, které se v mnoha jazycích vyvinuly až po rozdělení onoho prajazyka.

Paradox spočívá v tom, že není zcela jasné, co nastartovalo proces zjednodušování jazyků a proč k tomu došlo. Očekávali bychom, že na začátku vznikala z různých pazvuků podstatná jména pro popis konkrétních věcí, pak přídavná jména pro abstrakce a slovesa pro změny stavu a mohli bychom jít dál a dál ve vývoji jazyka, ale je zvláštní, že kdysi dávno si patrně indoevropské národy řekly, že už mají moc složitý jazyk, a tak se jaly jej zjednodušovat.

Tuto změnu nelze ani spojovat s rozvojem písma či s kodifikací jazyků, neboť k ní došlo nejspíš už před 4000 lety. Jedno možné vysvětlení by bylo, že jazyk byl vynálezem úzké skupiny rozumově pokročilých lidí, kteří jej rozšířili do celého svého národa, protože v jakékoliv větší skupině lidí by už žádné pokročilosti samy od sebe neprošly.

Další vysvětlení je možnost, že inteligence lidstva se v průměru spíš snižuje než zvyšuje, ale tomu moc neodpovídá očekávaná primitivita lidí v době, kdy tento jazyk vznikl.

Třetí vysvětlení je, že nám jazyk dal Stvořitel.

úterý 18. července 2017

Přítel?

Víte, co to slovo znamená, co by mohlo znamenat, či co znamenalo? Začneme-li etymologií, seznáme, že slovo "přítel" je příbuzné se slovem "přáti" (a dokonce i s "friend"), tedy vlastně značí osobu, jíž přejeme (nicméně etymologie slova není totéž co význam). Píši o tom, neboť jsem stále více konsternován směrem, kterým se významy toho slova vyvíjí, a tedy považuji za nutnost poukázat na to, co se může lehce zapomenout.

Přátelství je více než kamarádství. Příteli se můžete svěřit s radostmi i strastmi a on vás vyslyší. Můžete se mu otevřít a on bude naslouchat. Bude s vámi stát při prvním i posledním a nezradí vás. Přátelství nevzniká ani nezaniká slovy. Tak já chápu přátelství a proto se mi hnusí dva nové významy tohoto slova, jež vám nyní vysvětlím.

První jest význam erotický. Ani Wikislovník není schopen přesně určiti tento význam, protože ho sice uvádí jako "muž, se kterým daná osoba žije v blízkém vztahu, aniž by uzavřeli manželství", ale jako primární význam uvádí "člověk, se kterým daná osoba má hlubší kladný osobní vztah, ale nežije s ním sexuálně" (povšimněme si, že význam neerotický je vespolný, tedy může označovat lidi obou pohlaví), takže ani nemá jasno, co znamená blízký či hluboký vztah, a jestli tento význam je skutečně sexuální. Na pováženou je i fakt, že primární význam je poté shrnut jedním slovem – "známý"!

Pravdou ovšem je, že třebas před 30 40 lety tento význam nebyl nikterak používaný. Dalo by se to i pochopit, manželství kdysi bývala častější (a taky trvalejší) mezi lidmi, kteří spolu chtěli žít, a tak toho slova tolik nebylo potřeba. Slova "milenec/milenka" vyznačují spíše lásku momentální, spojení "můj kluk/moje holka" zavání nerozvážností a krátkodobostí, "můj mladý/moje mladá" nedostatkem originality a "můj muž/moje žena", byť "dospělá" varianta, je zase zaměnitelná s manželstvím. Chce-li se člověk odlišit, nezbývá mu než sáhnout po cizích jazycích a dopomoct si (nastojte!) anglickým "boyfriend/girlfriend" či alespoň využít "češtější" slova "šamstr" (krásně přejato z němčiny) či "amant" (normálně přejato z francouzštiny), jenomže ty zase znamenají spíše nápadníka (a spíše negativně).

