Zobrazují se příspěvky se štítkemzajímavost. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemzajímavost. Zobrazit všechny příspěvky

středa 16. října 2019

Zajímavost: nadace

V češtině, jak tomu již u neizolovaných jazyků bývá dobrým zvykem, je nezanedbatelné množství cizích slov. Velká část těchto slov má latinský původ; jsou to slova jako operace, pozice, gravitace, exekuce, populace, fixace apod. (a samozřejmě i jinak zakončená slova, ale přípona -ce je pro tento článek momentálně relevantní).

Přípona spojující všechna tato slova měla v latině podobu -tio a používala se pro vytvoření podstatného jména představujícího nějakou činnost či její výsledek. Etymologie jí dokonce přisuzuje příbuznost s českou slovesnou koncovkou -t/-ti a její ekvivalenty se dají najít i v jiných indoevropských jazycích, byť pouze ve slovanských a románských jazycích je stále produktivní (pokud není přejatá).

Jak již název tohoto článku napovídá, zaujalo mě slovo nadace. Díky latinské příponě zní velmi vznešeně, ba skoro odborně, ale přesto, když se nad ním zamyslím, něco mi na něm nesedí. Výše uvedený seznam cizích slov má totiž svoje (zpravidla téměř doslovné) ekvivalenty i v jiných jazycích, kam se dostaly podobně jako do češtiny (např. anglické operation, position, gravitation atd.), ale nadace je anglicky foundation (tomu by byl český ekvivalent fundace) a neznám ani jiná příbuzná slova např. ve vztahu podobném jako operace – operovat. K jakému spiknutí zde dochází?

Inu, ukradneme-li slovu nadace jeho latinskou příponu, odhalíme za ní skryté zcela obyčejné české sloveso nadáti (z nějž známe dnes nadávat nebo nadání), které bylo pouze účinně zamaskováno (Rejzek uvádí, že tak vzniklo nejspíš kontaminací se slovem donace). Všem puristům natruc tak v češtině máme slovo s domácím kořenem, ale cizí koncovkou a nikomu to nevadí. Koneckonců to není jediný příklad, houslista je na tom stejně („správně“ by to byl houslař nebo violinista), patrně opět kontaminací se slovy pianista, basista či podobnými.

I napadlo mě zjistit, jestli se někdo náhodou nedopustil toho překladatelského hříchu, že omámen iluzí mezinárodního slova nepoznal český původ slova nadace a jal se ho překládat doslovně. Nu... dopustil a nejen jednou. Trochu mně z toho krvácejí oči, byť to je hezký pokus o export českého slova, ale pramení z ignorance a lenosti a to nemůže ospravedlnit. Dokonce jsem našel i zmínky o die Nadation v němčině, ale ani celkově toho moc není (a všechno samozřejmě na cizojazyčných verzích českých stránek).

čtvrtek 7. února 2019

Zajímavost: Paradox prajazyka

Okruh lidského poznání se neustále zvětšuje. Stále nacházíme nové a nové skutečnosti, které je potřeba pojmenovat a popsat, a tak se zdá být logické předpokládat, že tak se rozšiřuje a roste i náš jazyk. Ale ouha!

Čeština se možná rozšiřuje co do nových slov a pojmů, neboť je nutno popsat nové skutečnosti, ale jazyk jako takový neroste, ba naopak. Vždyť ve srovnání se staročeštinou jsme přišli o:
  • Tři minulé časy (aorist, imperfektum a antepréteritum).
  • Dvojné číslo (duál).
  • Předbudoucí čas (futurum exactum).
  • Přechodníky (tedy ještě ne, ale brzo o ně přijdeme).
Jiné slovanské jazyky jsou na tom ještě hůř, třeba vokativ (5. pád) se z mnoha vytrácí. Už jsem si jednou posteskl nad okleštěností angličtiny, která se z původního syntetického jazyka stala jazykem analytickým, ustrnulým a neohybatelným. A všude po Evropě dochází ke zjednodušování, mizí rody (vzniká jednotný mužský a ženský), mizí pády (vokativ, dativ), mizí a sjednocují se koncovky tvarů...

Když si srovnáme vývoj indoevropských jazyků, můžeme se pokusit rekonstruovat jejich společného předka – protoindoevropštinu. Podle stávajících teorií měl tento jazyk 9 pádů, 3 vidy, 4 způsoby a svojí komplexností byl na úrovni latiny či staré řečtiny.

Co od té doby indoevropské jazyky získaly? Napadá mě akorát budoucí čas a členy jako příklady prvků, které se v mnoha jazycích vyvinuly až po rozdělení onoho prajazyka.

Paradox spočívá v tom, že není zcela jasné, co nastartovalo proces zjednodušování jazyků a proč k tomu došlo. Očekávali bychom, že na začátku vznikala z různých pazvuků podstatná jména pro popis konkrétních věcí, pak přídavná jména pro abstrakce a slovesa pro změny stavu a mohli bychom jít dál a dál ve vývoji jazyka, ale je zvláštní, že kdysi dávno si patrně indoevropské národy řekly, že už mají moc složitý jazyk, a tak se jaly jej zjednodušovat.

Tuto změnu nelze ani spojovat s rozvojem písma či s kodifikací jazyků, neboť k ní došlo nejspíš už před 4000 lety. Jedno možné vysvětlení by bylo, že jazyk byl vynálezem úzké skupiny rozumově pokročilých lidí, kteří jej rozšířili do celého svého národa, protože v jakékoliv větší skupině lidí by už žádné pokročilosti samy od sebe neprošly.

