Definici státu považuji za pozoruhodnou a do jisté míry ojedinělou, neboť je založena na de facto subjektivním základu. Pro neznalé – stát je takový útvar, který je uznáván státy ostatními. Samozřejmě existují i jiné definice, ale každá z nich je alespoň v něčem sporná. Islámský stát má (nebo měl) svoje území, svrchovanou vládu, zákony a armádu, ale přesto jej za stát nikdo nepovažuje (jedná se o mikrostát). Vatikán státem je, ale má minimální území, nekompletní zákony a slabou mezinárodní reprezentaci mimo náboženství.
Tato definice je prapodivná také proto, že namísto seznamu kritérií obsahuje referenci na sebe samu. Jaké státy mě musí uznávat? Takové, které uznávají samy sebe navzájem? A co když se navzájem uznávají všechny, ale některé mě neuznávají a jiné státy ano? Jsem "právoplatnější" stát, když mě uznávají velké celky jako USA, EU či OSN?
Je to otázka objektivní či individuální? Mohu tvrdit o Kosovu, že je stát, když ho uznává Česká republika, ale žádný Slovák ho za stát považovat nemůže (to se mi na Slovensku líbí, že Kosovo neuznalo)?
Systém států nemohl vzniknout jen tak z ničeho, neboť dle definice by nově vzniklý stát nemohl být státem, protože by nebyly jiné státy, které by ho vůbec mohly uznávat. Tato definice se mohla nastolit až v momentě, kdy existovala soustava států, jež se vzájemně uznávaly různými mezinárodními dohodami. Ale co když někde vznikne soustava autonomních území, která se vzájemně uznávají? V rámci této soustavy jsou dle definice státy, tak sejde přesto na tom, že by je měl uznávat stát jiný?
Ačkoliv tato definice vyvolává mnoho otázek a není principiálně zcela objektivní, je na druhou stranu nejkonzistentnější z definic předchozích, a tedy určitým způsobem geniální. Ve fyzice se také musely napřed stanovit základní jednotky pomocí exemplářů a prototypů a až poté bylo možné jednu jednotku definovat pomocí druhé. Sice objektivněji, ale přesto arbitrárně.
Napsal jsem sice, že ta definice je subjektivní, ale vlastně bych měl říci antisubjektivní. Závisí pouze na pohledu okolí jako celku, z nějž vylučuje pohled jednotlivce.
Národ
Cítím rozdíl mezi slovy národ, národnost a etnikum, etnicita. Druhá dvojice představuje dva termíny, tedy odborné výrazy. Jejich definice musí být jednoznačná v rámci věd, které o nich pojednávají. Etnicita by měla v sobě zahrnovat společné genetické a kulturní znaky, jako rasu, jazyk, historii, zvyky a mýty na úrovni skupiny obyvatelstva, ale ani tato kritéria nejsou definitivní. Etnikum je poté skupina lidí se shodnou etnicitou. Jsou teorie hovořící o českém etniku, ale můžeme být zahrnuti i do etnika obecně slovanského, se společnou historií, zvyky i slovanským jazykem, to podle toho, do jaké přesnosti chceme etnicitu určit.
Anglicky mluvící země neznají to, čemu my říkáme "národ". Pro ně nation je shodné s občanstvím nějakého státu. I kdybych se přestěhoval do Ameriky, získal americké občanství a mluvil anglicky, stejně bych zůstal Čechem, nehledě na občanství. Vezmu-li si za manželku Nečešku a budu-li mít děti, za pár generací z hlediska etnicity nebudou rozeznatelní od jiných rodin v Americe, když zapomenou český jazyk i české zvyky a budou žít stejně jako ostatní. Pak za pár stovek let si někdo z mých potomků bude listovat v rodinné kronice a narazí na mě, podívá se na historii Čech, začne obdivovat český jazyk, umění, krajinu a kulturu a začne se hlásit k češství. Pak, navzdory všem občanstvím i teoriím, bude Čech, pokud myšlenka národu nezanikne v důsledku globalizace?
Jak je patrné, není jednoduché určit, co přesně je národ (národnost je náležitost k jistému národu). Na jedné straně zde máme lidi, jejichž předci přišli z dalekých zemí, naučili se česky, přijali českou kulturu a zvyky a až na původ bychom je za Čechy mohli považovat, na straně druhé máme (převážně v pohraničí) skupiny obyvatel, kteří mají české občanství, žijí na území České republiky, dodržují (víceméně) české zákony, ale neumí česky a jejich kultura se od české odlišuje. Tato svízelná situace pramení z konfliktu dvou náhledů – jeden je subjektivní, pocitový a "srdeční", druhý objektivní, racionální a "zákonný".
Skloubit tyto dva pohledy se zdá nemožné a je obtížné vymyslet dostatečně složitou definici, aby zahrnovala všechny sporné případy. Nezdá se vám to povědomé? Definice státu řeší přesně tento problém – máme vágně nastolenou množinu objektů, mezi nimiž individuální vztahy potřebují objektivně definovat množinu samotnou. Jak by tedy vypadalo, kdybychom tuto definici aplikovali na národ?
"Příslušník národa je ten, kdo je uznáván ostatními příslušníky."
Vím, moc slibně to nezní, ale co můžeme dělat? Na jednu stranu není "uznání" v tomto případě explicitní diplomatický akt jako u státu, na stranu druhou této definici nevadí příslušnost ve více národech zároveň, ani není závislá na legislativě jakékoliv země, není subjektivní a nevyužívá jiné nejednoznačné pojmy. Určitým problémem může ale zase být fakt, že soustava států je pouze jedna, zatímco národů je více, takže vznik a zánik národů může být obtížné sledovat. Proto bychom se měli zániku národa snažit co možná nejvíce vyvarovat.
Žádné komentáře:
Okomentovat