Je tu patrná jazyková kolize. Zatímco slovem "přítelkyně" uvádím okolí v nejistotu v tom, jaký vztah myslím, slovo "přítel" je sice (doufám) zřetelnější, ale zato by se mi takto příčilo ho v singuláru použít jako epikoinum (vespolné slovo, označující muže i ženy). Stejně tak můžu říct, že má nějaký záletník hodně přítelkyň, ale opačně že má nějaká dívka hodně... přátel... ne... přítelů? Těžko. Reflektuje zde snad jazyk na to, že pro hocha je případnější mít více vztahů než pro dívku? Samozřejmě že ne! Ale vždy se najde nějaký hlupák, který se snaží jít proti přirozenosti jazyka a činit ho "pohlavně vyváženým" (a ne, nebudu sem tahat anglické vomitivy).

Ale nemohl bych zde jen tak jít proti zaběhnutým věcem, aniž bych představil nějakou alternativu. Tak tedy – "milý/milá". Takto, samo o sobě, bez podstatného jména to krásně postačuje na to, aby to bylo jednoznačné, čemuž navíc dopomáhá jistá nadcházející archaičnost. Líbí se mi to také z toho důvodu, že to jasně vyjadřuje lásku, oblibu a je to takové slušné a prostě hezké. Samozřejmě, máte-li lepší alternativu, sem s ní!

Druhý význam jest ten, který je přisuzován slovu "přátelé" sociálními sítěmi, tedy Facebookem i Steamem. Považte, že něco takto krásného a důležitého je nahrazováno jednou kolonkou v databázi, která vznikne a zanikne několika kliknutími... Nevím, jestli tento ohavný význam má kořeny v degradující morálce zemí, odkud tyto služby pocházejí, ale nechci ho zde a nebudu ho zde tolerovat. Naštěstí řešení je v tomto případě mnohem jasnější. Tento seznam označuji tím, čím skutečně a pravdivě je – kontakty. Tento seznam vám v prvé řadě umožňuje lidi kontaktovat, takže je zcela namístě ho nazývat pravým jménem. Alespoň to dělá Skype správně.

Mimochodem, přejaté slovo "kamarád" souvisí se slovem "komora" a původně značilo skupinu pospolu žijících vojáků, tedy žijících "v jedné komoře". Dostalo se k nám už vcelku dávno z němčiny nebo francouzštiny. Etymologie není význam, ale i tak je patrné, že kamarád a přítel ani původem nemusí znamenat totéž.

pátek 23. června 2017

Selhání termínu aneb moderní fobie

Už jsem se o tom zmiňoval ve svém článku o cizích slovech, neboť i tuto problematiku považuji za podobně zajímavé téma v oblasti toho, jak mluvíme a jak se vyjadřujeme.

Napřed ale musím povědět, co je to vlastně termín. Termíny jsou slova velice užitečná, neboť dokáží neutrálním způsobem identifikovat určitý jev, činnost, věc či jinou skutečnost. Jsou to zpravidla odborná slova s jedním významem (v rámci daného oboru), který je přesně určen. Termíny by měly být citově neutrální, aby nedocházelo k nežádoucím konotacím slova.

Za selhání termínu považuji moment, kdy termín tuto vlastnost ztrácí a přestává být termínem. Slova jako hydrofobie sice mohou mít více významů, ale ty jsou odděleny vědními obory, ve kterých se tento termín používá (chemie – odpuzování vody, psychologie – strach z vody). Problém nastane, když se objeví moderní slovo, které se tváří jako termín, ale nedá se jednoznačně určit jeho význam v daném oboru. Původně medicínské termíny typu debil, imbecil, idiot apod. jsou také určitým případem selhání termínu, ale o těch toho není tolik, co se dá napsat.

Snad mi prominete, když se budu v tomto článku věnovat jen jedné skupině podobných slov. Začnu se slovem xenofobie. Napřed by bylo dobré zmínit etymologii tohoto slova, jež odhaluje řecké počátky: xénos (cizí) a phóbos (strach, hrůza). Analogií se slovy hydrofobie, arachnofobie, klaustrofobie atd. je tedy xenofobie strach z cizího... nebo ne? Strach z cizího, neznámého je přirozená věc, která má vysoký obranný význam a po staletí nám pomáhala přežít, tak proč se tím tak běžně dnes někteří lidi častují?