Další vysvětlení je možnost, že inteligence lidstva se v průměru spíš snižuje než zvyšuje, ale tomu moc neodpovídá očekávaná primitivita lidí v době, kdy tento jazyk vznikl.

Třetí vysvětlení je, že nám jazyk dal Stvořitel.

středa 26. září 2018

Zajímavost: Telnet

Někteří z vás možná znají příkaz telnet, dostupný na většině operačních systémů, který se občas používá na textovou komunikaci pomocí protokolu TCP. Jeho původní účel byla nicméně podpora protokolu telnet (standardně na portu 23), který byl vytvořen za účelem vzdáleného přístupu k terminálům (jako jeden z nejstarších).

Telnet umožňuje přenášet proud jakýchkoliv dat, ale obsahuje také příznaky pro řízení komunikace, které mohou být obsaženy mezi datovými bajty. Pro jejich nastavení se používají čtyři typy zpráv: WILL, DO, WON'T, DON'T. Zajímavé je, že tyto zprávy mohou být použity jak v požadavku, tak i v odpovědi na něj a občas ani nemusí být jasné, o jakou pozici se jedná.

Telnet je diplomatický protokol – obě strany komunikace jsou si rovnocenné a musejí se vzájemně dohodnout na parametrech přenosu pomocí výše zmíněných zpráv. Příklad takové úvodní komunikace mezi zařízeními A a B může být třeba:

A: DO ECHO
B: WILL ECHO

V této komunikaci A požaduje po B, aby vracel zpět přijaté znaky (příznak ECHO), protože A je zobrazovat nebude. Všimněte si ale, jak se změní komunikace po malé úpravě:

B: WILL ECHO
A: DO ECHO

V tomto případě B informuje A, že bude opakovat přijaté znaky zpět. A s tímto návrhem souhlasí a svou zprávou to potvrzuje.

Tento systém komunikace je sice zajímavý, ale není z něj úplně patrné, jak se má zařízení chovat, pokud druhá strana odmítne spolupracovat. Komunikace by mohla probíhat například i takto (z pohledu A):

A: DO ECHO
B: WON'T ECHO
A: DON'T ECHO

A se nejspíš bude muset smířit, že B nedokáže jeho požadavku vyhovět a tak si zadané znaky bude opakovat sám, což poraženecky potvrdí. Jenomže vzápětí přijde od B zpráva WILL ECHO. Člověku může připadat, že B to asi nemá úplně jasno v obvodech, ale podívejme se, jak komunikaci pozoruje B:

B: WON'T ECHO
A: DO ECHO
B: WILL ECHO
A: DON'T ECHO

B napřed naznačí, že nechce opakovat znaky, ale A to nepotvrdí, a tak B nakonec souhlasí. V důsledku duplexní komunikace jsou totiž dvojice zpráv prohozeny, a tak B vnímá jako odpověď to, co A chtělo jako požadavek. Záměna těchto zpráv způsobí, že oběma zařízením asi musí připadat, že se to druhé zbláznilo, protože nesouhlasí ani s jednou ze dvou jediných možných variant. Komunikace takhle může probíhat donekonečna, pokud to síťové podmínky dovolí a ani jedna strana není natolik pokročilá, aby tomu zabránila.

Telnetový vtip

Už jsem slyšel vtip o TCP i o UDP, takže se pokusím o vtipnou konverzaci v telnetu. Příkazy jsou obdařené popisky:

A: DO ECHO (opakuj po mně)
B: WON'T ECHO (nechci)
A: DO ECHO (musíš po mně opakovat)
B: WON'T ECHO (nebudu)
A: DO ECHO (opakuj, nebo uvidíš)
 B: WON'T ECHO (nehodlám opakovat)
A: WILL SUBLIMINAL-MESSAGE (tak budu zobrazovat podprahové zprávy)
 B: DON'T SUBLIMINAL-MESSAGE (prosím, nedělej to)
 A: DO ECHO
 B: WILL ECHO

Docela rád bych viděl zařízení, se kterým by se takhle muselo komunikovat.

středa 4. července 2018

Zajímavost: O emocích

Netrpí-li člověk nějakou formou psychopatie, bývá obdařen širokou škálou emocí, jež se v různých situacích začnou projevovat. Některé jsou nám možná občas na překážku, ale všechny mají svůj účel.

Člověk je ve své podstatě tvor egoistický. Primárně mu jde o jeho vlastní přežití, na což jsou nastavené instinkty i rozum. Pokud ale vidíme jiného člověka trpět, soucítíme s ním; pokud způsobíme někomu radost, pociťujeme ji taky. I rozumná a logická rozhodnutí si vyčítáme a to nás nutí o nich přemýšlet.

Můžete si říct, že to je příroda, která nás takto stvořila. Poté je hezké, že i přes rozum, kterým jsme obdařeni, nás stále cosi uvnitř nutí pomáhat ostatním, a tak to má být. Nebo si můžete říct, že jsme k tomu dospěli evolucí. Poté je vidět, že to funguje.

středa 11. dubna 2018

Zajímavost: Klamavé intervaly

Je fascinující, jaké reklamní texty mohou být mnohdy účinně použity, ačkoliv vlastně vůbec nedávají smysl. V tomto článku bych konkrétně rád uvedl případ, kdy reklama nabízí množství peněz stanovené jedním intervalem, ačkoliv zákazník by měl raději hledět na opačný interval.

