Zobrazují se příspěvky se štítkemfyzika. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemfyzika. Zobrazit všechny příspěvky

čtvrtek 24. srpna 2017

Rozhodnutí a kauzalita

Ptát se "co by kdyby" je většinou zbytečné nejen proto, že s minulostí stejně už nejde nic udělat, ale také proto, že možná ani není možné, aby "kdyby".

Úvodem je potřeba připomenout několik fyzikálních principů vesmíru. Předně platí mnohé zákony o setrvačnosti, gravitaci apod., díky kterým víme, že planety a hvězdy se budou pohybovat pořád stejně, jako se pohybují doposud, nevykazujíce žádné chaotické činnosti, – tedy deterministicky. Tak tomu je na makroskopické úrovni. Na úrovni mikroskopické je naopak naprostý chaos. Kvantové jevy, pole a fluktuace vakua mají pravděpodobnostní chování a výsledek pozorování takovýchto jevů není nijak předvídatelný.

Jak do toho všeho zapadá kauzalita? Víme-li, že došlo k nějaké situaci z nějakého důvodu, můžeme se znovu zeptat, proč došlo k tomu důvodu. A takhle pořád dál a dál, než se buď dostaneme k Velkému třesku, kde všechno bylo chaotické a náhodné, a nebo se dostaneme k témuž chaosu, akorát trochu dříve. Důvody působení Slunce a Měsíce se dají takto sledovat přes tisíciletí, počasí a lidské myšlení neznáme natolik, abychom to mohli určit, a příkladem nejkratší doby stopování je vědec, který si ráno nechá vygenerovat dokonale náhodné číslo podle radioaktivního rozpadu a podle toho si vybere, co si dá k snídani.

Není to ale nakonec trochu nudné? Buď k nějaké události došlo naprosto předvídatelně, pokud známe všechny faktory, a nebo je její pozadí kvantové a tedy se nedá jeho efekt předpovědět vůbec. Je pak "kauzalita" vůbec něco? Můžeme sledovat vztahy mezi veličinami, ale skutečná změna je vlastně přirozená a nepodmíněná, protože mohla být "předpovězena" už před tisíci let. Vrah se může před soudem obhajovat, že trestný čin spáchal, protože to bylo reakcí jeho mozku na okolní podněty, jeho výchovu, život a geny, nebo že to byla náhoda a nemohl s tím nic udělat.

Neznáme podstatu lidského myšlení, ale většinová vědecká obec předpokládá, že je v podstatě deterministické. Dnes jsme již schopni simulovat pomocí umělé inteligence chování, které je mnohdy od lidského nerozeznatelné, tak existuje vůbec nějaký rozdíl? Teorie "kvantové duše" je zajímavá, ale pořád netušíme, co je podstatou našeho myšlení a vnímání a proč k němu dochází. Ale i tak – podle dosavadního modelu z tohoto článku jsme buď produktem našeho okolí (i vnitřního), nebo jsme principiálně nepředvídatelní kvůli kvantovým jevům (více v mém článku Mozek a determinismus). Nepředvídatelností nemyslím chaotičnost, samozřejmě že se lidské jednání dá předvídat, ale tím indeterminismem myslím výjimky a drobné nuance.

Samozřejmě jedním východiskem by bylo dosavadní model rozšířit – k přímému důsledku a kvantové náhodnosti přidáme "černou skříňku", která se nachází v našem mozku a umožňuje svobodné rozhodování a jednání. Možná produkuje nějaké pole, které ovlivňuje kvantové jevy a koordinuje je s nějakým záměrem, či funguje jinak. Pak by tento systém bylo to, co nás odlišuje od dostatečně inteligentních robotů.

