Zobrazují se příspěvky se štítkemčeština. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemčeština. Zobrazit všechny příspěvky

středa 16. října 2019

Zajímavost: nadace

V češtině, jak tomu již u neizolovaných jazyků bývá dobrým zvykem, je nezanedbatelné množství cizích slov. Velká část těchto slov má latinský původ; jsou to slova jako operace, pozice, gravitace, exekuce, populace, fixace apod. (a samozřejmě i jinak zakončená slova, ale přípona -ce je pro tento článek momentálně relevantní).

Přípona spojující všechna tato slova měla v latině podobu -tio a používala se pro vytvoření podstatného jména představujícího nějakou činnost či její výsledek. Etymologie jí dokonce přisuzuje příbuznost s českou slovesnou koncovkou -t/-ti a její ekvivalenty se dají najít i v jiných indoevropských jazycích, byť pouze ve slovanských a románských jazycích je stále produktivní (pokud není přejatá).

Jak již název tohoto článku napovídá, zaujalo mě slovo nadace. Díky latinské příponě zní velmi vznešeně, ba skoro odborně, ale přesto, když se nad ním zamyslím, něco mi na něm nesedí. Výše uvedený seznam cizích slov má totiž svoje (zpravidla téměř doslovné) ekvivalenty i v jiných jazycích, kam se dostaly podobně jako do češtiny (např. anglické operation, position, gravitation atd.), ale nadace je anglicky foundation (tomu by byl český ekvivalent fundace) a neznám ani jiná příbuzná slova např. ve vztahu podobném jako operace – operovat. K jakému spiknutí zde dochází?

Inu, ukradneme-li slovu nadace jeho latinskou příponu, odhalíme za ní skryté zcela obyčejné české sloveso nadáti (z nějž známe dnes nadávat nebo nadání), které bylo pouze účinně zamaskováno (Rejzek uvádí, že tak vzniklo nejspíš kontaminací se slovem donace). Všem puristům natruc tak v češtině máme slovo s domácím kořenem, ale cizí koncovkou a nikomu to nevadí. Koneckonců to není jediný příklad, houslista je na tom stejně („správně“ by to byl houslař nebo violinista), patrně opět kontaminací se slovy pianista, basista či podobnými.

I napadlo mě zjistit, jestli se někdo náhodou nedopustil toho překladatelského hříchu, že omámen iluzí mezinárodního slova nepoznal český původ slova nadace a jal se ho překládat doslovně. Nu... dopustil a nejen jednou. Trochu mně z toho krvácejí oči, byť to je hezký pokus o export českého slova, ale pramení z ignorance a lenosti a to nemůže ospravedlnit. Dokonce jsem našel i zmínky o die Nadation v němčině, ale ani celkově toho moc není (a všechno samozřejmě na cizojazyčných verzích českých stránek).

čtvrtek 7. února 2019

Zajímavost: Paradox prajazyka

Okruh lidského poznání se neustále zvětšuje. Stále nacházíme nové a nové skutečnosti, které je potřeba pojmenovat a popsat, a tak se zdá být logické předpokládat, že tak se rozšiřuje a roste i náš jazyk. Ale ouha!

Čeština se možná rozšiřuje co do nových slov a pojmů, neboť je nutno popsat nové skutečnosti, ale jazyk jako takový neroste, ba naopak. Vždyť ve srovnání se staročeštinou jsme přišli o:
  • Tři minulé časy (aorist, imperfektum a antepréteritum).
  • Dvojné číslo (duál).
  • Předbudoucí čas (futurum exactum).
  • Přechodníky (tedy ještě ne, ale brzo o ně přijdeme).
Jiné slovanské jazyky jsou na tom ještě hůř, třeba vokativ (5. pád) se z mnoha vytrácí. Už jsem si jednou posteskl nad okleštěností angličtiny, která se z původního syntetického jazyka stala jazykem analytickým, ustrnulým a neohybatelným. A všude po Evropě dochází ke zjednodušování, mizí rody (vzniká jednotný mužský a ženský), mizí pády (vokativ, dativ), mizí a sjednocují se koncovky tvarů...

Když si srovnáme vývoj indoevropských jazyků, můžeme se pokusit rekonstruovat jejich společného předka – protoindoevropštinu. Podle stávajících teorií měl tento jazyk 9 pádů, 3 vidy, 4 způsoby a svojí komplexností byl na úrovni latiny či staré řečtiny.

Co od té doby indoevropské jazyky získaly? Napadá mě akorát budoucí čas a členy jako příklady prvků, které se v mnoha jazycích vyvinuly až po rozdělení onoho prajazyka.

Paradox spočívá v tom, že není zcela jasné, co nastartovalo proces zjednodušování jazyků a proč k tomu došlo. Očekávali bychom, že na začátku vznikala z různých pazvuků podstatná jména pro popis konkrétních věcí, pak přídavná jména pro abstrakce a slovesa pro změny stavu a mohli bychom jít dál a dál ve vývoji jazyka, ale je zvláštní, že kdysi dávno si patrně indoevropské národy řekly, že už mají moc složitý jazyk, a tak se jaly jej zjednodušovat.

Tuto změnu nelze ani spojovat s rozvojem písma či s kodifikací jazyků, neboť k ní došlo nejspíš už před 4000 lety. Jedno možné vysvětlení by bylo, že jazyk byl vynálezem úzké skupiny rozumově pokročilých lidí, kteří jej rozšířili do celého svého národa, protože v jakékoliv větší skupině lidí by už žádné pokročilosti samy od sebe neprošly.

Další vysvětlení je možnost, že inteligence lidstva se v průměru spíš snižuje než zvyšuje, ale tomu moc neodpovídá očekávaná primitivita lidí v době, kdy tento jazyk vznikl.

Třetí vysvětlení je, že nám jazyk dal Stvořitel.

středa 30. ledna 2019

Nejoptimálnější článek

Tento spor se táhne historií české lingvistiky už po desetiletí. Není-li to patrno z nadpisu tohoto článku, myslím tím spor o to, zdali slovo "nejoptimálnější" (a slova jemu podobná) vůbec dávají smysl.

Po rychlém hledání lze najít mnoho argumentů pro i proti. Napřed bych se rád podíval na některé z nich:

Nedává to smysl, protože slovo "optimální" je vlastně samo o sobě ve 3. stupni.
V latině je opravdu optimus ve třetím stupni (slova bonus – dobrý), ale ani tento fakt není dobrým argumentem. Jednak jsme v češtině, kde to slovo žije vlastním životem, ale ani tak to nemůže zcela dobře být navrhovaný gramatický pleonasmus, protože to slovo samotné se vztahuje k jinému slovu, a sice k podstatnému jménu optimum (to nejlepší). Původní třetí stupeň už není relevantní.

Dává to smysl, protože nic optimálního vlastně ve skutečnosti neexistuje; můžeme se tomu pouze blížit a tedy určovat, jak moc se daná věc blíží optimu.
Nic nám nebrání mluvit o věcech, které nejsou reálné, pak můžeme docela dobře mluvit i o absolutním optimu. Krom toho vybíráme-li si ze dvou věcí, z nichž jedna je pro nás špatná a druhá dobrá, je vcelku evidentní, že v tomto souboru existuje optimální věc. Navíc tento argument skrývá i logický spor – můžeme-li se optimu pouze blížit, věc nejoptimálnější nemůže existovat, protože by vždy existovala věc optimálnější a tedy by ona původní nebyla ve skutečnosti ta nej.

Nedává to smysl, protože pokud je něco už optimální, nemůže být nic lepšího.
Zde se porovnávají špatná slova. "Optimální" a "lepší" nejsou synonyma. Tak jako "lepší" neznamená "dobré", tak ani "optimálnější" neznamená "optimální". Přeci není ani záruka, že věc nejlepší je vůbec dobrá.


Abychom se dobrali nějakého závěru, napřed je potřeba podívat se, co vlastně věc optimální je. Věc optimální je optimum, stejně tak jako věc ideální je ideál či věc maximální je maximum, v dané skupině věcí. Optimum jest něco, co nám vyhovuje nejvíce (pro daný účel), tedy vyhovuje více než všechny alternativy (jako maximum je větší než všechny ostatní prvky).

Teď přejdeme k druhému stupni. Zatímco první stupeň (pozitiv) prostě stanovuje určitou vlastnost, druhý stupeň (komparativ) porovnává míru dané vlastnosti mezi dvěma objekty. Věc optimálnější je tedy doslova to, co je více optimální než něco jiného. Třetí stupeň (superlativ) je pak už lehký, věc nejoptimálnější je optimálnější než všechny ostatní (nebo, mám-li zabrousit do matematiky, k ní neexistuje optimálnější věc, což ale není úplně ekvivalentní).

Vše nyní stojí na tom, zdali může něco být "více optimální". Vrátíme-li se zpět k našemu spojitému adjektivu "dobré", jeho míry můžeme lehce najít. Věci mohou být dobré, hodně dobré, málo dobré, trochu dobré, ne zcela dobré, vůbec dobré atd., tedy alespoň vágně lze určitou míru stanovit. Oproti tomu může být něco "málo optimální"? Podle mě taková věc není optimální vůbec, stejně tak i věc "ne zcela optimální". "Hodně optimální" už je teprve nesmysl, přeci když jsme něco už označili za optimální, máme hotovo, už není co dodat.

Míra slova "optimální" je triviální. Jsou jen dvě možnosti, buď něco optimální je, nebo není, 0/1. Stejné chování je na první pohled vidět i u slova "maximální".

A verdikt? Míra je triviální, ale existuje. Tím pádem optimálnější věc je pouze optimum (pokud existuje, vzhledem k neoptimu) nebo nic (vzhledem k optimu či pokud optimum neexistuje). Nejoptimálnější věc pak může být jedině nějaké neoptimum (neexistuje-li optimum) či nějaké optimum (všechna jsou si samozřejmě rovnocenná). Jak prosté.

Dá se tedy říct, že o věci nejoptimálnější se mluvit dá, ale zpravidla nám to nic neřekne. Když se budeme pohybovat jen v reálném světě a přijeme fakt, že optimum neexistuje, pak je nejoptimálnější všechno.

Dodatek: Při psaní tohoto článku jsem si vzpomněl na jeden dialog bůhvíodkud: "Ty jsi těhotná?!" "No trochu..."