První případ je interval omezený shora. Za všechny inzerát hledající zaměstnance a slibující nástupní plat do 30 000 korun českých (případně až 30 000 Kč, to je taky oblíbené). Pominu-li fakt, že se stejně jedná jen o hrubou mzdu a patrně jen pro nejvyšší místa se všemi bonusy, co vlastně tento slib říká uchazečům? Že dostanou nejvýše 30 000 Kč, tedy právě tolik či méně. Pak už je jedno, jestli společnost slibuje plat do 100 000 Kč nebo do milionu korun, protože nikde není psáno, že by tu horní hranici někdo skutečně měl dostat. Matematicky podstatný fakt je jen ten, že to víc nebude.

Druhý případ je případ opačný, tedy dolní omezení. Viděl jsem reklamu slibující zájezdy do evropských měst od 400 korun. Takový nejlevnější zájezd může být jeden či klidně žádný, ale jedinou jistotou, kterou tento inzerát sděluje, je fakt, že méně než 400 Kč za zájezd nezaplatíte. Agentura klidně může poskytovat zájezdy od 1000 Kč a nikdo si nebude moct stěžovat, protože nikdo neslíbil, že tam nějaký levný zájezd skutečně musí být. Jen vás přiláká na svoje stránky a nakonec utratíte stejně alespoň 2000 Kč.

Ideální by byl nástupní plat od 30 000 Kč a zájezdy do 400 Kč, ale sami uznáte, že takto by si asi společnosti moc nevydělaly. Fakt, že se taková reklama vůbec objevuje, opět ukazuje, jak ovlivnitelná je lidská mysl využíváním různých heuristik, které nás přimějí považovat nějakou službu za výhodnou, ačkoliv uvedené intervaly vlastně tvrdí pravý opak.

sobota 9. září 2017

Zajímavost: Výjimka potvrzuje pravidlo

Donedávna jsem si říkal, co je to za nesmysl, že by výjimka měla potvrzovat pravidlo, řečeno jako obhajoba pro existenci výjimky. Pak jsem si uvědomil pravý význam těchto slov: existence výjimky implikuje existenci pravidla, nikoliv naopak. Aby něco byla "výjimka", musí logicky existovat pravidlo, z něhož je "vyňatá", jinak by nemělo smysl o nějaké výjimce hovořit. Fakt, že existuje výjimka, skutečně logicky potvrzuje, že existuje i pravidlo. Neexistuje-li pravidlo, nemůže existovat ani výjimka.
Znamená to tedy něco? Ani ne.

středa 6. září 2017

Zajímavost: Učiti čemu?

Dnes se to zdá již téměř nemožné, ale ještě před padesáti lety tomu bylo tak, že sloveso "učit" mělo ve školství hlavní vazbu koho – čemu, nikoliv koho – co, jako je tomu v češtině nejnovější. Dříve se učilo matematice, fyzice, češtině, dnes učitelé učí výhradně a pouze matematiku, fyziku nebo češtinu.
A to nejen formálně. Někteří učitelé by skutečně měli více učit češtině než učit češtinu.

středa 23. srpna 2017

Zajímavost: Dualismus ve hrách

Mnoho herních a fantastických světů obsahuje dualismus či dichotomii jako princip či součást svého příběhu. Dvě síly, dvě strany, dva principy či podstaty, které se vzájemně vylučují či doplňují. Jen tak pro zajímavost bych rád uvedl pár příkladů těchto jevů:

Warcraft

 

Uveden první, neboť mi připadá jako typický příklad. Podstatou vesmíru jsou dvě síly – Světlo a Stín, typicky realizované jako dobro a zlo, nicméně jsou i ojedinělé případy zla konaného pomocí Světla a dobra konaného pomocí Stínu. Tento dualismus prostupuje celou existencí a způsobuje protiklady (i v rozdělení Aliance–Horda). Ačkoliv Stín je patrně expanzivnější než Světlo, jsou tendence přivést obě síly do harmonie a rovnováhy. A ještě jedno podobenství tento dualismus má – Světlo je spojováno se srdcem, zatímco Stín s myslí.

Elder Scrolls

 

Universum s rozvinutou metafyzikou, která také do jisté míry zahrnuje dualismus, nicméně nikoliv polární jako u Warcraftu, ale spíše komplementární. Svět (Aurbis) vznikl spojením dvou kosmických sil – Anu (řád) a Padomay (chaos), přičemž jedna bez druhé nemůže existovat, protože by se nedala rozeznat. Z těchto dvou sil vznikli bohové Anui-El a Sithis a stejný dualismus se do jisté míry uplatňuje i v rozdělení Aedra–Daedra. Jev v podstatě unikátní pro toto universum je enantiomorf – situace, kdy protikladné síly splynou tak, že jsou zaměnitelné a mohou si bez povšimnutí prohazovat místa.

Albion

 

Svět mně velice drahý. Protikladné entity jsou Animebona, Bytost Albionu, a Animenkna – Bytost Země. Tyto síly představují dichotomii intuice–rozum, proud–hráz, magie–věda a podobné koncepty. Dobro a zlo figuruje pouze v konkrétní herní situaci, ale není obecnou aplikací této dichotomie.