Povšimněme si ale, že jsme tento problém vlastně nevyřešili. Vesmír jsme přirovnali k videohře, v jejímž prostředí se pohybujeme a které ovlivňujeme externě. Jako hráči hrajeme podle pravidel hry, ale máme v nich i volnost. Z vesmíru jsme udělali ne zcela izolovanou soustavu a připustili jsme existenci naprosto externích vlivů, a tak se můžeme opět přirozeně zeptat, jaká je příčina těchto vlivů. Kdo ví, možná ani příčinu nemají, možná existují ve vesmíru, kde neplatí naše fyzikální zákony, který se nedá pojmout pomocí našeho chápání (které určují pravidla našeho vesmíru), možná pro ně neplatí prostor ani čas... nevíme.

A tou nejistotou také skončíme.

středa 23. srpna 2017

Informace o vesmíru

...jsou mnohdy zkreslené. Vědecké dokumenty, stránky a videa často zahrnují obrázky vesmírných objektů, ale již neuvádějí všechna zkreslení a nepřesnosti, kterými obrázky trpí. V tomto článku si tedy uvedeme několik obrázků a pomýlenosti, ke kterým u nich může vznikat.

Země

Na tomto snímku Země, jejž vydala NASA v roce 2001, se najde mnoho podivností. Zkopírované a překreslené části zcela jistě potvrzují, že nám vládní agentury lžou o tvaru naší planety a musejí si vytvářet podvrhy, není-liž pravda? Ale kdeže, NASA sice vše uvádí na pravou míru, ale přirozeně se najdou lidé, kteří si to špatně vyloží. Tento obrázek je koláž satelitních snímků, ne pravá fotografie (ta by byla patrně příliš nekvalitní).

Slunce

Takhle Slunce nevypadá. Předně logicky – pokud by Slunce mělo takovýto jas, nevadilo by nám se do něj dívat, protože by na Zemi dopadlo tak málo slunečního záření, že by nám to neškodilo. Budiž, barva by mohla být ztmavená, protože obrázek tak jasné pixely produkovat nemůže, ale proč je oranžové a ne žluté? Slunce je přeci žluté... alespoň pro nás pod zemskou atmosférou (která požere ze slunečního světla modrou a zbytek zůstane přirozeně žlutý). A co z vesmíru? Z vesmíru je Slunce bílé, a v souladu s fyzikou také každé těleso stejné teploty. Tak to správně ukazují fotografie Slunce z vesmíru. Ostatní, kde má Slunce z vesmíru žlutou či oranžovou (dokonce i zelenou) barvu neukazují pravé vzezření, ale něco jiného (rentgenové, radiové nebo infračervené spektrum, například).

Dráhy planet

Podobné obrázky, ilustrující trajektorii Země okolo Slunce jste již jistě spatřili, ve fyzice i v geografii. Jak známo, planety obíhají po eliptických drahách, ale je důležité si uvědomit, že i málo "šišatá" elipsa je pořád elipsa. A taková je i elipsa, po níž obíhá Země. Hlavní poloosa je dlouhá 149,60×106 km a vedlejší poloosa 149,58×106. Jak by tedy správně měla taková elipsa vypadat?

Přesně takto. Není divu, že si lidé dlouho mysleli, že planety obíhají po kružnici.

Sluneční soustava

Dovedete si představit, jak velkou část nebe by Slunce muselo zabírat, aby odpovídalo vzdálenosti na tomto obrázku? Tento obrázek zobrazuje velikosti ve správném poměru, ale ne vzdálenosti. Na to by nestačil ani váš monitor, aby bylo vůbec něco vidět.

Černá díra

Je těžké hovořit o tvaru a vzhledu něčeho, co jsme neměli a vlastně ani nemáme možnost přímo pozorovat. Jak říká Holly v epizodě Červeného trpaslíka – hlavní barvou černých děr je černá a hlavní barvou vesmíru je také černá. Černé díry nevyzařují nic, co bychom mohli pozorovat (až na slabou Hawkingovu radiaci) a tak můžeme sledovat jejich existenci pouze nepřímo – jako gravitační zakřivení a akreční disk.

Gravitační zakřivení ovlivňuje dráhu světla okolo objektu a způsobuje ho každé hmotné těleso, ale v případě černých děr je tak extrémní, že i fotony díky němu mohou obíhat po stabilní orbitě (horizont událostí) a některé z nich mohou být i vymrštěny zpátky. Pohledem do černé díry tak můžeme spatřit i věci, které jsou za námi.