Druhý dodatek: Matematika rozlišuje mezi největším prvkem a maximálním prvkem. Největší prvek je takový, který je větší než všechny ostatní prvky, zatímco maximální prvek je takový, ke kterému neexistuje prvek větší. U čísel obě definice splývají, ale pokud třeba porovnáváme množiny co do obsahu, může být více maximálních množin (a žádná největší).

úterý 26. června 2018

Čím to vlastně platím?

Začínám mít pocit, že česká měna nemá zkratku a symbol Kč, ale CZK. Alespoň tak to na mě vyřvávají mnohé internetové obchody, které se mi snaží nabízet produkty za množství CZK, EUR nebo USD. Toto je jen ukázka obecné degenerace, které podléhá celý svět.

Tento jev má mnohem širší příčinu. Ve snaze po stále větším a větším zhušťování informací se Čech táže v zoufalé otázce po svých bližních "Kdo cz?", patrně aby ukázal, jak moc velkým Čechem je. Tahle degenerace už teď dochází tak daleko, že snad ztratíme i normální název pro měnu. Zkratky vedou, především ty zkratky, které vlastně ani zkratkami nejsou.

Oč vlastně jde? Norma ISO 4217 stanovuje standardní třípísmenné kódy pro měny. Obvykle takový kód začíná kódem země původu měny (US, CZ) následovaný iniciálem domácího názvu měny (K – koruna). Výjimkou je třeba EUR (kde EU sice odpovídá, ale podle uvedeného schématu by to mělo být EUE) či RUB pro ruský rubl. Je zajímavé, že kód je přiřazen i zlatu (XAU), což už teprve vyšinuje ze schématu.

Četl jsem dnes, že Ferrari stojí "219 000 GBP (6,4 milionu Kč)". Nevím, odkud autor pochází, ale nedovedu si představit, že by člověk průměrně inteligentní nevěděl, jaké měně náleží symbol £, nebo by si myslel, že se mluví o jiné libře než britské. Jestli jenom kopíroval odněkud nějaký údaj, aniž by mu rozuměl, pak je namístě pochybovat i o údajích ve zbytku článku. Jestli si myslel, že napsání GBP místo £ nějak pomůže v pochopení článku či k navýšení jeho úrovně, nemohl být dále od skutečnosti.

Mezinárodní kódy jsou pro mezinárodní použití. V české řeči máme spoustu krásných slov pro zahraniční skutečnosti, a kde to nejde, tam je zvykem použít klasický symbol, kterému každý rozumí. Najít znaky jako £, € či $ tak velké úsilí nestojí.

sobota 21. dubna 2018

O češtině a chemii

Pojďme si povídat o češtině. Proč? Protože o češtině se toho dá vždy mnoho říct a naše pouť za jejím poznáním ještě zdaleka neskončila.

Tentokrát o její vyjadřovací schopnosti. Povšimněme si, co mají společného následující slova: včelka, pohoří, dolina, pomněnka, říčka, měšťan, závodník, čeština, učitel, slavný, domácí, pracovat. Všechna tato slova jsou vytvořena pomocí odvozování, tedy prefigací či sufigací, modifikujíce svůj původní význam omezením, posunutím či rozšířením nebo naprostým změněním své kategorie.

Odvozování je nejmocnější nástroj, kterým čeština (samozřejmě společně s ostatními slovanskými jazyky) oplývá, na rozdíl od skládání a zkracování. Naprostá většina nově vytvořených slov je právě odvozena pomocí přípony či předpony způsobem, který je z analytického hlediska velice pozoruhodný. V jazycích germánských jsou sice odvozovací morfémy také, ale většina je neproduktivní a zbytek je často nepoužitelný. Oproti tomu čeština má pro vyjádření jedné modifikace (např. zdrobňování, viz též Pravé slovesné zdrobněliny) celou sadu přípon, které se dají aplikovat mnohdy i několikrát na jedno slovo (včela – včelka – včelička). Němčina sice má dvě přípony s podobným užitím, tedy ¨chen a ¨lein, ale ty se dají použít jen občas. Angličtina má zase (nepůvodní) -let a -ette, ale ani ty nejsou zcela produktivní (třeba hamlet rozhodně nebude šunčička).

Široká škála předpon i přípon umožňuje vytvářet potenciálně mnohem víc slov než u jiných jazyků, které se musejí omezit na skládání základních slov; navíc se tento mechanismus dá použít téměř vždy. Např. od slova škola lze vytvořit (přestože to není původní slovo) školka, školní, školský, (zá)školák, školník, školit a dále školení, školitel, školicí, školící, až se vám bude zdát divné, že takové slovo vůbec existuje. Každé z těchto slov má přitom unikátní význam, který se sice dá mnohdy uhodnout, ale pokud byste jej neznali, dokázali byste rozlišit slova školák, školník či školitel (a neplést si je s učitelem)?

Předpony ani přípony totiž nejsou zpravidla plnovýznamové. Máme zde sice jasnou předponu ne- či přehršel přípon zdrobňovacích, ale většina sice udává jasně formu slova, ale nikoliv význam. Význam vyvstane z užívání nového slova a jeho podobnosti se slovy ostatními. Pro Angličana by muselo být hotové peklo pokusit se pochopit, proč je Američan, Angličan, ale taky Polák či Slovák a proč ne Rusák či nedejbože Čechák. Mezi afixem a změnou, kterou na slovo aplikuje, prostě není vztah 1:1. Jednou je přípona hanlivá, jindy neutrální.

Geniálním způsobem využil tohoto bohatství češtiny Vojtěch Šafařík, jeden ze zakladatelů českého chemického názvosloví. Díky jeho přičinění je dnes čeština schopna systematicky vyjádřit názvy mnoha sloučenin pomocí oxidačního čísla jednoho z komponentů příponami -ný, -natý, -itý, -ičitý, -ičný/-ečný, -ový, -istý, -ičelý. Tento systém, srovnatelný kvalitou s mezinárodním systematickým názvoslovím, sice nutí chemiky, aby si zapamatovali sadu přípon a algoritmus, pomocí kterého vytvoří vzorec z názvu a naopak, ale hlavně umožňuje jednoznačně a přirozeně vyjádřit vlastnost složky důležitější než její počet, tedy oxidační číslo, protože to určuje její chování. Genialita českého chemického názvosloví ale nekončí zde, neboť tyto složky se mohou vyskytnout i v názvech kyselin či solí, tedy z oxidu siřičitého vznikne kyselina siřičitá a siřičitany, z oxidu sírového vznikne kyselina sírová a sírany, přičemž síra ve všech těchto sloučeninách má stejné oxidační číslo (IV resp. VI).

I latina by mohla češtině závidět.

neděle 31. prosince 2017

Falešní přátelé

Nikoliv sociologický článek, nýbrž lingvistický. Jev nazvaný "falešní přátelé" se vyskytuje u dvou jazyků, které sdílejí podobná (a často příbuzná) slova, ale jejich význam je odlišný. Jsou-li taková slova pouze podobná, jedná se o náhodu, ale nejčastěji se jedná o příbuzná slova, která se dlouhým vývojem jazyků významově oddálila.

V tomto článku se zaměřím na falešné přátele mezi češtinou a angličtinou. Jedná se o cizí slova (zpravidla s latinským původem), která ale v obou jazycích získala jiné významové odstíny.

Original

 

Primární význam souvisí se slovem origin - původ, počátek. Na první místo při překladu tedy připadá slovo "původní" a nikoliv "originální". Věc originální nazýváme tak ne proto, že by byla počátkem pro jiné věci, nýbrž proto, že sama žádný počátek, žádnou předlohu nemá. Je tedy unikátní (nebo byla, dokud ji někdo neokopíroval).

Gymnasium

 

Británie nemá česká gymnázia a tedy ani nezná tento termín v tomto významu. V angličtině gymnasium (gym) značí tělocvičnu (což byl taky původní význam tohoto slova). Překlad takovýchto institucí je mnohdy svízelný a většinou se nevyhnete krátkému vysvětlení, o jakou instituci se vlastně jedná.

Professional

 

Adjektivum vytvořené od profession - profese - by mělo být překládáno doslovně jako "profesní". Profesionální může být odvedená práce ve významu "tak dobrá, jako by to ten člověk měl za profesi". Od toho zase (metaforicky) "profesionál, profík".

Character

 

Krom typografického významu "znak" dnes nejčastěji ve významu "postava" v nějakém filmu, knize či hře. Překlad "charakter" má jen dva významy - povaha (soubor povahových rysů) a nebo přeneseně charakterní člověk - jedinec s dobrou povahou či ctnostmi.

Novel

 

Svůdný překlad "novela" značí jiný žánr (novella), tedy něco, s čím se většinou člověk nesetká. Nejčastěji se novel překládá jako "román", někdy jako "povídka" (podle rozsahu).

Decent

 

"Decentní" znamená jemný, vhodný, nenápadný; až je s podivem, jak komplexní význam toto slovo má. Oproti tomu decent znamená pouze slušný (morálně či kvalitativně).

Pathetic

 

Slovo "patetický" (od slova "patos"; v češtiné není moc často používané) značí nadnesený, přehnaný, emocionální. Nesmíte však spadnout do pasti a zaměňovat ho s anglickým pathetic, což (obvykle) značí ubohý. Ačkoliv obě slova sdílejí svůj původ, postupnými významovými posuny se jejich význam rozdělil tak, že jej nelze zaměňovat.

neděle 19. listopadu 2017

Rovnost v inzerátech

Toto jest pokračování mého březnového článku Míchačky nebereme, tentokráte s obrázky. Na svých cestách po naší vlasti jsem se jal fotit různé inzeráty, jež mi obzvláště do očí bily, abych ukázal nesmyslnost pokusů jejich autorů o "zdůraznění" rovnosti v přijímání zaměstnanců. Nuže zde jsou:


Prznění našeho jazyka ve formě "Skladník/ce" je nesmyslné ze dvou důvodů. Předně, jak jsem již zmínil v uvedeném článku, je "skladník" slovo vespolné, a tedy aplikovatelné na osoby nejen rodu mužského. Z hlediska logiky pak část za lomítkem nelze napojit nikam do slova před lomítkem, aby vzniklo něco použitelného. Nezbývá než usuzovat, že společnost navíc přijímá i jakési skladníce (a ještě chybí skladníčata).