Hvězdné války

 

Vesmírná Síla zde existuje jako sjednocující a spojující síla, ale je otázkou, jestli její světlá a temná strana představují nějaký fundamentální dualismus nebo jsou-li pouze označení pro konkrétní používání Síly. Představiteli těchto stran Síly jsou řády Jedi a Sith. Typicky zde není mnoho jedinců, kteří by usilovali o rovnováhu, a tak se tito stávají vyhnanci.

Zaklínač

 

Dobro a zlo se zde objevují a hned zase mizí či se zaměňují a nejdou od sebe rozeznat. Svět nedefinují dvě síly, ale skupiny lidí a jejich názory, cíle a skutky. V realistickém universu Zaklínače není nic černobílého a mnohdy lze určit namísto dobra jen to "menší zlo".

Letopisy Narnie

 

Tento dualismus je odhalen až v knize Poslední bitva. Aslan, bůh uctívaný Narnií, má svůj protiklad v Taši, božstvu Kalormenu. Aslan je a zároveň není Taš, žádný zlý skutek nemůže být vykonán v Aslanově jménu a žádný dobrý skutek nelze vykonat ve jménu Taše. Aslan a Taš jsou tedy prostou analogií dobra a zla, čerpající z křesťanské víry.

The Longest Journey a Dreamfall

 

Svět těchto her má také rozvinutou metafyziku a filosofii, nicméně stačí říct, že dualismus zde představují světy Stark a Arcadia – věda a magie. Tyto světy kdysi dávno existovaly spojené, ale pak byla rovnováha narušena a došlo k rozdělení. Mezi světy nelze normálně cestovat, ale existují výjimečné bytosti, které to dokážou (fyzicky či jako snová podoba). V závěru celé série se světy opět spojí a rovnováha je navrácena.

Vesmír

 

Nemyslím nějakou novou hru, ale skutečný vesmír. Na elementární úrovni existuje ke každé částici protikladná částice, která má opačné znaménko u některých veličin (např. náboj). Tak k elektronu existuje pozitron, k protonu antiproton a k fotonu zase foton (-0 je zase 0). Pokud se pravé antičástice setkají, navzájem se zničí za uvolnění velkého množství energie. Principiálně se od sebe hmota a antihmota nedá odlišit (pokud nemáme exemplář té druhé) a fyzika funguje pro obě stejně, ale nějaká nerovnost musí existovat, neboť ve vesmíru je mnohem více hmoty než antihmoty (naštěstí). Jak vidno, částicová fyzika je lepší jak mnohé fantasy.

Pozn.: Pro úplnost dodávám, že "záporné" znaménko náboje elektronu je stanoveno dohodou. Fyzika by fungovala naprosto stejně, kdybychom elektronu přiřadili kladný náboj a protonu záporný, jenom my bychom museli prohodit pár znamének v rovnicích. Podle klasické částicové fyziky by totéž mělo fungovat i u hmoty a antihmoty, až na problém výše zmíněné asymetrie.

čtvrtek 22. června 2017

Zajímavost: Neexistuje identická kopie

Nejenom z fyzikálního hlediska (nelze stvořit dokonalou kopii objektu, neboť o něm nelze přesně vše zjistit), ale i z hlediska pojmového. Kopie je něco, co je stvořeno po vzoru objektu jiného, koexistuje to vedle něj a vidíme to vedle něj. Věci identické jsou naopak totožné, ve všech aspektech zcela shodné, zaměnitelné a nerozeznatelné. Je-li věc A identická s věcí B, pak mluvím o jedné a téže věci.

Proto identická kopie (jako oxymóron) nemůže existovat. Musela by mít všechny vlastnosti naprosto stejné, stejné umístění, název, složení, prostě vše. To mohou mít maximálně tak dva bosony (částice s celočíselným spinem), ale ty zase těžko zduplikujeme.

úterý 13. června 2017

Který × jenž

Vztažné zájmeno jenž nám pomalu padá do knižních a archaických sfér a mnozí lidé si jej pamatují už jen jako to zájmeno, jež se nikomu nechtělo skloňovat. Bývá nahrazováno běžnějším zájmenem který a v hovorové mluvě také multifunkčním co.

Málokdo si dnes ještě uvědomí, že zájmena který a jenž mívala významový rozdíl a není tomu zas tak dávno. Ten rozdíl býval podobný, jaký je mezi přívlastkem volným a těsným, nebo v angličtině mezi zájmeny that a which (a který i na těchto místech mizí).

Který je původem tázací zájmeno, což možná má co do činění s jeho významovým odstínem na pozici zájmena vztažného. Použiji-li který, nemám určeno, co konkrétního myslím, a musím to ve vedlejší větě určit. Ve větě "Vzpomínám si na píseň, kterou jsem slyšel v mládí." není známo, jakou píseň myslím, dokud to neurčí vedlejší věta. Tato věta se dá přepsat pomocí přívlastku těsného: "Vzpomínám si na píseň známou z mládí.". Zájmeno který má tedy význam určující, určuje větný člen dosud neupřesněný.

Oproti tomu jenž je jinší potvůrka. Ze skloňování tohoto zájmena (jehož, jemuž) je patrné, že to je vlastně převlečené zájmeno osobní on (jeho, jemu). Proto fakticky můžeme celou vedlejší větu odstranit a opsat ji souřadně, aniž by to změnilo význam. Z věty "Tato kniha, jež je psána ve staročeštině, mi byla zapůjčena." lze vytvořit větu "Tato kniha mi byla zapůjčena a je psána ve staročeštině." a význam se víceméně nezmění (stejně tak lze říci "Tato kniha, napsaná ve staročeštině, mi byla zapůjčena."). Spojení "tato kniha" již dostatečně určuje objekt, o kterém mluvím, a vedlejší věta pouze popisuje, doplňuje další informace o známém objektu. Zájmeno jenž má tedy funkci doplňující.

