Ptát se "co by kdyby" je většinou zbytečné nejen proto, že s minulostí stejně už nejde nic udělat, ale také proto, že možná ani není možné, aby "kdyby".
Úvodem je potřeba připomenout několik fyzikálních principů vesmíru. Předně platí mnohé zákony o setrvačnosti, gravitaci apod., díky kterým víme, že planety a hvězdy se budou pohybovat pořád stejně, jako se pohybují doposud, nevykazujíce žádné chaotické činnosti, – tedy deterministicky. Tak tomu je na makroskopické úrovni. Na úrovni mikroskopické je naopak naprostý chaos. Kvantové jevy, pole a fluktuace vakua mají pravděpodobnostní chování a výsledek pozorování takovýchto jevů není nijak předvídatelný.
Jak do toho všeho zapadá kauzalita? Víme-li, že došlo k nějaké situaci z nějakého důvodu, můžeme se znovu zeptat, proč došlo k tomu důvodu. A takhle pořád dál a dál, než se buď dostaneme k Velkému třesku, kde všechno bylo chaotické a náhodné, a nebo se dostaneme k témuž chaosu, akorát trochu dříve. Důvody působení Slunce a Měsíce se dají takto sledovat přes tisíciletí, počasí a lidské myšlení neznáme natolik, abychom to mohli určit, a příkladem nejkratší doby stopování je vědec, který si ráno nechá vygenerovat dokonale náhodné číslo podle radioaktivního rozpadu a podle toho si vybere, co si dá k snídani.
Není to ale nakonec trochu nudné? Buď k nějaké události došlo naprosto předvídatelně, pokud známe všechny faktory, a nebo je její pozadí kvantové a tedy se nedá jeho efekt předpovědět vůbec. Je pak "kauzalita" vůbec něco? Můžeme sledovat vztahy mezi veličinami, ale skutečná změna je vlastně přirozená a nepodmíněná, protože mohla být "předpovězena" už před tisíci let. Vrah se může před soudem obhajovat, že trestný čin spáchal, protože to bylo reakcí jeho mozku na okolní podněty, jeho výchovu, život a geny, nebo že to byla náhoda a nemohl s tím nic udělat.
Neznáme podstatu lidského myšlení, ale většinová vědecká obec předpokládá, že je v podstatě deterministické. Dnes jsme již schopni simulovat pomocí umělé inteligence chování, které je mnohdy od lidského nerozeznatelné, tak existuje vůbec nějaký rozdíl? Teorie "kvantové duše" je zajímavá, ale pořád netušíme, co je podstatou našeho myšlení a vnímání a proč k němu dochází. Ale i tak – podle dosavadního modelu z tohoto článku jsme buď produktem našeho okolí (i vnitřního), nebo jsme principiálně nepředvídatelní kvůli kvantovým jevům (více v mém článku Mozek a determinismus). Nepředvídatelností nemyslím chaotičnost, samozřejmě že se lidské jednání dá předvídat, ale tím indeterminismem myslím výjimky a drobné nuance.
Samozřejmě jedním východiskem by bylo dosavadní model rozšířit – k přímému důsledku a kvantové náhodnosti přidáme "černou skříňku", která se nachází v našem mozku a umožňuje svobodné rozhodování a jednání. Možná produkuje nějaké pole, které ovlivňuje kvantové jevy a koordinuje je s nějakým záměrem, či funguje jinak. Pak by tento systém bylo to, co nás odlišuje od dostatečně inteligentních robotů.
Povšimněme si ale, že jsme tento problém vlastně nevyřešili. Vesmír jsme přirovnali k videohře, v jejímž prostředí se pohybujeme a které ovlivňujeme externě. Jako hráči hrajeme podle pravidel hry, ale máme v nich i volnost. Z vesmíru jsme udělali ne zcela izolovanou soustavu a připustili jsme existenci naprosto externích vlivů, a tak se můžeme opět přirozeně zeptat, jaká je příčina těchto vlivů. Kdo ví, možná ani příčinu nemají, možná existují ve vesmíru, kde neplatí naše fyzikální zákony, který se nedá pojmout pomocí našeho chápání (které určují pravidla našeho vesmíru), možná pro ně neplatí prostor ani čas... nevíme.
A tou nejistotou také skončíme.
Žádné komentáře:
Okomentovat