Úsměvný kontrast normálního a hloupého inzerátu. Ve stínu neohroženosti pravého inzerenta, který přijímá laboranty i laborantky, je patrná obrovská zaujatost inzerenta nalevo, který patrně přijímá pouze absolventy, ale absolventky nikoliv, zcela jistě tedy porušuje rovnost příležitostí... tedy až na to, že ty inzeráty vydala stejná společnost.


Totéž v bleděmodrém. Z pozoruhodných důvodů je zde "brigádnice" na prvním místě (asi je upřednostňují), ale jinak je toto stejné jako případ první. Jsem zvědav, zdali nějakého brigádnika už sehnali...


Proti tomuto inzerátu se toho dá namítat asi nejméně. Sice je dodatek "(ž/m)" vcelku zbytečný vzhledem k nám již známému významu vespolných slov, ani mi nevadí to, že "ž" je na prvním místě (ono musí být vždy něco na prvním místě, že?), ale kdybych chtěl být puntičkář, našel bych slabé místo:

Očividně v této společnosti nejsou vítané osoby onoho tajemného třetího pohlaví, lidi neuznávající tyto konvence a zřejmě ani příslušníci tekutého pohlaví (snad jsem to přeložil správně). Pro ty tento inzerát očividně není, neboť limituje uchazeče pouze na muže a ženy.


Pointa tohoto článku? Na každém "pokusu" o zdůraznění nerovnosti se dá najít nějaká moucha, která dobré mínění jeho autora zboří jako domeček z karet. Jak se tedy tomuto vyvarovat? Je to vcelku jednoduché, stačí nezahodit zdravý rozum, a abych parafrázoval citát z filmu Válečné hry, jediný způsob, jak vyhrát hru, je nehrát.

středa 25. října 2017

Krize nerovnosti

Krize prý vzniká tak, že si půjčíte od kamaráda peníze, a když mu je máte vrátit, odpovíte slovy: "Nemám, je krize." On to pak zopakuje několika dalším lidem a krize je na světě.

Mám dojem, že takto vzniká i nerovnost. V tolerantní a rovné společnosti se někdo podívá na nějaká čísla, mylně je interpretuje a začne šířit klamy, že ve společnosti panuje hrozná nerovnost, někomu je straněno a mělo by se s tím něco udělat. Pak se toho chopí další pomatenci a ve snaze tuto vymyšlenou "nerovnost" odstranit nakonec dosáhnou pravého opaku.

Kvóty


Začnu nyní zcela konkrétně – jakési individuum kritizovalo společnost Warhorse studios a jejího zakladatele Daniela Vávru z nedostatku černochů ve hře Kingdom Come. Pominu-li fakt, že ve středověkých Čechách bylo skutečně ideální místo pro mnoho černochů, je tato kritika nesmyslná už jenom z té podstaty, že to je přece jeho hra a je na něm, co v ní bude. Cožpak je nějaké nařízení, že všude musí být třetina bělochů, třetina černochů a třetina asiatů? To je nějaká svoboda tvorby? A že to lidem nevadí, když se podívají na nějakou japonskou hru.

Tomu se říká kvóty, tedy stanovení minimálního zastoupení nějaké kategorie v celkovém počtu. Školy v Americe mají stanovený minimální poměr černošských studentů, společnosti musejí přijmout stejné množství mužů jako žen a autoři her, filmů a knih už ani svoje dílo nemohou vydat, pokud v něm není černoch, homosexuál či jiný reprezentant nějaké menšiny.

Důsledek kvót je pozitivní diskriminace, která je asi tak pozitivní v názvu, jako negativní v dopadu. Mají-li býti na školu přijati náležitě chytří studenti, tak je to snad nějaká rovnost, když jenom kvůli splnění jakéhosi "plánu" na produkci černošských studentů upřednostní škola hloupého nad chytrým? Může být snad firma spravedlivě vyplácet své zaměstnance, pokud má nařízeno, že ženy budou mít vyšší plat než muži, nehledě na jejich výkonnost? Můžeme hledat rozmanitost v dílech, která museli autoři psát s pomocí kalkulátorů, aby dosáhli kýženého počtu postav ze všech kategorií? Pomýlenost lidí, kteří přišli s takovými nařízeními, vede k porušení rovnováhy, nikoliv k jejímu nastolení.

Bohužel se mi (překvapivě) nepodařilo najít, kolik procent obyvatel Evropy je negroidní rasy, ale odhaduji, že to víc než 5 % rozhodně nebude. Není pak Evropa strašně rasistická, xenofobní a diskriminující, když v ní nežije alespoň 30 % černochů? Vlastně bychom měli být vděční za současné migranty, vždyť nám přispívají k rovnější společnosti, přece nám pomáhají odstranit rasismus.

Asi takový nesmysl je, pokud se někdo snaží "vyrovnat" rasové zastoupení, a to kdekoliv. Každá rasa má svoji charakteristiku, své vlastnosti a přednosti, svoji demografii a své genetické předpoklady. Nehodlám tady porovnávat inteligenci ras, ale americké školy asi nemají tak málo černochů kvůli tomu, že by je prostě neměly rády. Argument, že existují výjimky, toto spíše potvrzuje než vyvrací.

Misinterpretace


Doufám, že ve vás tyto odstavce nevyvolaly pocit, že jsem rasista, diskriminant apod., neboť to nebyl jejich účel. Člověk by neměl být posuzován podle čehokoliv, co nedokáže změnit, a při hodnocení jedince by měly hrát roli objektivní faktory související s daným výkonem a nikoliv věci pocitové a vedlejší (což ovšem neznamená, že by se měly zcela ignorovat korelace). Toť můj názor. Přinejmenším v oblasti rozdílů mužů a žen silně pochybuji o tom, že by docházelo k nějaké skutečné nerovnosti, na to jsme, myslím, od minulosti už hodně pokročili. Skutečnost je mnohdy taková, že prostě dojde k chybné interpretaci čísel a k nepochopení statistiky či kauzality.

Jakožto mají tito lidé právo na svou analýzu dat, tak ji má i polský europoslanec Janusz Korwin-Mikke, známý svými mnohdy radikálními názory. Překvapivě byl za ni potrestán, ačkoliv má svoje právo na názor stejně jako stoupenci antiprincipu. Podle něj průměrný plat žen je nižší než plat mužů z toho prostého důvodu, že ženy "jsou slabší, menší a méně inteligentní". Fakt, že se mluví o průměru (který je mimochodem i podložen švédskými studiemi), by neměl vést k čímukoliv uražení, takže nechápu, proč by za svá slova měl být trestán (možná proto, že byla zkreslena, což dokazují i různé články z internetu a dokonce i Wikipedie).

Když odhlédneme od nějakých domnělých zabarvení, asi bude logické, že je-li v populaci skupina, jež je průměrně slabší, menší a méně inteligentní, patrně bude skutečně vydělávat méně za předpokladu, že platy jsou skutečně objektivní a spravedlivé. O inteligenci bych raději nemluvil (sama o sobě nepředstavuje zcela objektivní měřítko), ale síla a velikost nejsou zrovna vlastnosti, kterými by ženy oplývaly více než muži. Neříkám, že tato teorie je absolutně správná, ale dává mi větší smysl než to, že se prostě "ženám straní".

Jako vždy, najde-li se někdo, kdo začne na tuto virtuální nerovnost poukazovat, najdou se lidé (feministky i feministi), kteří se toho chopí a vytáhnout do boje proti nerovnosti, s cílem získat pro ženy vyšší platy, lepší místa a obecně na tom být lépe než muži. Ve skutečnosti to ale není žádná rovnost, nýbrž to jsou prosté dávky. A o tom, kdo si dávky zasluhuje a kdo ne, tento článek není.

Jazyk

 

Za už opravdu ubohé pokusy o nějakou rodovou vyváženost jazyka považuji neustálé ignorování vespolných slov. Spojení jako "učitelé a učitelky", "lékaři a lékařky" apod. jsou naprosto zbytečná, neboť mužský rod postačí pro vyjádření povolání obecně (a tady mají ženy dokonce výhodu konkrétnosti). Tak to bylo, je a má být. Použiji-li mužský rod, z kontextu je prostě jasné, že tím myslím prostě všechny osoby dané kategorie, nejen povolání. Koneckonců to není nic divného, vždyť jsou jistě dívky, o kterých můžeme říct, že patří mezi naše přátele, a stejný princip pak funguje i obecně.

Na závěr opět jazyková perlička. Na jisté reklamě pro Kaufland v metru jsem se dověděl, že hledají zaměstnance na pozici "skladník/ce" (fotka v dalším článku). Jak hluboko musí jen jazyková kultura ještě klesnout.

středa 6. září 2017

Mor klíčových slov

Chcete-li si na Googlu (nebo vlastenci na Seznamu) vyhledat něco o ubytování v Praze, s největší pravděpodobností napíšete "bydlení praha" nebo "praha bydlení". Taky proč ne, samo se vám to nabídlo, je to rychlé a jasné, tak co nad tím přemýšlet? Netřeba nic, dokud to tak zůstane pouze u vyhledávačů.

Tento zápis ve tvaru klíčových slov nás poradci učí dávat do textů, do videí, do vyhledávačů, neboť tak to stroje lépe poznají. A je tomu vskutku tak, "bydlení praha" mi najde 2 360 000 výsledků, zatímco "bydlení v praze" pouze 873 000. Nu což, nelze od stroje očekávat, že by pochopil něco tak složitého jako skloňování. (Pro zajímavost dodávám, že "bydlení v prahe" mi těch výsledků najde 1 690 000.)

Hůře nastává, když tento zápis opustí textové pole a začne pronikat do všech písemných projevů. Zajímavé je, že na tento zlozvyk jsme upozorňování téměř sto let, počínaje Naší řečí v letech dvacátých, Pavlem Eisnerem v letech čtyřicátých a nikým v letech dalších, ovšem to poslední je nejsmutnější, vzhledem k vzrůstající míře výskytu tohoto problému.

Jádro věci

Domnívám se, že tento jev je jen o málo více zastoupen v psané češtině než v češtině mluvené, ale je těžké hledat příklady, když televizi nesleduji, časopisy (až na Naší řeč) neodebírám a ze stránek navštěvuji převážně ty anglické. Nicméně našel jsem již nějaké Windows aplikace, Skype kontakty, Minecraft stavby a donebevolající herezi prostřednictvím nových Seznam Zpráv (ještě psány sugestivně s velkým Z).