Přijde mi pozoruhodné, že se rozdíl stírá mezi zájmeny, která mají vlastně docela podstatně odlišné významy. Vnímám silný rozdíl mezi větami "Pachatel, který z místa zločinu uprchl, byl následně dopaden policií." a "Pachatel, jenž z místa zločinu uprchl, byl následně dopaden policií.". První věta připouští větší množství pachatelů a z nich byl dopaden později policií právě ten, který uprchl. Druhá věta naproti tomu mluví o pachateli jediném a právě ten uprchl a byl později dopaden. Zde by se z kontextu (počet pachatelů) dalo určit, který význam je myšlen, ale dovedl bych si představit věty, kde by to tolik jasné nebylo.

Naše řeč uvádí další pěkný příklad: "Dám ti knihu, již chceš." v. "Dám ti knihu, kterou chceš.". Ve větě první vím, že přítel chce knihu, a tu mu nabízím. Ve větě druhé buď nabízím příteli všechny své knihy (a nevím, kterou z nich chce), nebo asertivně vnucuji příteli neznámou knihu a tvrdím, že ji zcela jistě chce, ačkoliv to doposud nevěděl. Považuji za užitečné také zmínit možnost "Dám ti knihu, jakou chceš.", jež navíc říká, že je naprosto zcela jedno, co za knihu si přítel vybere.

Jak vidno, zájmena jenž a který tvoří dvojici s platným významovým rozlišením, a považuji za smutné, že si to většina lidí dnes již neuvědomí. Nemohu se ubránit pocitu, že naši předci uměli česky lépe než my.

Pozn. Zájmeno který pozoruji z pozice přívlastkové věty. V jeho jiných rolích jej samozřejmě zájmenem jenž nahradit nelze.

úterý 16. května 2017

Zajímavost: Z vlaku netopýra

Žertovně se v angličtinu říká železničním nadšencům "ferroequinologists", neboli "odborníci na železné oře". Jak známo, ferrum je latinsky železo, equus kůň, takže ferroequus by docela dobře mohl být latinský výraz pro vlak. Ovšem "-logy" je z řeckého lógos, tak jak by vypadalo to slovo, kdyby se jako kalk přeložilo do řečtiny?

Hípposíderos (ῐ̔́πποσίδηρος) z řeckého híppo (kůň) a síderos (železo). Jediný problém je v tom, že to je jméno rodu netopýrů. Nikdy by mě nenapadlo říkat netopýrovi "železný kůň".

Zajímavost: Pravé slovesné zdrobněliny

Čeština má požehnaně zdrobnělin. Ráno si dáme kafíčko, k obědu knedlíček, večer pivečko, ať máme dobře v bříšku, pak usedneme k televizi, když hodňoučkým dětičkám skončí Večerníček, a s mlaďoučkou ženuškou se podíváme na fotbálek. Trochu jsem to přehnal, ale jako ilustrace to dokazuje, že čeština je schopna formulovat a používat mnohem více zdrobnělin, než kolik by řekl Němec nebo pochopil Angličan.

Zdrobněliny (deminutiva) je čeština schopná vytvářet téměř ke všemu. Podstatná jména jsou samozřejmost, mnohá přídavná jména také, dokonce i číslovky (dvojčička, vlastně i jednička od jedna) a kupodivu také zájmena (všecičko, každičký). Technicky existují dokonce i zdrobněliny příslovcí (raníčko, hezoučce), ale k problémům těchto tvarů se brzy vrátím. Tvorba takových slov si zasluhuje samostatný článeček, takže ji dále rozvádět nebudu.

To všechno jsou jména nebo tvary od jmen odvozené, ale co se slovesy? Technicky se některá slovesa dají označit za zdrobněliny, neboť jsou utvořená podivným, byť pravidelným způsobem od jmen (besedovat-besídkovat), podobně jako výše uvedená příslovce, ale ačkoliv obsahují zdrobnělý prvek, nejsou to a priori zdrobněliny. Ne, já chci pravé zdrobněliny od sloves vytvořené, které mají vlastní deminutivní prvek a nedá se z nich získat zpět jméno jiné než to od základového slovesa.

Těch je naopak po čertech málo. Když nepočítám všelijaké zvukomalebné dětské výrazy, vytane mi na mysli pouze sloveso spinkat (a k němu pozoruhodně pravidelně vytvořená podobná slova hajinkat, papinkat). Přípona -ink- se dá v těchto případech považovat za deminutivní, ale i přesto není nijak produktivní, ani se nedají vypozorovat jasná pravidla, na která slovesa se dá použít (byť u sloves ze stejné třídy, prosit a trpět, jsem našel extrémně vzácné tvary prosinkat a trpinkat, jichž bych ale nikdy neužil). Druhým stupněm by bylo ještě spinuškat, ale to už se také podstatně příčí mému jazykověkulturnímu citu.

Nicméně i tak můj hon za pravými slovesnými zdrobnělinami pokračuje, neboť neschopnost nějaké najít neznamená nutně neexistenci. Pokud vás nějaká napadne, neváhejte ji napsat do komentářů!