Akreční disk je kvasar, jeden z nejjasnějších jevů ve vesmíru. Skládá se z hmoty, která obíhá těleso v jedné rovině, a extrémní gravitace způsobuje vyzařování elektromagnetického záření, v případě černých děr převážně v rentgenovém spektru.

Černá díra rozhodně nemá tvar skutečné díry, nazývá se tak pouze kvůli schopnosti nenávratně pohlcovat objekty. V tomto ohledu výrazně přispěl film Interstellar, kde byla černá díra ukázána sice ne zcela realisticky, ale byla v rozporu s nefyzikálními představami o vzhledu černých děr a hlavně zobrazovala akreční disk i gravitační zakřivení zároveň.

 Červí díra


Jako bylo nesnadné mluvit o vzhledu černé díry, je téměř nemožné mluvit o vzhledu hypotetické červí díry. Opět bych zmínil film Interstellar, kde byla ukázána tak, jak by pravděpodobně měla vypadat. Tento obrázek ukazuje analogii červí díry v případě, že by vesmír byl dvojrozměrný. Prostor se pomocí třetího rozměru spojí a způsobí extrémní zakřivení ve dvou místech.

Naprostá pitomost je ale ten raketoplán, který do této "díry" vlétává. Porušuje totiž pravidla analogie, která byla stanovena na začátku – vesmír je dvojrozměrný. Hvězdy a všechno se má nacházet v té zakřivené síti a nic mimo ni nemůže existovat, ani ten raketoplán. Samozřejmě představit si červí díru ve trojrozměrném prostoru vyžaduje chápání čtyřrozměrného prostoru, ale už jen fakt, že by vypadala jako trojrozměrná díra, způsobuje paradoxy a další nesmysly.

neděle 20. srpna 2017

Jsme ve vesmíru sami?

Ano, jak to tak vypadá, jsme ve vesmíru sami... tedy stejně sami, jako je sám člověk v uzavřené místnosti, aniž by věděl, jestli je někdo venku. Nevíme, jestli existují jiné obydlené planety s civilizacemi na naší úrovni, a naneštěstí nám rychlost světla zabraňuje s potenciální civilizovanou planetou vést normální komunikaci. Proto má mnoho lidí právo ptát se, zdali skutečně nejsme ve vesmíru jediní.

Na tuto otázku vám tady a teď odpovím. Nikoliv však za použití konspiračních teorií či nepodložených hypotéz, nýbrž s využitím znalosti vesmírných principů a prosté logiky.

Napřed ale je potřeba mít na čem stavět, tedy si musím vzít k ruce fyzikální principy. První je kosmologický princip, neboli princip homogenity vesmíru. Podle něj je v dostatečně velkém měřítku vesmír v každém místě a směru v podstatě stejný, tedy všechna hmota a energie je rovnoměrně rozložena, jako kaše bez jasného tvaru a okrajů. Jednoduše řečeno, když veškerý vesmír dostatečně zmenšíme, nebude mít oblasti jinak vypadající než oblasti jiné.

Druhý princip jest to, že vesmír je nekonečný. Pomineme-li problémy spojené s relativitou, vesmír je nekonečný trojrozměrný prostor s plochou topologií, tedy není nijak výrazně zakřivený. Pro úplnost dodávám, že nemluvím jen o pozorovatelném vesmíru, ale o celém vesmíru, tedy i o všem okolo.

Nyní se vraťme hodně dávno do minulosti, až do doby Velkého třesku. V prvopočátcích vesmíru musely platit stejné fyzikální zákony jako dnes, takže i oba tyto principy. Nicméně vesmír se neustále rozpíná, takže v době těsně po Velkém třesku byl sice pořád nekonečný, ale s mnohem menším "měřítkem". Kosmologický princip platil i na velmi malé vzdálenosti a vesmír byl v principu homogenní hmota, kterou začaly tvarovat až kvantové fluktuace, samozřejmě náhodné. Tak přirozeně existovala i nějaká "bublina" v prostoru, která se po ty miliardy let rozpínala a rozpínala, až vytvořila náš pozorovatelný vesmír.