Kdo má stále nějaký jazykový cit, pozná nečeskost těchto spojení, a kdo ho nemá, ať se chytí za jazyk. Ten problém je prostě takový, že tato spojení, typická pro angličtinu, v češtině nedávají formálně žádný smysl. Předně v mluvené komunikaci způsobují šum – říkal, že si nainstaluje Windows, nebo aplikace pro Windows? Také nemají z hlediska stavby věty žádné podložení v jazykové teorii (slovo určující je přívlastek neshodný, ale ten je umístěn v rozporu s běžným slovosledem).

Předně je ale toto spojení sprostou urážkou rozvinutého systému vazeb a ohýbání slov, jakým čeština oplývá. Správně je jedině a pouze aplikace pro Windows, kontakty na Skypu, stavby v Minecraftu. Všimněte si, že slovo základní (aplikace, kontakty, stavby) je vždy správně jako první, zatímco přívlastek neshodný následuje za ním. Navíc máme za málo peněz hodně muziky – předložka nám prozradí více informací o významovém vztahu mezi členy, aniž by zabírala svoji délkou znatelné místo ve větě.

Seznam Zprávy jsem záměrně neopravil, neboť fakticky patří do jiné kategorie, tedy jména značek produktů a společností. Na jednu stranu chápu, že společnost by chtěla mít svoje jméno na prvním místě, ale až na různé stylizace prostě nelze jít proti jazyku (tedy ani stylizace typu MojeBanka bych nerad viděl, ale co naplat). Moji pochvalu má naopak Microsoft a Google, alespoň stran této věci. Vedlejší služby jako Překladač Google či Mapy Google mají přívlastek neshodný korektně umístěný za základním slovem (sice v nesklonné variantě, ale na to má společnost právo) a u Microsoftu jsem nezažil, že by kdekoliv něco podobného měli (a navíc se nebojí ohýbat Skype).

Proto je u Seznamu tolik smutné, že ke správné češtině má dál než zahraniční web. Správně je jen a pouze Zprávy Seznamu (a jako bonus zůstává stále velké Z) a jakožto hlavní stránka českého internetu se Seznam zpronevěřil své povinnosti býti vzorem a jíti příkladem.

Závěrem

Prosím, vyvarujte se tomuto zlozvyku. Všímejte si, pokud se někde vyskytuje podobná věc, snažte se uvědomovat si správné znění podobných spojení, a pokud si nejste jisti, neváhejte mi napsat do komentářů. Děkuji!

Zajímavost: Učiti čemu?

Dnes se to zdá již téměř nemožné, ale ještě před padesáti lety tomu bylo tak, že sloveso "učit" mělo ve školství hlavní vazbu koho – čemu, nikoliv koho – co, jako je tomu v češtině nejnovější. Dříve se učilo matematice, fyzice, češtině, dnes učitelé učí výhradně a pouze matematiku, fyziku nebo češtinu.
A to nejen formálně. Někteří učitelé by skutečně měli více učit češtině než učit češtinu.

úterý 18. července 2017

Přítel?

Víte, co to slovo znamená, co by mohlo znamenat, či co znamenalo? Začneme-li etymologií, seznáme, že slovo "přítel" je příbuzné se slovem "přáti" (a dokonce i s "friend"), tedy vlastně značí osobu, jíž přejeme (nicméně etymologie slova není totéž co význam). Píši o tom, neboť jsem stále více konsternován směrem, kterým se významy toho slova vyvíjí, a tedy považuji za nutnost poukázat na to, co se může lehce zapomenout.

Přátelství je více než kamarádství. Příteli se můžete svěřit s radostmi i strastmi a on vás vyslyší. Můžete se mu otevřít a on bude naslouchat. Bude s vámi stát při prvním i posledním a nezradí vás. Přátelství nevzniká ani nezaniká slovy. Tak já chápu přátelství a proto se mi hnusí dva nové významy tohoto slova, jež vám nyní vysvětlím.

První jest význam erotický. Ani Wikislovník není schopen přesně určiti tento význam, protože ho sice uvádí jako "muž, se kterým daná osoba žije v blízkém vztahu, aniž by uzavřeli manželství", ale jako primární význam uvádí "člověk, se kterým daná osoba má hlubší kladný osobní vztah, ale nežije s ním sexuálně" (povšimněme si, že význam neerotický je vespolný, tedy může označovat lidi obou pohlaví), takže ani nemá jasno, co znamená blízký či hluboký vztah, a jestli tento význam je skutečně sexuální. Na pováženou je i fakt, že primární význam je poté shrnut jedním slovem – "známý"!

Pravdou ovšem je, že třebas před 30 40 lety tento význam nebyl nikterak používaný. Dalo by se to i pochopit, manželství kdysi bývala častější (a taky trvalejší) mezi lidmi, kteří spolu chtěli žít, a tak toho slova tolik nebylo potřeba. Slova "milenec/milenka" vyznačují spíše lásku momentální, spojení "můj kluk/moje holka" zavání nerozvážností a krátkodobostí, "můj mladý/moje mladá" nedostatkem originality a "můj muž/moje žena", byť "dospělá" varianta, je zase zaměnitelná s manželstvím. Chce-li se člověk odlišit, nezbývá mu než sáhnout po cizích jazycích a dopomoct si (nastojte!) anglickým "boyfriend/girlfriend" či alespoň využít "češtější" slova "šamstr" (krásně přejato z němčiny) či "amant" (normálně přejato z francouzštiny), jenomže ty zase znamenají spíše nápadníka (a spíše negativně).

Je tu patrná jazyková kolize. Zatímco slovem "přítelkyně" uvádím okolí v nejistotu v tom, jaký vztah myslím, slovo "přítel" je sice (doufám) zřetelnější, ale zato by se mi takto příčilo ho v singuláru použít jako epikoinum (vespolné slovo, označující muže i ženy). Stejně tak můžu říct, že má nějaký záletník hodně přítelkyň, ale opačně že má nějaká dívka hodně... přátel... ne... přítelů? Těžko. Reflektuje zde snad jazyk na to, že pro hocha je případnější mít více vztahů než pro dívku? Samozřejmě že ne! Ale vždy se najde nějaký hlupák, který se snaží jít proti přirozenosti jazyka a činit ho "pohlavně vyváženým" (a ne, nebudu sem tahat anglické vomitivy).

Ale nemohl bych zde jen tak jít proti zaběhnutým věcem, aniž bych představil nějakou alternativu. Tak tedy – "milý/milá". Takto, samo o sobě, bez podstatného jména to krásně postačuje na to, aby to bylo jednoznačné, čemuž navíc dopomáhá jistá nadcházející archaičnost. Líbí se mi to také z toho důvodu, že to jasně vyjadřuje lásku, oblibu a je to takové slušné a prostě hezké. Samozřejmě, máte-li lepší alternativu, sem s ní!

Druhý význam jest ten, který je přisuzován slovu "přátelé" sociálními sítěmi, tedy Facebookem i Steamem. Považte, že něco takto krásného a důležitého je nahrazováno jednou kolonkou v databázi, která vznikne a zanikne několika kliknutími... Nevím, jestli tento ohavný význam má kořeny v degradující morálce zemí, odkud tyto služby pocházejí, ale nechci ho zde a nebudu ho zde tolerovat. Naštěstí řešení je v tomto případě mnohem jasnější. Tento seznam označuji tím, čím skutečně a pravdivě je – kontakty. Tento seznam vám v prvé řadě umožňuje lidi kontaktovat, takže je zcela namístě ho nazývat pravým jménem. Alespoň to dělá Skype správně.

Mimochodem, přejaté slovo "kamarád" souvisí se slovem "komora" a původně značilo skupinu pospolu žijících vojáků, tedy žijících "v jedné komoře". Dostalo se k nám už vcelku dávno z němčiny nebo francouzštiny. Etymologie není význam, ale i tak je patrné, že kamarád a přítel ani původem nemusí znamenat totéž.

pátek 23. června 2017

Selhání termínu aneb moderní fobie

Už jsem se o tom zmiňoval ve svém článku o cizích slovech, neboť i tuto problematiku považuji za podobně zajímavé téma v oblasti toho, jak mluvíme a jak se vyjadřujeme.

Napřed ale musím povědět, co je to vlastně termín. Termíny jsou slova velice užitečná, neboť dokáží neutrálním způsobem identifikovat určitý jev, činnost, věc či jinou skutečnost. Jsou to zpravidla odborná slova s jedním významem (v rámci daného oboru), který je přesně určen. Termíny by měly být citově neutrální, aby nedocházelo k nežádoucím konotacím slova.

Za selhání termínu považuji moment, kdy termín tuto vlastnost ztrácí a přestává být termínem. Slova jako hydrofobie sice mohou mít více významů, ale ty jsou odděleny vědními obory, ve kterých se tento termín používá (chemie – odpuzování vody, psychologie – strach z vody). Problém nastane, když se objeví moderní slovo, které se tváří jako termín, ale nedá se jednoznačně určit jeho význam v daném oboru. Původně medicínské termíny typu debil, imbecil, idiot apod. jsou také určitým případem selhání termínu, ale o těch toho není tolik, co se dá napsat.

Snad mi prominete, když se budu v tomto článku věnovat jen jedné skupině podobných slov. Začnu se slovem xenofobie. Napřed by bylo dobré zmínit etymologii tohoto slova, jež odhaluje řecké počátky: xénos (cizí) a phóbos (strach, hrůza). Analogií se slovy hydrofobie, arachnofobie, klaustrofobie atd. je tedy xenofobie strach z cizího... nebo ne? Strach z cizího, neznámého je přirozená věc, která má vysoký obranný význam a po staletí nám pomáhala přežít, tak proč se tím tak běžně dnes někteří lidi častují?

Jsem xenofob a pociťuji obavy, pokud se ke mně přiblíží neznámý cizí člověk, a domnívám se, že na to mám právo. Ve světě, kde se lidé odpalují či porážejí kamionem chodce, bych byl blázen, kdybych byl přítulný ke každému člověku. Samozřejmě nevytáhnu nůž a nezačnu řezat lidi hlava nehlava, ale to snad normální člověk dělat nebude. Ani normální xenofob. Proto nechápu, když někdo označuje ostatní lidi za xenofoby jen z toho důvodu, že se vyjadřují nedůstojným způsobem vůči lidem odlišným. To není xenofobie. Stejně tak pokud se vyjadřují obezřetným způsobem vůči lidem odlišným, není to nijak nenormální a rozhodně to není trestuhodné. Také islamofobie je docela populární termín, s podobně prázdným významem.