Aktualizace 21. května 2017
Už skoro zapomenuté sloveso milkovat je trefná zdrobnělina k milovat. Opět je zde patrné -k-, které se vyskytuje i ve výše uvedených zdrobnělinách. Škoda, že toto slovo dnes téměř nikdo nezná.

neděle 7. května 2017

Synchronicita

Mnohým lidem se to alespoň jednou určitě už stalo – v krátkém čase se vám přihodí dvě události, které spolu nijak kauzálně nesouvisí (jedna není následkem druhé), ale přesto mají až nápadně moc společného. Třebas slyšíte ráno v rozhlase nějaké slovo, které jste doteď neznali, a ejhle večer si náhodou přečtete knížku, ve které to slovo je také. Situace typu "my o vlku" pod toto také jako extrémní případy spadají. Nepřišlo vám to někdy až prazvláštní, že si mohou být zdánlivě nesouvisející situace tak podobné?

Nejste jediní. Pro tento typ zážitku existuje termín synchronicita a nemusí být až tak jednoduché jej vysvětlit. Pokusím se v tomto článku naznačit několik možných příčin.

a) Je to normální. Neustále zažíváme situace, které se podobají něčemu z minulosti, a kde je potom hranice, do které je to zvláštní? Je docela dobře možné, že pravděpodobnost, že se podobné jevy stanou s danou prodlevou, je rovnoměrně rozložená vzhledem k jejímu trvání. Pak je to jen náhoda, že se to stane v podobný čas.

b) Zvýšená pozornost. Než se nová informace v mozku usídlí, jsme na ni chvíli citlivější. Pokud třebas zrovna uslyšíme nové slovo, taky jsme ho mohli slýchat neustále, ale mozek to ignoroval jako šum. Dokud je informace ještě jará, jsme pozornější, pokud s ní přijdeme do styku znovu.

c) Skrytá kauzalita. Třebas to na první pohled není vidět, ale možná mezi těmi událostmi existuje nějaká spojka, která nám není známa. Přijmeme-li podobnou informaci ze dvou zdrojů, může existovat zdroj společný.

Z "racionálního" hlediska asi nelze dodat více možných důvodů, ale mne toto neuspokojuje. Možná se dá určitá část takových jevů tímto vysvětlit, ale v mém případě se jich děje až moc blízko sobě (dvojitá synchronicita!), abych to mohl jen tak nechat být.

Když budeme nahlížet na čas jako na lineární kontinuum, každé dvě události musí být porovnatelné, co se týče času nastání. Jenomže, jak praví teorie relativity, i vzájemný čas dvou událostí může být relativní. Nemohlo by to být ještě silnější, že jedna událost sice ovlivní všechny za ní, ale i všechny před ní? Pak se mohou podobné události vzájemně "přitahovat", a to právě díky tomu, že my jsme ten společný článek, který je obě pozoruje. Vlastně pak existuje kauzalita, ale nezávisle na místě i čase obou událostí.


I toto vysvětlení má spoustu nejasností, které nejsem schopen vyřešit. Prozatím asi budu muset přijmout fakt, že sychronicita existuje (budu ji potřebovat v dalších článcích).

neděle 23. dubna 2017

Nejsem ateista

A ani vy ne. Obáváte se nadcházejícího pátku 13.? Jste přesvědčeni, že osud řídí vaše kroky? Dovoláváte se k vyšší síle, k andělům či hodným duchům, aby vám pomohli? Věříte kartářkám či jiným věštcům, astrologům nebo horoskopu? Existují podle vás duchové či jiné, vědou nevysvětlitelné, nadpřirozené jevy?

Pokud ano, nejste ateisté (pokud ne, omlouvám se za šíření klamných informací). Ateista (člověk bezbožný) odmítá všechno duchovní či nadpřirozené, vše, co je pouze věcí víry. Pokud je ve vás alespoň trocha víry v něco nadpřirozeného (či to připouštíte), nejste ateisté, pouze nevěřící. Tedy ne že by vás to zachránilo před radikálními muslimy.

O přístavku

V tomto kratičkém článku bych milerád poreferoval o větném členu, jenž není na školách až toliko dopodrobna probírán; o větném členu, který by si zasluhoval více pozornosti.

Titulek i první odstavec obsahuje větný člen, který je velice podobný klasickému přívlastku (často bývá označován za jeho druh), neboť s ním sdílí vlastnosti i formu. Řeč je o přístavku. Zatímco klasický přívlastek, rozvíjející nějaké jméno a upřesňující či doplňující jeho význam, je významově řídícímu větnému členu podřízen, přístavek stojí téměř na stejné úrovni, mnohdy dokonce i výše.

Pro zopakování: přívlastek (atribut) je nejčastěji tvořen přídavným jménem, které rozvíjí nějaké podstatné jméno (dlouhá cesta, velký dům, naše auto, čtyři kamarádi – zde tvořen zájmenem a číslovkou), ale může být tvořen i podstatným jménem, které je typicky umístěno za řídícím členem a odděleno předložkou (cesta do lesa, dům prarodičů, auto na naftu, kamarádi ze školy). Je nabíledni, že samotný přívlastek nám v těchto případech vůbec nic neřekne o tom, co celým spojením myslíme.