Jsem xenofob a pociťuji obavy, pokud se ke mně přiblíží neznámý cizí člověk, a domnívám se, že na to mám právo. Ve světě, kde se lidé odpalují či porážejí kamionem chodce, bych byl blázen, kdybych byl přítulný ke každému člověku. Samozřejmě nevytáhnu nůž a nezačnu řezat lidi hlava nehlava, ale to snad normální člověk dělat nebude. Ani normální xenofob. Proto nechápu, když někdo označuje ostatní lidi za xenofoby jen z toho důvodu, že se vyjadřují nedůstojným způsobem vůči lidem odlišným. To není xenofobie. Stejně tak pokud se vyjadřují obezřetným způsobem vůči lidem odlišným, není to nijak nenormální a rozhodně to není trestuhodné. Také islamofobie je docela populární termín, s podobně prázdným významem.

Analogií si dovolím přejít k dalšímu slovu: homofobie. Už známe z předchozích odstavců, že -fobie je strach, a pro poznání první části slova sáhneme opět ke slovům podobným, jako je třebas homogenní (stejnorodý), homofonní (dvě slova se stejnou výslovností) či homonymní (stejně vypadající slova s jiným významem). Pro etymologii sáhneme opět do řečtiny, kde najdeme slovo homós s významem "stejný". Takže jsme dostali takový protiklad xenofobie, neboli "strach ze stejného", a jsme spokojeni. Člověk tímto postižený má hrůzu z věcí povědomých, známých či lidí stejně vypadajících... nebo ne?

Doufám, že jste si nyní povšimli, kam tímto mířím. Moderní použití slova "xenofobie" se dá ještě skousnout, ale "homofobie" je něco naprosto hrůzného. Zaměřím-li se nyní na "pravou" etymologii, dojdu ke slovu homosexuál stvořenému z již známého řeckého homós a latinského (!) sexus (pohlaví), jež tedy znamená něco jako "stejnopohlavník". To se takto asi dá přeložit.

Nehledě na kolizi řečtiny s latinou (to je zase téma na jiný článek) je toto slovo po všech ohledech falešný termín. Patrně bylo utvořeno moderně nevědecky po vzoru slov "podobných". Není to tedy složenina, ale splynulina více slov, která složením ani významem neodpovídá slovům ze stejné kategorie. Můžete sice namítat, že slova nemusí být "etymologická" a že významy se vyvíjejí, ale prostě logičtější je hledat význam termínu podle významů jeho složek (zvláště když to takto funguje u ostatních fobií), a pokud se použití odchyluje, nastává selhání.

Ale jak z toho ven? Nechme fobie seriózní vědě a vymysleme si něco nového! Nenávist je řecky mîsos (známe z misogynie), takže z toho můžeme dostat nové slovo xenomisie. Jak to tak pozoruji, nejsem první, kdo k tomuto slovu došel, ale to je nakonec dobře. Druhá možnost by byla (také už existující) misoxenie. Analogie se dá vypozorovat u obou slov, takže je jedno, které z nich si vyberete.

Opravit "homofobii" bude horší. První problém je, že nemáme zatím žádnou část vyjadřující homosexualitu, jež je navíc makarónsky složená z řeckého a latinského slova. Řecké homo- bychom chtěli zachovat (aby se význam dal aspoň trochu poznat), takže musíme najít řecký ekvivalent latinského sexus. To je fýlo(n) – pohlaví, rod (v obou významech, viz fylogeneze). Chybí nám ještě láska – filia (viz filofobie). Nyní máme vše potřebné na stvoření slova:

Homofylofilomisie.

Nu, sice trošku delší, leč naprosto správně utvořené. Třeba to přinutí leckteré pisálky, aby si rozmysleli, zdali o tom vůbec chtějí psát.

To by bylo pro tento článek zatím vše. Nakousl jsem tematiku slov utvořených způli latinsky, způli řecky, jimž bych se rád věnoval v dalších článcích. Prozatím na shledanou!