Analogií si dovolím přejít k dalšímu slovu: homofobie. Už známe z předchozích odstavců, že -fobie je strach, a pro poznání první části slova sáhneme opět ke slovům podobným, jako je třebas homogenní (stejnorodý), homofonní (dvě slova se stejnou výslovností) či homonymní (stejně vypadající slova s jiným významem). Pro etymologii sáhneme opět do řečtiny, kde najdeme slovo homós s významem "stejný". Takže jsme dostali takový protiklad xenofobie, neboli "strach ze stejného", a jsme spokojeni. Člověk tímto postižený má hrůzu z věcí povědomých, známých či lidí stejně vypadajících... nebo ne?

Doufám, že jste si nyní povšimli, kam tímto mířím. Moderní použití slova "xenofobie" se dá ještě skousnout, ale "homofobie" je něco naprosto hrůzného. Zaměřím-li se nyní na "pravou" etymologii, dojdu ke slovu homosexuál stvořenému z již známého řeckého homós a latinského (!) sexus (pohlaví), jež tedy znamená něco jako "stejnopohlavník". To se takto asi dá přeložit.

Nehledě na kolizi řečtiny s latinou (to je zase téma na jiný článek) je toto slovo po všech ohledech falešný termín. Patrně bylo utvořeno moderně nevědecky po vzoru slov "podobných". Není to tedy složenina, ale splynulina více slov, která složením ani významem neodpovídá slovům ze stejné kategorie. Můžete sice namítat, že slova nemusí být "etymologická" a že významy se vyvíjejí, ale prostě logičtější je hledat význam termínu podle významů jeho složek (zvláště když to takto funguje u ostatních fobií), a pokud se použití odchyluje, nastává selhání.

Ale jak z toho ven? Nechme fobie seriózní vědě a vymysleme si něco nového! Nenávist je řecky mîsos (známe z misogynie), takže z toho můžeme dostat nové slovo xenomisie. Jak to tak pozoruji, nejsem první, kdo k tomuto slovu došel, ale to je nakonec dobře. Druhá možnost by byla (také už existující) misoxenie. Analogie se dá vypozorovat u obou slov, takže je jedno, které z nich si vyberete.

Opravit "homofobii" bude horší. První problém je, že nemáme zatím žádnou část vyjadřující homosexualitu, jež je navíc makarónsky složená z řeckého a latinského slova. Řecké homo- bychom chtěli zachovat (aby se význam dal aspoň trochu poznat), takže musíme najít řecký ekvivalent latinského sexus. To je fýlo(n) – pohlaví, rod (v obou významech, viz fylogeneze). Chybí nám ještě láska – filia (viz filofobie). Nyní máme vše potřebné na stvoření slova:

Homofylofilomisie.

Nu, sice trošku delší, leč naprosto správně utvořené. Třeba to přinutí leckteré pisálky, aby si rozmysleli, zdali o tom vůbec chtějí psát.

To by bylo pro tento článek zatím vše. Nakousl jsem tematiku slov utvořených způli latinsky, způli řecky, jimž bych se rád věnoval v dalších článcích. Prozatím na shledanou!

úterý 20. června 2017

Cizí slova v češtině

Dosud jsem nevyjádřil svůj postoj k pronikání cizích slov do češtiny, navzdory faktu, že se jedná o téma, které se mě bytostně dotýká. Neztotožňuji se s cíli mnohých českých puristů, kteří chtěli všechny cizomluvy z češtiny vyhladit, nicméně jsou zde mnohá slova, jejichž existence se mi v češtině příčí. V tomto článku bych rád zmínil některé své důvody pro toto stanovisko.

1. Estetický

Důvod nijak nepodmíněný vlasteneckým cítěním či jazykovými fakty: mnohá slova prostě nezapadají do české fonetické soustavy a jejich výslovnost je natolik odlišná od normálních slov, že působí nelibě.

Sem zapadají všelijaké milkšejky, kapkejky a další kejkle, při jejichž poslouchání mám pocit, že se ocitám někde v arabském světě (netřeba dodávat, že tato slova pocházejí pochopitelně z angličtiny, která si původní germánskou výslovnost už zprznila dostatečně). Také musím zmínit jazykolamy typu čejnžnout, u nichž se divím, že vůbec někdo je schopen tato slova vyslovit bez jazykového zaškobrtnutí.

2. Praktický

Mnohé cizomluvy jsou naprosto zbytečné, neboť pro ně již existují dokonalá synonyma. Kromě výše zmíněného čejnžnout (vyměnit) sem patří také výrazy, které slýchávám v herním prostředí, typu gana (zbraň), skvada (oddíl), flaga (vlajka), levl (úroveň), spel (kouzlo), hýler (léčitel) a podobné vomitivy.

Nelze zde nalézt žádnou funkčnost těchto slov, ani rozdíl ve významu oproti českým ekvivalentům. Z praktického hlediska to jsou slova neužitečná, a proto zbytečná. Navíc jejich používáním limitujeme okruh lidí, kteří nám rozumí. Nelze ani namítat, že se jedná o platné termíny, neboť při použití českého ekvivalentu těžko někoho napadne, že je myšleno něco jiného (kontext je postačující).

3. Semantický

Námitky proti některým slovům mám z důvodů založených ani ne tolik na jejich tvaru či výslovnosti, ale na jejich významu. Slova typu lajkovat a hejtovat sice znamenají nějakou konkrétní skutečnost, pro niž (zatím) v češtině existující slovo není, ale jejich význam mi přijde ubohý a češtiny nehodný.

Považte, anglické sloveso to like s významem mít rád, mít něco v oblibě, je redukováno na pouhopouhé klepnutí tlačítkem myši na obrázek se vztyčeným palcem. I kdybych byl Angličan, takovýto význam by se mi protivil, protože z duševního, citového a osobního rozpoložení a vztahu k nějaké skutečnosti vykleští pouze aktivitu kliknutí na obrázek a připočtení jedničky k nějakému počtu.

Podobně slovo to hate (nenávidět) je sice mnohem silnější než mít rád, ale také bylo prapodivnými procesy redukováno i jen na mírně negativní projevy všeho druhu, byť nemusejí být podložené jakoukoliv nenávistí. Z víceméně pasivního faktu se stala zcela konkrétní aktivní skutečnost s plochým významem.

Na podobné úrovni "významových cizomluvů" leží slovo přátelé a všelijaké "přidávání do přátel". Skutečně musím litovat takové lidi, kteří jsou schopni si kohokoliv přidat či odebrat z přátel bez mrknutí oka. Tací si ani žádné přátele nezasluhují, když jsou schopni o nich smýšlet jako o lehkých děvách na jednu noc, které hned mají sobě nejblíže a hned zase ne. Samotné přátelství si vyžaduje samostatný článek, ale zatím se spokojme s tím, že to je něco mnohem silnějšího než kamarádství a je ohavné to takto helotisovat. S tímto morem započal Facebook a z něj se to přenáší na další služby typu Steam a Skype. Nastojte, z něčeho tak osobního a intimního se stal prostě seznam jmen! Důsledně všem těmto seznamům říkám správně "kontakty".

4. Defensivní

Cítím nutnost češtinu bránit proti negativním vlivům. Cítím důležitost aktivně zušlechťovat jazykovou kulturu a činit jazyk krásným. Není tomu zase tak dávno, kdy přední čeští jazykovědci čili blížící se zánik jazyka a chopili se zbraní (v jejich případě per), aby proti němu bojovali. Ne nadarmo se této době říká jazykové obrození, z něhož pochází přehršel významných děl a jazykových památek.

Nemyslím si, že čeština je nyní ohrožena tak, jako za doby němčiny, ale stejně považuji svůj jazyk za řeč krásnou a vznešenou, do níž by neměly být zatahovány vlivy jazyků nižších (a tedy angličtiny). Toto je konkrétní zaujatost vůči angličtině, která je jako takový jazykový voříšek schopna připlést se ke všemu a rozmnožit se kdekoliv, neboť sama vznikla jako slepenec různých jazyků. Tím představuje pro jazyk největší nebezpečí, neboť nám tím potlačuje vlastní smýšlení a kulturní i národnostní cítění.



To by byly hlavní důvody, kterými se ohrazuji proti mnohým cizomluvům. Nechci ale, abyste si mysleli, že jsem zanevřel na všechna slova cizího původu. Jednak to není pravda (už jen podnadpisy jsou z latiny) a druhak bych byl blázen, kdybych si myslel, že čeština byla vždy jazykem originálním a začala se zanášet cizími termíny až nedávno. To byste mi mohli po právu argumentovat slovy jako škola, židle, kabát či košile řkouce, že tato slova přeci nejsou v češtině původní (ovšem slovy stůl, stolice neargumentujte, ta pocházejí přímo z indoevropského základu a nejsou odvozena od stool, Stuhl).

Skutečně jsou v češtině platná slova z cizích jazyků přejatá, ale žádný z důvodů výše zmíněných na ně neplatí. Ne estetický, protože dlouho používaná česká slova nám už divně neznějí. Ne praktický, protože jejich význam je obecně známý (a známější než "více české" puristické ekvivalenty). Ne semantický, protože jejich význam je obecně platný, dávný a celosvětově známý. Ne defensivní, protože to nejsou nová slova. Opakuji, že nejsem purista a proti těmto slovům obecně nic nemám.

Druhou hromádku slov tvoří termíny. Mnoho jsem jich použil už v tomto článku (purismus, termín), a tak je asi patrné, že ani proti nim nic nemám. Slova přejatá z latiny či řečtiny mi nikterak nevadí (jsou to přeci vznešené jazyky!) a termíny jako software, hardware musím tolerovat, protože to jsou přeci termíny a používání jiných slov by oslabilo jejich platnost. Na druhou stranu také existují "termíny", proti jejíchž používání mám určité výhrady, ale toto i téma si zasluhuje samostatný článek.

Děkuji vám za pozorné čtení a těším se na shledanou příště!