Oproti tomu přístavek (apozice) je plnovýznamovější. Přístavek může být tvořen jakýmkoliv jménem, které může mít také upřesňující či doplňující funkci, podobně jako přívlastek, ale toto jméno obsahuje dostatek informací o tom, abychom byli schopni (alespoň přibližně) čistě jen pomocí něj určit, o čem je vlastně řeč (Božena Němcová, největší česká spisovatelka; moji přátelé, Jiří a Karel). Druhy přístavku jsou venkoncem stejné jako druhy přívlastku, takže následující rozdělení můžete aplikovat i na přívlastek.

Přístavek volný

Přístavek volný, nejpoužívanější forma přístavků, je z obou stran oddělen čárkami, což značí prostý fakt, že ho lze vynechat. Tento fakt je sice prostý, ale ne každý (a i u mě tomu zpočátku bylo nejinak) si nemusí uvědomovat, proč tomu tak je. Obecně se dá říci, že vynechat můžeme ten větný člen, který nijak neupřesňuje to, co rozvíjí. Proto ze členu Karel IV., král český a císař římský můžeme část "král český a císař římský" bez výčitek svědomí odstranit, ale pořád bude naprosto jasné, o kom mluvíme.

Přístavek těsný

Jako protiklad výše zmíněného druhu není přístavek těsný oddělován čárkami (pokud si to nevynucuje struktura věty). Tento druh se používá v případech, kdy samotný řídící člen nestačí na to, aby plně popsal skutečnost, k níž se váže. Ze spojení pan prezident Miloš Zeman, zpěvák Dalibor Janda, město Mělník nemůžeme podtrženou část vynechat, protože by (bez znalosti kontextu) nebylo patrné, co tím myslíme. I příjmení je samo o sobě přístavek (a mohu na to jít i tak divoce, že celé jméno a příjmení označím jako superpozici stavů "příjmení jako přístavek jména" a "jméno jako přístavek příjmení").

Přístavek shodný

Zatímco první dva druhy byly navzájem sobě komplementy, přístavky v této kategorii mohou být jak volné, tak těsné, nezávisle na shodnosti. Všechny doposud uvedené přístavky byly shodné, neboť u nich dochází při změně řídícího členu i ke změně závislého přístavku. Psal jsem o Boženě Němcové, největší české spisovatelce, mluvil jsem o prezidentu Zemanovi. To není nijakým překvapením, proto honem k dalšímu druhu.

Přístavek neshodný

V případech, kdy chceme přístavek mnohem více oddělit od okolního textu, můžeme odstranit shodnost obou členů a vytvořit přístavek neshodný. Ten se chová tak, že si zachovává svůj tvar za všech okolností, nejčastěji v nominativu (1. pádě). Neznamená to, že by ztratil svoji důležitost nebo funkci, jen stojí jakoby sám o sobě v celé té širé větě. Nejčastěji se jedná o tzv. nominativ jmenovací/nevazebný. Zpravidla vyjadřuje vlastní jména (v prohlížeči Firefox, s televizí Prima, do časopisu Blesk). tituly či hodnosti (bez hodnosti kapitán) případně samotná jména (o slovu hlemýžď). Pozoruhodným faktem je, že ve všech těchto případech můžeme použít bez obtíží i přístavek shodný (byť nemusí být tak často používaný), až na případ poslední. V tom je totiž přítomen tzv. metajazyk, čiže "jazyk popisující jazyk". Nemluvíme o samotném hlemýždi, jen o tom prostém slovu, které ho označuje, a tudíž je zcela namístě použít přístavek neshodný.

Přístavek několikanásobný

Jako tomu bývá u všech větných členů, i přístavek může býti několikanásobný. Používá se v tom přirozeném případě, kdy k jedné věci přistavujeme skupiny věcí na stejné úrovni (společnosti Microsoft, Apple a Google; ministři Babiš, Chovanec a Zaorálek; moji známí, Petr a Tomáš). Jak již příklady napovídají, tato vlastnost existuje nezávisle na ostatních druzích přístavku, tedy může býti spojena s libovolnou z nich.

Přístavek postupně rozvíjející

Pokud není víceslovný (holý) přístavek několikanásobný, je postupně rozvíjející. V tomto případě existují "úrovně" přístavku, takže ačkoliv nemáme žádnou skupinu věcí, které přistavujeme, v přístavku použijeme další přístavek a zanořujeme se hlouběji do struktury věty. Nejčastěji se jedná o skupinu funkcí, povolání, titulů a jmen (pan ředitel Doc. RNDr. Karel Oliva, Dr.). Každé jméno je přistaveno ke jménům předcházejícím a rozvíjí je.


Toť konec mého dalšího krátkého lingvistického článku. Doufám, že se vám, mým čtenářům, líbil a těšíte se stejně jako já na další. Na shledanou příště.