Všechno mimo tuto bublinu nás nijak neovlivnilo a nemohlo zasahovat do našeho vývoje, takže se dá říct, že v rámci ní jsme izolovaní od zbytku vesmíru. Jenomže základy a vývoj této oblasti vesmíru položily a způsobily náhodné a pravděpodobnostní jevy, které v součtu sice jsou nepravděpodobné, leč ne nemožné. A vesmír je nekonečný, takže co z toho plyne?

Možné se stane skutečným. Jako teď existuje nějaká planeta Země a její pozorovatelný vesmír, tak někde jinde daleko ve vesmíru existuje druhá planeta Země a okolo ní stejné hvězdy i galaxie. Ba co víc, těchto Zemí je nekonečně (spočetně) mnoho. Všechny tyto Země jsou naprosto stejné a žijí na nich stejní lidé se stejnými jmény i životy. Na otázku, zdali někde ve vesmíru existuje inteligentní život, tedy musím odpovědět jasné ano.

Toto ano je sice jasné, ale asi ne zcela uspokojující. Sice víme, že existuje planeta, kde žijí lidé, ale není to trochu nudné, když jsou nám zcela podobní? Vždyť bychom mohli aplikovat Pointu a považovat je za zaměnitelné s námi, tedy za totožné. Najednou jsou všechny tyto Země totožné s tou naší, a tedy existuje jen jedna. Skutečně se stalo, že nám aplikace Pointy změnila "ano" v "ne"?

Ne! Řekl jsem, že vývoj pozorovatelného vesmíru provázely kvantové jevy, které jsou nezávislé a zcela náhodné. Vezmeme-li si jedno takové pozorování náhodného jevu, to nám nějak vyšlo, ale mohlo vyjít i jinak. Ovšem v moment toho pozorování existovaly jiné Země, kde došlo ke stejnému pokusu, ale z kvantového principu musel ten pokus někde dopadnout jinak. V ten moment se ta Země, kde experiment dopadl jinak, vydala jinou cestou a přestala být zaměnitelná za tu naši.

Mnohokrát jste jistě slyšeli, že s každým rozhodnutím vzniká alternativní realita, kde vedeme jiné životy a jsme ovlivňováni jinými událostmi. Sice je diskutabilní, jak moc nás kvantové jevy ovlivňují (jestli představují myšlení), ale dá se říct, že co se mohlo stát, to se tak skutečně stalo, a nejenom v jiné realitě, ale pouze jinde ve vesmíru.

Těchto "ne zcela stejných" Zemí je přirozeně mnohem víc než totožných Zemí, tedy jsou nám i blíže. Sice pořád ne dost na to, abychom je mohli navštívit, ale pokud jednou objevíme červí díry, nějaká nás třeba zavede i do "alternativní reality".

pátek 5. května 2017

Mozek a determinismus

Uvažme následující myšlenkový experiment: Uneseme náhodného člověka z ulice, uspíme ho a umístíme do temné, dokonale izolované místnosti. Po probuzení se onen člověk pravděpodobně začne zajímat o místnost, třebas bude ohledávat zdi nebo se snažit nějak uniknout, každopádně se bude nějak chovat.

Nyní provedeme totéž – člověka uspíme a zařídíme, aby se opět probudil v téže místnosti, na tomtéž místě, ale co víc, aby si nepamatoval nic ze své předchozí návštěvy. Nějakým způsobem zařídíme, že počáteční stav celé soustavy (místnost + člověk) bude naprosto nerozlišitelný od prvního případu (aplikováním Pointy dostaneme totéž, jako bychom cestovali zpět v čase, což také můžeme provést). Moje otázka je: bude se daný člověk chovat naprosto stejně jako předtím, či s nějakou (jakkoliv nepatrnou) odlišností? Je jeho chování deterministické (předvídatelné) v tomto případě?