úterý 13. června 2017

Který × jenž

Vztažné zájmeno jenž nám pomalu padá do knižních a archaických sfér a mnozí lidé si jej pamatují už jen jako to zájmeno, jež se nikomu nechtělo skloňovat. Bývá nahrazováno běžnějším zájmenem který a v hovorové mluvě také multifunkčním co.

Málokdo si dnes ještě uvědomí, že zájmena který a jenž mívala významový rozdíl a není tomu zas tak dávno. Ten rozdíl býval podobný, jaký je mezi přívlastkem volným a těsným, nebo v angličtině mezi zájmeny that a which (a který i na těchto místech mizí).

Který je původem tázací zájmeno, což možná má co do činění s jeho významovým odstínem na pozici zájmena vztažného. Použiji-li který, nemám určeno, co konkrétního myslím, a musím to ve vedlejší větě určit. Ve větě "Vzpomínám si na píseň, kterou jsem slyšel v mládí." není známo, jakou píseň myslím, dokud to neurčí vedlejší věta. Tato věta se dá přepsat pomocí přívlastku těsného: "Vzpomínám si na píseň známou z mládí.". Zájmeno který má tedy význam určující, určuje větný člen dosud neupřesněný.

Oproti tomu jenž je jinší potvůrka. Ze skloňování tohoto zájmena (jehož, jemuž) je patrné, že to je vlastně převlečené zájmeno osobní on (jeho, jemu). Proto fakticky můžeme celou vedlejší větu odstranit a opsat ji souřadně, aniž by to změnilo význam. Z věty "Tato kniha, jež je psána ve staročeštině, mi byla zapůjčena." lze vytvořit větu "Tato kniha mi byla zapůjčena a je psána ve staročeštině." a význam se víceméně nezmění (stejně tak lze říci "Tato kniha, napsaná ve staročeštině, mi byla zapůjčena."). Spojení "tato kniha" již dostatečně určuje objekt, o kterém mluvím, a vedlejší věta pouze popisuje, doplňuje další informace o známém objektu. Zájmeno jenž má tedy funkci doplňující.

Přijde mi pozoruhodné, že se rozdíl stírá mezi zájmeny, která mají vlastně docela podstatně odlišné významy. Vnímám silný rozdíl mezi větami "Pachatel, který z místa zločinu uprchl, byl následně dopaden policií." a "Pachatel, jenž z místa zločinu uprchl, byl následně dopaden policií.". První věta připouští větší množství pachatelů a z nich byl dopaden později policií právě ten, který uprchl. Druhá věta naproti tomu mluví o pachateli jediném a právě ten uprchl a byl později dopaden. Zde by se z kontextu (počet pachatelů) dalo určit, který význam je myšlen, ale dovedl bych si představit věty, kde by to tolik jasné nebylo.

Naše řeč uvádí další pěkný příklad: "Dám ti knihu, již chceš." v. "Dám ti knihu, kterou chceš.". Ve větě první vím, že přítel chce knihu, a tu mu nabízím. Ve větě druhé buď nabízím příteli všechny své knihy (a nevím, kterou z nich chce), nebo asertivně vnucuji příteli neznámou knihu a tvrdím, že ji zcela jistě chce, ačkoliv to doposud nevěděl. Považuji za užitečné také zmínit možnost "Dám ti knihu, jakou chceš.", jež navíc říká, že je naprosto zcela jedno, co za knihu si přítel vybere.

Jak vidno, zájmena jenž a který tvoří dvojici s platným významovým rozlišením, a považuji za smutné, že si to většina lidí dnes již neuvědomí. Nemohu se ubránit pocitu, že naši předci uměli česky lépe než my.

Pozn. Zájmeno který pozoruji z pozice přívlastkové věty. V jeho jiných rolích jej samozřejmě zájmenem jenž nahradit nelze.

úterý 16. května 2017

Zajímavost: Pravé slovesné zdrobněliny

Čeština má požehnaně zdrobnělin. Ráno si dáme kafíčko, k obědu knedlíček, večer pivečko, ať máme dobře v bříšku, pak usedneme k televizi, když hodňoučkým dětičkám skončí Večerníček, a s mlaďoučkou ženuškou se podíváme na fotbálek. Trochu jsem to přehnal, ale jako ilustrace to dokazuje, že čeština je schopna formulovat a používat mnohem více zdrobnělin, než kolik by řekl Němec nebo pochopil Angličan.

Zdrobněliny (deminutiva) je čeština schopná vytvářet téměř ke všemu. Podstatná jména jsou samozřejmost, mnohá přídavná jména také, dokonce i číslovky (dvojčička, vlastně i jednička od jedna) a kupodivu také zájmena (všecičko, každičký). Technicky existují dokonce i zdrobněliny příslovcí (raníčko, hezoučce), ale k problémům těchto tvarů se brzy vrátím. Tvorba takových slov si zasluhuje samostatný článeček, takže ji dále rozvádět nebudu.

To všechno jsou jména nebo tvary od jmen odvozené, ale co se slovesy? Technicky se některá slovesa dají označit za zdrobněliny, neboť jsou utvořená podivným, byť pravidelným způsobem od jmen (besedovat-besídkovat), podobně jako výše uvedená příslovce, ale ačkoliv obsahují zdrobnělý prvek, nejsou to a priori zdrobněliny. Ne, já chci pravé zdrobněliny od sloves vytvořené, které mají vlastní deminutivní prvek a nedá se z nich získat zpět jméno jiné než to od základového slovesa.

Těch je naopak po čertech málo. Když nepočítám všelijaké zvukomalebné dětské výrazy, vytane mi na mysli pouze sloveso spinkat (a k němu pozoruhodně pravidelně vytvořená podobná slova hajinkat, papinkat). Přípona -ink- se dá v těchto případech považovat za deminutivní, ale i přesto není nijak produktivní, ani se nedají vypozorovat jasná pravidla, na která slovesa se dá použít (byť u sloves ze stejné třídy, prosit a trpět, jsem našel extrémně vzácné tvary prosinkat a trpinkat, jichž bych ale nikdy neužil). Druhým stupněm by bylo ještě spinuškat, ale to už se také podstatně příčí mému jazykověkulturnímu citu.

Nicméně i tak můj hon za pravými slovesnými zdrobnělinami pokračuje, neboť neschopnost nějaké najít neznamená nutně neexistenci. Pokud vás nějaká napadne, neváhejte ji napsat do komentářů!

Aktualizace 21. května 2017
Už skoro zapomenuté sloveso milkovat je trefná zdrobnělina k milovat. Opět je zde patrné -k-, které se vyskytuje i ve výše uvedených zdrobnělinách. Škoda, že toto slovo dnes téměř nikdo nezná.

neděle 23. dubna 2017

O přístavku

V tomto kratičkém článku bych milerád poreferoval o větném členu, jenž není na školách až toliko dopodrobna probírán; o větném členu, který by si zasluhoval více pozornosti.

Titulek i první odstavec obsahuje větný člen, který je velice podobný klasickému přívlastku (často bývá označován za jeho druh), neboť s ním sdílí vlastnosti i formu. Řeč je o přístavku. Zatímco klasický přívlastek, rozvíjející nějaké jméno a upřesňující či doplňující jeho význam, je významově řídícímu větnému členu podřízen, přístavek stojí téměř na stejné úrovni, mnohdy dokonce i výše.

Pro zopakování: přívlastek (atribut) je nejčastěji tvořen přídavným jménem, které rozvíjí nějaké podstatné jméno (dlouhá cesta, velký dům, naše auto, čtyři kamarádi – zde tvořen zájmenem a číslovkou), ale může být tvořen i podstatným jménem, které je typicky umístěno za řídícím členem a odděleno předložkou (cesta do lesa, dům prarodičů, auto na naftu, kamarádi ze školy). Je nabíledni, že samotný přívlastek nám v těchto případech vůbec nic neřekne o tom, co celým spojením myslíme.

Oproti tomu přístavek (apozice) je plnovýznamovější. Přístavek může být tvořen jakýmkoliv jménem, které může mít také upřesňující či doplňující funkci, podobně jako přívlastek, ale toto jméno obsahuje dostatek informací o tom, abychom byli schopni (alespoň přibližně) čistě jen pomocí něj určit, o čem je vlastně řeč (Božena Němcová, největší česká spisovatelka; moji přátelé, Jiří a Karel). Druhy přístavku jsou venkoncem stejné jako druhy přívlastku, takže následující rozdělení můžete aplikovat i na přívlastek.

Přístavek volný

Přístavek volný, nejpoužívanější forma přístavků, je z obou stran oddělen čárkami, což značí prostý fakt, že ho lze vynechat. Tento fakt je sice prostý, ale ne každý (a i u mě tomu zpočátku bylo nejinak) si nemusí uvědomovat, proč tomu tak je. Obecně se dá říci, že vynechat můžeme ten větný člen, který nijak neupřesňuje to, co rozvíjí. Proto ze členu Karel IV., král český a císař římský můžeme část "král český a císař římský" bez výčitek svědomí odstranit, ale pořád bude naprosto jasné, o kom mluvíme.

Přístavek těsný

Jako protiklad výše zmíněného druhu není přístavek těsný oddělován čárkami (pokud si to nevynucuje struktura věty). Tento druh se používá v případech, kdy samotný řídící člen nestačí na to, aby plně popsal skutečnost, k níž se váže. Ze spojení pan prezident Miloš Zeman, zpěvák Dalibor Janda, město Mělník nemůžeme podtrženou část vynechat, protože by (bez znalosti kontextu) nebylo patrné, co tím myslíme. I příjmení je samo o sobě přístavek (a mohu na to jít i tak divoce, že celé jméno a příjmení označím jako superpozici stavů "příjmení jako přístavek jména" a "jméno jako přístavek příjmení").

Přístavek shodný

Zatímco první dva druhy byly navzájem sobě komplementy, přístavky v této kategorii mohou být jak volné, tak těsné, nezávisle na shodnosti. Všechny doposud uvedené přístavky byly shodné, neboť u nich dochází při změně řídícího členu i ke změně závislého přístavku. Psal jsem o Boženě Němcové, největší české spisovatelce, mluvil jsem o prezidentu Zemanovi. To není nijakým překvapením, proto honem k dalšímu druhu.