úterý 11. dubna 2017

Iluze demokracie

Nenechte se přesvědčit, že každé demokratické rozhodnutí je to nejlepší. Už z podstaty věci je vidět, že to nemůže být pravda. Demokracie není odpověď na každou otázku, ani odpověď nejsprávnější, nejpravdivější a nejlepší. Z podstaty to je věc názoru, věc vůle lidu, výběr lidu. Demokracie nemá co dělat tam, kde je třeba objektivní odpověď, a obzvláště nemá co dělat ve vědě.

pondělí 27. března 2017

Míchačky nebereme

Jeda autobusem po svém rodném městě, zpozoroval jsem nápis na jednom z mnohých reklamních plakátů. Stálo tam, že společnost hledá pracovníky na pozici:

"strojař(ka)/míchač"

Zoufalá snaha pisatele tohoto inzerátu o jakousi "genderovou rovnost" je skutečně úsměvná. Autor, snad aby mu nebylo vytčeno, že společnost nepřijímá strojařky, neotálel připsat ke strojaři příponu "-ka", ale u míchače si uvědomil, že míchačka je přeci něco zcela jiného a určitě ne potenciální zaměstnanec. Touto snahou paradoxně vzniká kontrast, který může mnohým připadat, že společnost sice přijímá strojaře všech pohlaví, ale míchače pouze muže. Tudíž znevýhodňuje ženy.

Myšlenka rovnosti je rozhodně ctnostná věc, leč někteří její stoupenci nemají daleko k náboženským fanatikům, jež vidí herezi všude a neotálejí ji vymýtit všemi dostupnými prostředky. Tito lidé pak v každé větě vidí skrytou narážku na jedno z jejich 50 vymyšlených pohlaví a ženou dobromyslné lidi na hranici za to, že používají běžné konstrukty svého mateřského jazyka.

Ale dost stěžování, zpět k češtině. Není to žádná novota, že čeština už má pěknou dobu slova vespolná, tzv. epikoina, jež mají tu hezkou vlastnost, že se dají aplikovat na osoby obou pohlaví. Proto můžu mluvit o učitelích, lékařích, policistech a dalších povoláních, aniž bych musel explicitně dodávat, že myslím samozřejmě i ženy. Normálně smýšlejícího člověka prostě napadne, že mi jde o profesi a nikoliv o pohlaví vykonavatele (a to samozřejmě můžu vždy dodat opisem "učitelé mužského/ženského pohlaví" nebo prostým přechýlením "učitelky"). Tím pádem je zbytečné dodávat přechýlenou variantu (a krom toho, známe-li tento fakt, vlastně takové pokusy upřednostňují ženy, neboť ke slovu označujícím muže a ženy zároveň připíšou ještě ženy navíc, takže opět paradoxně poruší rovnost).

Tento jev se dá v mnohých rysech přirovnat k angličtině, která systematickým eliminováním rodů dosáhla toho, že teacher označuje skutečně i gramaticky obecnou profesi bez jakéhokoliv rodového zabarvení. Existuje sice archaické slovo teacheress, využívající přechylovací příponu -ess, ale toto odvozování v angličtině už není produktivní (popravdě žádné odvozování není v angličtině produktivní). Jinak na tom jsou ostatní germánské jazyky; v němčině existují doposud běžné varianty der Lehrer i die Lehrerin.

Čeština a angličtina představují v tomto případě pozoruhodný protiklad. Zatímco v češtině existují (samozřejmě pomýlené) snahy o přechylování epikoin, v angličtině panuje mnohdy opačné úsilí. Za všechny příklad, že mnohým lidem se příčí říkat herečce actress, byť je to ten nejpřirozenější způsob, jak ji nazvat. Mylné a zbytečné pokusy o emancipaci patrně stále přetrvávají, a přitom bychom to měli být my, muži, kdo by si měl stěžovat, že není žádné krátké slovo speciálně pro mužského herce.

Sami vidíte, že čeština už ve svém základu nikoho neupřednostňuje – mužům dává gramatickou přednost a rychlost tvaru, ale ženám zase přehršel přechýlených tvarů, o kterých by se nám mohlo jen zdát.

pondělí 13. června 2016

Zajímavost: Jiný přechodník od "být"

Donedávna jsem si to neuvědomoval, byť je to vlastně logické – tvarově obouvidé sloveso "být" má kromě běžného přechodníku přítomného (jsa, jsouc, jsouce) a přechodníku minulého (byv, byvši, byvše) i přechodník budoucí – buda, budouc, budouce. Tento druh přechodníku značí obecně závislost dějů v budoucnosti, leč jeho používání krom historických textů je velmi, ale skutečně velmi omezené.

Mezi obouvidá slovesa patří z jádra slovní zásoby ještě "jít", jež má budoucí tvar "půjdu". Toto sloveso má tedy taktéž přechodníkové tvary "jda, jdouc, jdouce", "šed, šedši, šedše" a "půjda, půjdouc, půjdouce". Slušné sloveso naštěstí už více přechodníků mít nemůže.

Nutno poukázat na fakt, že zde jako "obouvidé" sloveso myslím takové sloveso, jehož časování zahrnuje jednoduché tvary pro vyjádření přítomnosti i budoucnosti, tedy pouze formálně. Sloveso "být" je jinak zcela jistě nedokonavé, "jít" v podstatě taky, ovšem starší publikace zahrnují tvar "půjdu" (= *"budu jít") sporně mezi dokonavé tvary. Všechna slovesa typu jít/půjdu, nést/ponesu atd. toto taktéž umožňují (více o nich v Naší řeči).
Sloveso "soustředit se", které se často zahrnuje neprávem mezi slovesa obouvidá, se takto určuje proto, že jeho budoucí tvar mnozí používají pro přítomnost a navíc kombinují infinitiv do patvaru "budu se soustředit", což je samozřejmě tvar chybný, leda by chtěl mluvčí vyjádřit čas "pobudoucí". Jak je zcela jistě patrné, já považuji sloveso "soustředit se" za výhradně dokonavé. A Oliva se mnou souhlasí.