sobota 21. dubna 2018

O češtině a chemii

Pojďme si povídat o češtině. Proč? Protože o češtině se toho dá vždy mnoho říct a naše pouť za jejím poznáním ještě zdaleka neskončila.

Tentokrát o její vyjadřovací schopnosti. Povšimněme si, co mají společného následující slova: včelka, pohoří, dolina, pomněnka, říčka, měšťan, závodník, čeština, učitel, slavný, domácí, pracovat. Všechna tato slova jsou vytvořena pomocí odvozování, tedy prefigací či sufigací, modifikujíce svůj původní význam omezením, posunutím či rozšířením nebo naprostým změněním své kategorie.

Odvozování je nejmocnější nástroj, kterým čeština (samozřejmě společně s ostatními slovanskými jazyky) oplývá, na rozdíl od skládání a zkracování. Naprostá většina nově vytvořených slov je právě odvozena pomocí přípony či předpony způsobem, který je z analytického hlediska velice pozoruhodný. V jazycích germánských jsou sice odvozovací morfémy také, ale většina je neproduktivní a zbytek je často nepoužitelný. Oproti tomu čeština má pro vyjádření jedné modifikace (např. zdrobňování, viz též Pravé slovesné zdrobněliny) celou sadu přípon, které se dají aplikovat mnohdy i několikrát na jedno slovo (včela – včelka – včelička). Němčina sice má dvě přípony s podobným užitím, tedy ¨chen a ¨lein, ale ty se dají použít jen občas. Angličtina má zase (nepůvodní) -let a -ette, ale ani ty nejsou zcela produktivní (třeba hamlet rozhodně nebude šunčička).

Široká škála předpon i přípon umožňuje vytvářet potenciálně mnohem víc slov než u jiných jazyků, které se musejí omezit na skládání základních slov; navíc se tento mechanismus dá použít téměř vždy. Např. od slova škola lze vytvořit (přestože to není původní slovo) školka, školní, školský, (zá)školák, školník, školit a dále školení, školitel, školicí, školící, až se vám bude zdát divné, že takové slovo vůbec existuje. Každé z těchto slov má přitom unikátní význam, který se sice dá mnohdy uhodnout, ale pokud byste jej neznali, dokázali byste rozlišit slova školák, školník či školitel (a neplést si je s učitelem)?

Předpony ani přípony totiž nejsou zpravidla plnovýznamové. Máme zde sice jasnou předponu ne- či přehršel přípon zdrobňovacích, ale většina sice udává jasně formu slova, ale nikoliv význam. Význam vyvstane z užívání nového slova a jeho podobnosti se slovy ostatními. Pro Angličana by muselo být hotové peklo pokusit se pochopit, proč je Američan, Angličan, ale taky Polák či Slovák a proč ne Rusák či nedejbože Čechák. Mezi afixem a změnou, kterou na slovo aplikuje, prostě není vztah 1:1. Jednou je přípona hanlivá, jindy neutrální.

Geniálním způsobem využil tohoto bohatství češtiny Vojtěch Šafařík, jeden ze zakladatelů českého chemického názvosloví. Díky jeho přičinění je dnes čeština schopna systematicky vyjádřit názvy mnoha sloučenin pomocí oxidačního čísla jednoho z komponentů příponami -ný, -natý, -itý, -ičitý, -ičný/-ečný, -ový, -istý, -ičelý. Tento systém, srovnatelný kvalitou s mezinárodním systematickým názvoslovím, sice nutí chemiky, aby si zapamatovali sadu přípon a algoritmus, pomocí kterého vytvoří vzorec z názvu a naopak, ale hlavně umožňuje jednoznačně a přirozeně vyjádřit vlastnost složky důležitější než její počet, tedy oxidační číslo, protože to určuje její chování. Genialita českého chemického názvosloví ale nekončí zde, neboť tyto složky se mohou vyskytnout i v názvech kyselin či solí, tedy z oxidu siřičitého vznikne kyselina siřičitá a siřičitany, z oxidu sírového vznikne kyselina sírová a sírany, přičemž síra ve všech těchto sloučeninách má stejné oxidační číslo (IV resp. VI).

I latina by mohla češtině závidět.

Žádné komentáře:

Okomentovat