Přístavek neshodný

V případech, kdy chceme přístavek mnohem více oddělit od okolního textu, můžeme odstranit shodnost obou členů a vytvořit přístavek neshodný. Ten se chová tak, že si zachovává svůj tvar za všech okolností, nejčastěji v nominativu (1. pádě). Neznamená to, že by ztratil svoji důležitost nebo funkci, jen stojí jakoby sám o sobě v celé té širé větě. Nejčastěji se jedná o tzv. nominativ jmenovací/nevazebný. Zpravidla vyjadřuje vlastní jména (v prohlížeči Firefox, s televizí Prima, do časopisu Blesk). tituly či hodnosti (bez hodnosti kapitán) případně samotná jména (o slovu hlemýžď). Pozoruhodným faktem je, že ve všech těchto případech můžeme použít bez obtíží i přístavek shodný (byť nemusí být tak často používaný), až na případ poslední. V tom je totiž přítomen tzv. metajazyk, čiže "jazyk popisující jazyk". Nemluvíme o samotném hlemýždi, jen o tom prostém slovu, které ho označuje, a tudíž je zcela namístě použít přístavek neshodný.

Přístavek několikanásobný

Jako tomu bývá u všech větných členů, i přístavek může býti několikanásobný. Používá se v tom přirozeném případě, kdy k jedné věci přistavujeme skupiny věcí na stejné úrovni (společnosti Microsoft, Apple a Google; ministři Babiš, Chovanec a Zaorálek; moji známí, Petr a Tomáš). Jak již příklady napovídají, tato vlastnost existuje nezávisle na ostatních druzích přístavku, tedy může býti spojena s libovolnou z nich.

Přístavek postupně rozvíjející

Pokud není víceslovný (holý) přístavek několikanásobný, je postupně rozvíjející. V tomto případě existují "úrovně" přístavku, takže ačkoliv nemáme žádnou skupinu věcí, které přistavujeme, v přístavku použijeme další přístavek a zanořujeme se hlouběji do struktury věty. Nejčastěji se jedná o skupinu funkcí, povolání, titulů a jmen (pan ředitel Doc. RNDr. Karel Oliva, Dr.). Každé jméno je přistaveno ke jménům předcházejícím a rozvíjí je.


Toť konec mého dalšího krátkého lingvistického článku. Doufám, že se vám, mým čtenářům, líbil a těšíte se stejně jako já na další. Na shledanou příště.

pondělí 27. března 2017

Míchačky nebereme

Jeda autobusem po svém rodném městě, zpozoroval jsem nápis na jednom z mnohých reklamních plakátů. Stálo tam, že společnost hledá pracovníky na pozici:

"strojař(ka)/míchač"

Zoufalá snaha pisatele tohoto inzerátu o jakousi "genderovou rovnost" je skutečně úsměvná. Autor, snad aby mu nebylo vytčeno, že společnost nepřijímá strojařky, neotálel připsat ke strojaři příponu "-ka", ale u míchače si uvědomil, že míchačka je přeci něco zcela jiného a určitě ne potenciální zaměstnanec. Touto snahou paradoxně vzniká kontrast, který může mnohým připadat, že společnost sice přijímá strojaře všech pohlaví, ale míchače pouze muže. Tudíž znevýhodňuje ženy.

Myšlenka rovnosti je rozhodně ctnostná věc, leč někteří její stoupenci nemají daleko k náboženským fanatikům, jež vidí herezi všude a neotálejí ji vymýtit všemi dostupnými prostředky. Tito lidé pak v každé větě vidí skrytou narážku na jedno z jejich 50 vymyšlených pohlaví a ženou dobromyslné lidi na hranici za to, že používají běžné konstrukty svého mateřského jazyka.

Ale dost stěžování, zpět k češtině. Není to žádná novota, že čeština už má pěknou dobu slova vespolná, tzv. epikoina, jež mají tu hezkou vlastnost, že se dají aplikovat na osoby obou pohlaví. Proto můžu mluvit o učitelích, lékařích, policistech a dalších povoláních, aniž bych musel explicitně dodávat, že myslím samozřejmě i ženy. Normálně smýšlejícího člověka prostě napadne, že mi jde o profesi a nikoliv o pohlaví vykonavatele (a to samozřejmě můžu vždy dodat opisem "učitelé mužského/ženského pohlaví" nebo prostým přechýlením "učitelky"). Tím pádem je zbytečné dodávat přechýlenou variantu (a krom toho, známe-li tento fakt, vlastně takové pokusy upřednostňují ženy, neboť ke slovu označujícím muže a ženy zároveň připíšou ještě ženy navíc, takže opět paradoxně poruší rovnost).

Tento jev se dá v mnohých rysech přirovnat k angličtině, která systematickým eliminováním rodů dosáhla toho, že teacher označuje skutečně i gramaticky obecnou profesi bez jakéhokoliv rodového zabarvení. Existuje sice archaické slovo teacheress, využívající přechylovací příponu -ess, ale toto odvozování v angličtině už není produktivní (popravdě žádné odvozování není v angličtině produktivní). Jinak na tom jsou ostatní germánské jazyky; v němčině existují doposud běžné varianty der Lehrer i die Lehrerin.

Čeština a angličtina představují v tomto případě pozoruhodný protiklad. Zatímco v češtině existují (samozřejmě pomýlené) snahy o přechylování epikoin, v angličtině panuje mnohdy opačné úsilí. Za všechny příklad, že mnohým lidem se příčí říkat herečce actress, byť je to ten nejpřirozenější způsob, jak ji nazvat. Mylné a zbytečné pokusy o emancipaci patrně stále přetrvávají, a přitom bychom to měli být my, muži, kdo by si měl stěžovat, že není žádné krátké slovo speciálně pro mužského herce.

Sami vidíte, že čeština už ve svém základu nikoho neupřednostňuje – mužům dává gramatickou přednost a rychlost tvaru, ale ženám zase přehršel přechýlených tvarů, o kterých by se nám mohlo jen zdát.

pondělí 13. června 2016

Zajímavost: Jiný přechodník od "být"

Donedávna jsem si to neuvědomoval, byť je to vlastně logické – tvarově obouvidé sloveso "být" má kromě běžného přechodníku přítomného (jsa, jsouc, jsouce) a přechodníku minulého (byv, byvši, byvše) i přechodník budoucí – buda, budouc, budouce. Tento druh přechodníku značí obecně závislost dějů v budoucnosti, leč jeho používání krom historických textů je velmi, ale skutečně velmi omezené.

Mezi obouvidá slovesa patří z jádra slovní zásoby ještě "jít", jež má budoucí tvar "půjdu". Toto sloveso má tedy taktéž přechodníkové tvary "jda, jdouc, jdouce", "šed, šedši, šedše" a "půjda, půjdouc, půjdouce". Slušné sloveso naštěstí už více přechodníků mít nemůže.

Nutno poukázat na fakt, že zde jako "obouvidé" sloveso myslím takové sloveso, jehož časování zahrnuje jednoduché tvary pro vyjádření přítomnosti i budoucnosti, tedy pouze formálně. Sloveso "být" je jinak zcela jistě nedokonavé, "jít" v podstatě taky, ovšem starší publikace zahrnují tvar "půjdu" (= *"budu jít") sporně mezi dokonavé tvary. Všechna slovesa typu jít/půjdu, nést/ponesu atd. toto taktéž umožňují (více o nich v Naší řeči).
Sloveso "soustředit se", které se často zahrnuje neprávem mezi slovesa obouvidá, se takto určuje proto, že jeho budoucí tvar mnozí používají pro přítomnost a navíc kombinují infinitiv do patvaru "budu se soustředit", což je samozřejmě tvar chybný, leda by chtěl mluvčí vyjádřit čas "pobudoucí". Jak je zcela jistě patrné, já považuji sloveso "soustředit se" za výhradně dokonavé. A Oliva se mnou souhlasí.

úterý 7. června 2016

Česká azbuka

Jednou jsem se nudil tak moc, až mne napadlo, jak by to asi dopadlo, kdyby čeština používala azbuku. Třeba v alternativním vesmíru, kde by Rusko bylo větší velmocí než Spojené státy americké a vyváželo by místo revoluce politické revoluci lingvistickou.

I usedl jsem k Wikipedii a Excelu a začal si utvářet tabulku českých písmen a výslovností, porovnávaje je s ostatními slovanskými jazyky používajícími azbuku, jda po stopách velkých slovanských lingvistů jako např. Vuka Karadžiće. Nebudu vás déle napínat a předvedu výsledek.


Čeština IPA Azbuka
Aa a Аа
Bb b Бб
Cc t͡s Цц
Čč t͡ʃ Чч
Dd d Дд
Ďď ɟ Д̌д̌
Ee ɛ Ее
Ěě jɛ Ѥѥ
Ff f Фф
Gg g Гг
Hh ɦ Г̌г̌
Ch x Хх
Ii ɪ/i Ии
Jj j Йй
Kk k Кк
Ll ɫ Лл
Mm m Мм
Nn n Нн
Ňň ɲ Њњ
Oo o Оо
Pp p Пп
Qq kv Ҁҁ
Rr r Рр
Řř r̝ Р̌р̌
Ss s Сс
Šš ʃ Шш
Tt t Тт
Ťť c Т̌т̌
Uu u Уу
Vv v Вв
Ww v Ўў
Xx ks Ѯѯ
Yy ɪ Ѵѵ
Zz z Зз
Žž ʒ Жж
Dz d͡z Ѕѕ
Dž d͡ʒ Џџ

Nová abeceda je do jisté míry transkripční i transliterační. Ke každému písmenu existuje ekvivalent v azbuce, včetně písmen i/y, která představují jeden foném (je nesmysl je slučovat, když rozlišují význam slov, např. bít/být). Na druhou stranu, hlásky dz a dž mají taktéž své ekvivalenty, takže se mi podařilo eliminovat většinu spřežek. Diakritická znaménka existují, ´ se stále používá pro prodloužení samohlásky, ˇ pro změkčení souhlásky.

Jádro azbuky je shodné s ostatními slovanskými jazyky, leč některá písmena jsem musel vymyslet či přejmout. O těch se krátce zmíním.

ĎŤŘ

Tato písmena mají v azbuce málo obdob. Pouze v makedonštině existuje Ѓѓ s výslovností [ɟ] (ď) a Ќќ s výslovností [c] (ť). Ř nemá obdoby. Vzhledem i k tomu, že čárka má již v češtině svou vlastní funkci, rozhodl jsem se tedy využít ryze český háček a spojil jsem ho s již existujícími písmeny ДТР. Jediným problémem je, že znaková sada Unicode tato písmena přímo neobsahuje a musí se tedy vytvářet pomocí základního znaku a kombinujícího znaménka, což některým fontům způsobuje obtíže.