Nikdo mi zatím nebyl schopen na tuto otázku dát uspokojivou odpověď. Ani zde nedojdu k definitivní odpovědi, ale pokusím se naznačit možnosti a příčiny toho, co by se mohlo stát.

Z pohledu prostého člověka si přeci jedinec může vybrat, co bude dělat, takže proč by se nemohl rozhodnout tentokrát jinak? Tohle by mohlo fungovat, kdybych prostě experiment zopakoval, opět se stejným počátečním stavem, ale co v případě cestování v čase? Jak vyplývá z Pointy, je naprosto jedno, zdali replikuji počáteční stav místnosti, či provedu cestování v čase, protože důsledky jsou identické. Jenomže když cestuji v čase do minulosti a neprovádím tam žádné změny, přeci by vše mělo proběhnout stejně, nebo ne?

Toto vysvětlení je neuspokojivé, neboť vznáší další otázky. Řešením by mohlo být zakázat cestování v čase, ale pořád nemáme žádný důkaz, proč by se člověk měl podruhé chovat jinak, co by ho k tomu vedlo.

Psychologie nám dává trochu jasnější, nicméně stále ne zcela uspokojivé odpovědi. Většina různých psychologických směrů se shoduje v tom, že chování člověka je podmíněno nějakým stavem, duševním či okolním. Behaviorismu stačí jenom dokonce podněty, aby se z nich dala vygenerovat mozkem odpověď na danou situaci. Ať je lidské chování závislé na čemkoliv, dokonale jsme zreplikovali počáteční stav místnosti i člověka, tudíž by se ten člověk měl chovat naprosto stejně. Mozek je poté jen automat obsahující různé algoritmy, které pro daný vstup vygenerují daný výstup. Z hlediska informatiky můžeme takové algoritmy popsat, analyzovat a použít pro předvídání chování člověka. Může tomuto ještě něco odporovat?

Kvantová fyzika může. Ne každá fyzikální soustava má předvídatelný výsledek po určitých dějích. Radioaktivní rozpad může jednou zasáhnout tuhle částici, jindy tamtu, onehdy zase jinou, ale celkem se jich vždy rozpadne určité množství. Foton může letět ráno tímto směrem, odpoledne nepředvídatelně jiným směrem, ale po mnohonásobném opakování pokusu vytvoří všechny směry nějaký obrazec. V našem vesmíru jsou prostě děje, které se nedají předvídat, které zvyšují entropii vesmíru.

Na tomto místě musím zmínit slavný obdobný experiment Schrödingerovy kočky v izolované krabici, která je zároveň živá a zároveň mrtvá v důsledku náhodného kvantového jevu, a zůstane tak, dokud se nepodíváme dovnitř krabice. Zatímco byl tento experiment vytvořen jako kritika kvantové fyziky, spíše ji popularizoval a ukázal některé neintuitivní důsledky.

Zbývá už jen zodpovědět, zdali se v mozku mohou vyskytnout kvantové jevy, jejichž výsledek není předvídatelný. Pak by takový jev mohl způsobit určitou změnu v chování jedince při opětovném pozorování a tedy by byla moje otázka definitivně vyřešena. Háček je však v odlišnosti obou světů, mikroskopického a makroskopického. Sice dokážeme vytvořit soustavu, jejíž výsledek je závislý na kvantovém jevu, ale nevíme nic o tom, jestli mohou takové jevy určovat chování již daných makroskopických soustav. Je zítřejší počasí produktem kvantových jevů? Je pohyb planet za miliardy let výsledkem chování jednoho elektronu?

Dotýkám se zde teorie chaosu (tzv. motýlí efekt) v souvislosti s kvantovou fyzikou a má celková otázka zasahuje do fyziky, biologie i psychologie. Bude to tedy asi ještě dlouhá doba, než se mi na ni dostane uspokojivé odpovědi.

Pozn. Jedná se o myšlenkový experiment. Samozřejmě není možné dokonale izolovat místnost od okolí, ani přesně zreplikovat počáteční podmínky.