Ě

Je zbytečné psát skupiny dě, tě, ně s ě, když v nich nemá výslovnost "je". Tyto skupiny se tedy pomocí azbuky zapisují д̌е, т̌е, ње. Ostatní skupiny (bě, pě, fě, vě) pro kratší zápis využívají "jotované е", takže se zapisují бѥ, пѥ, фѥ, вѥ. Jedinou výjimku tvoří skupina, která se vyslovuje /mňe/. U této skupiny je stále třeba rozlišit psané varianty "mě" a "mně", proto se první varianta zapisuje мѥ, což sice odporuje současné výslovnosti, ale odpovídá tomu, jak se tato skupina vyslovovala dříve. Druhá varianta se zapisuje, pomocí běžných pravidel, мње.

H

H [ɦ] se v průběhu vývoje českého jazyka palatalizací (změkčením) vyvinulo z G. Ostatní slovanské jazyky h (až na ukrajinštinu, kde značí Гг, což opět nelze použít kvůli G) neznají, takže o hodně přijdou. Zbývaly mi tedy dvě možnosti. Buď využít faktu, že H je v češtině znělá podoba Ch, a vymyslet nějakou modifikaci písmene Х, ale žádné použitelné znaménko jsem nenašel, nebo změkčit G. K tomu jsem se nakonec rozhodl, a tak Г̌г̌ představuje měkčí variantu písmene G, což docela dobře reflektuje vývoj v češtině.

Ň

Mohl jsem opět modifikovat Нн háčkem, ale srbský vynález Њњ (ligatura Н a měkkého znaku Ь) se mi líbil tak, že jsem se rozhodl ho přejmout. Kdybych mohl, vytvořil bych takto další měkké souhlásky, jenže v této době se nová písmena vcelku špatně zavádějí, zvláště s nízkou pravděpodobností implementace ve fontech. Ь jako kombinující znak v Unicodu zřejmě použít nejde.

Q

Důkaz transliteračnosti mé abecedy.  V češtině nepředstavuje Q žádnou konkrétní hlásku a používá se pouze v cizích slovech. Přesto jsem se však rozhodl pro něj použít písmene Ҁҁ. To vzniklo z řeckého písmene koppa (Ϙϙ), z něhož vzniklo taktéž Q. Ҁ je proto dokonalým protějškem tohoto písmene.

W

W je na tom stejně jako Q, ačkoliv jeho výslovnost v češtině je trochu konkrétnější. Dá se označit jako zkrácená samohláska U, téměř souhláska, tedy podobně jako přeměna I v J. Proto je Ўў analogií k Йй. Toto písmeno existuje pouze v běloruštině se stejnou výslovností, v polštině se zapisuje Ł.

X

Naprosto totéž co Q. Slova v češtině, ve kterých se vyskytuje X, se čtou naprosto stejně, jako kdyby se tam vyskytovala skupina hlásek KS. Moje varianta Ѯѯ vychází z řeckého písmene ksí (Ξξ) a skutečně ve staré cyrilici existovala, hlavně ve slovech přejatých z řečtiny a v číselných systémech.

Y

Ѵѵ (ižica) zaznamenává výslovnost podobnou německému ü [y]. V češtině se sice Y vyslovuje naprosto stejně (byť rozdíl [ɪ]/[i] může u některých mluvčích být trochu odlišný od I), ale tato grafická podoba se i přesto vcelku hodí.

Dz a dž

Tato písmena jsou častější v jihoslovanských jazycích a ve slovenštině, v češtině existuje [d͡z] a [d͡ʒ] pouze jako znělá varianta [t͡s] a [t͡ʃ] a v domácích slovech se nevyskytuje, neboť se během vývoje češtiny asimilovala, nejčastěji v Z. Srbština obsahuje znak Џџ a makedonština navíc i Ѕѕ, což je znak sice latinskému písmenu S podobný, leč pochází původně z hlaholice.

Pro praktické potřeby jsem naprogramoval JavaScriptový převodník mezi latinkou a azbukou, který jsem dělal původně pro srbštinu. Následuje:

Azbuka

Latinka

То бѵ бѵло днес вше к ме́му нове́му вѵна́лезу. Т̌еши́м се, аж засе буду ми́т пр̌и́лежитост сем о њечем зайи́маве́м напсат. Брзѵ на сг̌леданоу!

úterý 10. května 2016

O překladu hry Minecraft

Minecraft hraji už někdy od bety 1.2, takže jsem se vyhnul době, kdy vznikl český překlad, a hru mám tedy stále v angličtině. My, starší generace, jsme překladem Minecraftu nebyli zastiženi, a tak stále používáme takové termíny, jako "redstone", "glowstone", "ghast" apod. Novější hráči, obvykle neznalí angličtiny do takové míry, si však rádi přepnou Minecraft do češtiny, a tak jsou ohroženi po stránce jazykové (překladem) i po stránce duševní (samotnou hrou).

Jsem samozřejmě rád, že Minecraft existuje v češtině. V této době, kdy už i české hry vycházejí napřed v angličtině, jsem rád za každý výskyt našeho krásného jazyka ve hrách a s nostalgickou slzou vzpomínám na časy třetího Warcraftu a prvního Zaklínače, kdy byl český překlad i dabing standardem. K překladu Minecraftu však mám několik připomínek, které zde uvedu, nicméně jako v každé správné kritice začnu napřed pozitivy.

Achievement = úspěch 

 

Minecraft nepatří mezi ty hry, které otrocky používají slovo "achievement" po vzoru Steamu, jako by to bylo něco svatého a jedinečného. Slovo doslova znamená "úspěch" či "dosažení", takže proti překladu nemohu nic namítnout. Já se ale držím jiného a trochu volnějšího překladu - "ocenění". Bez kontextu je to sice něco trochu odlišného, ale když se zamyslíme nad tím, že v takových hrách jako Minecraft nebo World of Warcraft jsou naše úspěchy definované, je mnohem lepší používat tento překlad. Pro hodně lidí je v Minecraftu úspěch postavit baráček z hlíny nebo počítač z redstonu, a to hra nijak nepodchycuje ani explicitně neoceňuje. Seznam "úspěchů" je daný, ale jediné, co z jejich dosažení hráč má, je právě to ocenění (že se ukáže ostatním hráčům a zapíše se do profilu).

Crafting = výroba

 

Doslova taktéž "řemeslo", ovšem výroba je překlad věcný a výstižný, takže nemohu mít výhrady.

Enchanting = očarování

 

Svého času jsme to chybně překládali jako "vylepšení" vzhledem k podobě s angl. enhance, ale tento překlad je opět správný a použitelný vzhledem k tomu, jako očarování ve hře funguje.

Skeleton = kostlivec

 

Správně přeložený název této příšery. Nikoliv kostra, ale kostlivec, jak známe ze starších her. Nemám výhrady.


Podstatné výtky mám k překladu nerostů a jiných látek. Začnu zlehka:

Lapis lazuli = lazurit

 

Jak nám Wikipedie napoví, lapis lazuli je zcela běžné označení namodralé horniny, která je velice oblíbená právě pro svoji barvu, připomínající moře pod modrou polední oblohou. Lazurit je modrý nerost, jenž je právě podstatnou součástí této horniny. Nejsem s to pochopit, proč se tedy překladatel rozhodl přeložit "lapis lazuli" jako "lazurit", když tím mění význam. Snad proto, že Seznam i Google tento "překlad" taky uznávají, možná i proto, že se to tak dá lépe skloňovat. Pravdou sice je, že v Minecraftu tato záměna zas tolik nevadí, ale v odborných mineralogických publikacích by to asi problém byl. Tak či tak, překlad mi přijde nepochopitelný a zbytečný.

Glowstone a redstone = světlit a rudit

 

Zhrozil jsem se, spatře poprvé tento nečeský překlad. Každému s jazykovým citem by měla připadat tato dvě slova něčím podivná. V podstatě se dají považovat za doslovné překlady - glow-svítit, red-rudý; -it buď jako přípona původem adjektivní z řečtiny (-ités), či jako zkrácení slova lithos, taktéž z řečtiny. Problémem je ale právě ta makarónština - světlo a rudý jsou slova domácí, zatímco přípona -it je cizí. Překladatel si pravděpodobně všiml, že mnoho názvů nerostů končí na -it (kalcit, fluorit, apatit, galenit, sfalerit, pyrit...), a tak zakončil i tento nerost stejně, dávaje za vznik tomuto ryze nečeskému názvu. Při překladu těchto slov je potřeba vzít v potaz domácí názvy - živec, smolinec, kazivec, cínovec, krevel, hnědel apod. (Za tyto výrazy vděčíme Preslovi.) Použijeme-li přípony těchto slov, dostaneme krásné názvy jako rudel nebo svítivec a ne nepovedené sloveso "světlit".

Clay = jíl

 

My se vždy učili, že cihly se dělají z hlíny. Samozřejmě se jedná o cihlářskou hlínu a ne o tu, která se správně nazývá zemina (ve hře dirt = hlína). Můj názor je poněkud kontroverzní, asi jako u ocenění, protože je těžké překládat clay jako hlína, když je to populární název pro zeminu. Nedá se asi dělat nic jiného, než zůstat u toho, co je teď.

Nether = Nether

 

Zbytečné nepřekládat, Podsvětí je zcela použitelný název a Peklo víceméně taky. Google rád překládal jako Nizozemsko, teď je evidentně populární překlad Spodinách. Inu, o kvalitě překladače Googlu víme své.

End = End

 

Podobný případ, leč v tomto případě si nejsem jist, zda by byl Konec vhodný překlad. "Ender" u materiálů je přeloženo jako enderit, vůči čemuž nemám výhrady. Co se týče slovosledu, "Nalezni End dimenzi" je hrubá chyba.


Jak jsem již uvedl, dobře že nějaký překlad máme, ovšem rozhodně se má ještě co zlepšovat. Chybný překlad může zanášet jazykový cit hráčů obzvláště v mladém věku, což se pak projevuje v šíření chybných a nečeských výrazů a konstrukcí.