Falešní přátelé

Nikoliv sociologický článek, nýbrž lingvistický. Jev nazvaný "falešní přátelé" se vyskytuje u dvou jazyků, které sdílejí podobná (a často příbuzná) slova, ale jejich význam je odlišný. Jsou-li taková slova pouze podobná, jedná se o náhodu, ale nejčastěji se jedná o příbuzná slova, která se dlouhým vývojem jazyků významově oddálila.

V tomto článku se zaměřím na falešné přátele mezi češtinou a angličtinou. Jedná se o cizí slova (zpravidla s latinským původem), která ale v obou jazycích získala jiné významové odstíny.

Original

 

Primární význam souvisí se slovem origin - původ, počátek. Na první místo při překladu tedy připadá slovo "původní" a nikoliv "originální". Věc originální nazýváme tak ne proto, že by byla počátkem pro jiné věci, nýbrž proto, že sama žádný počátek, žádnou předlohu nemá. Je tedy unikátní (nebo byla, dokud ji někdo neokopíroval).

Gymnasium

 

Británie nemá česká gymnázia a tedy ani nezná tento termín v tomto významu. V angličtině gymnasium (gym) značí tělocvičnu (což byl taky původní význam tohoto slova). Překlad takovýchto institucí je mnohdy svízelný a většinou se nevyhnete krátkému vysvětlení, o jakou instituci se vlastně jedná.

Professional

 

Adjektivum vytvořené od profession - profese - by mělo být překládáno doslovně jako "profesní". Profesionální může být odvedená práce ve významu "tak dobrá, jako by to ten člověk měl za profesi". Od toho zase (metaforicky) "profesionál, profík".

Character

 

Krom typografického významu "znak" dnes nejčastěji ve významu "postava" v nějakém filmu, knize či hře. Překlad "charakter" má jen dva významy - povaha (soubor povahových rysů) a nebo přeneseně charakterní člověk - jedinec s dobrou povahou či ctnostmi.

Novel

 

Svůdný překlad "novela" značí jiný žánr (novella), tedy něco, s čím se většinou člověk nesetká. Nejčastěji se novel překládá jako "román", někdy jako "povídka" (podle rozsahu).

Decent

 

"Decentní" znamená jemný, vhodný, nenápadný; až je s podivem, jak komplexní význam toto slovo má. Oproti tomu decent znamená pouze slušný (morálně či kvalitativně).

Pathetic

 

Slovo "patetický" (od slova "patos"; v češtiné není moc často používané) značí nadnesený, přehnaný, emocionální. Nesmíte však spadnout do pasti a zaměňovat ho s anglickým pathetic, což (obvykle) značí ubohý. Ačkoliv obě slova sdílejí svůj původ, postupnými významovými posuny se jejich význam rozdělil tak, že jej nelze zaměňovat.

Rovnost v inzerátech

Toto jest pokračování mého březnového článku Míchačky nebereme, tentokráte s obrázky. Na svých cestách po naší vlasti jsem se jal fotit různé inzeráty, jež mi obzvláště do očí bily, abych ukázal nesmyslnost pokusů jejich autorů o "zdůraznění" rovnosti v přijímání zaměstnanců. Nuže zde jsou:

Prznění našeho jazyka ve formě "Skladník/ce" je nesmyslné ze dvou důvodů. Předně, jak jsem již zmínil v uvedeném článku, je "skladník" slovo vespolné, a tedy aplikovatelné na osoby nejen rodu mužského. Z hlediska logiky pak část za lomítkem nelze napojit nikam do slova před lomítkem, aby vzniklo něco použitelného. Nezbývá než usuzovat, že společnost navíc přijímá i jakési skladníce (a ještě chybí skladníčata).

Úsměvný kontrast normálního a hloupého inzerátu. Ve stínu neohroženosti pravého inzerenta, který přijímá laboranty i laborantky, je patrná obrovská zaujatost inzerenta nalevo, který patrně přijímá pouze absolventy, ale absolventky nikoliv, zcela jistě tedy porušuje rovnost příležitostí... tedy až na to, že ty inzeráty vydala stejná společnost.

 

Totéž v bleděmodrém. Z pozoruhodných důvodů je zde "brigádnice" na prvním místě (asi je upřednostňují), ale jinak je toto stejné jako případ první. Jsem zvědav, zdali nějakého brigádnika už sehnali...

Proti tomuto inzerátu se toho dá namítat asi nejméně. Sice je dodatek "(ž/m)" vcelku zbytečný vzhledem k nám již známému významu vespolných slov, ani mi nevadí to, že "ž" je na prvním místě (ono musí být vždy něco na prvním místě, že?), ale kdybych chtěl být puntičkář, našel bych slabé místo:

Očividně v této společnosti nejsou vítané osoby onoho tajemného třetího pohlaví, lidi neuznávající tyto konvence a zřejmě ani příslušníci tekutého pohlaví (snad jsem to přeložil správně). Pro ty tento inzerát očividně není, neboť limituje uchazeče pouze na muže a ženy.

Pointa tohoto článku? Na každém "pokusu" o zdůraznění nerovnosti se dá najít nějaká moucha, která dobré mínění jeho autora zboří jako domeček z karet. Jak se tedy tomuto vyvarovat? Je to vcelku jednoduché, stačí nezahodit zdravý rozum, a abych parafrázoval citát z filmu Válečné hry, jediný způsob, jak vyhrát hru, je nehrát.

Krize nerovnosti

Krize prý vzniká tak, že si půjčíte od kamaráda peníze, a když mu je máte vrátit, odpovíte slovy: "Nemám, je krize." On to pak zopakuje několika dalším lidem a krize je na světě.

Mám dojem, že takto vzniká i nerovnost. V tolerantní a rovné společnosti se někdo podívá na nějaká čísla, mylně je interpretuje a začne šířit klamy, že ve společnosti panuje hrozná nerovnost, někomu je straněno a mělo by se s tím něco udělat. Pak se toho chopí další pomatenci a ve snaze tuto vymyšlenou "nerovnost" odstranit nakonec dosáhnou pravého opaku.

Kvóty

Začnu nyní zcela konkrétně – jakési individuum kritizovalo společnost Warhorse studios a jejího zakladatele Daniela Vávru z nedostatku černochů ve hře Kingdom Come. Pominu-li fakt, že ve středověkých Čechách bylo skutečně ideální místo pro mnoho černochů, je tato kritika nesmyslná už jenom z té podstaty, že to je přece jeho hra a je na něm, co v ní bude. Cožpak je nějaké nařízení, že všude musí být třetina bělochů, třetina černochů a třetina asiatů? To je nějaká svoboda tvorby? A že to lidem nevadí, když se podívají na nějakou japonskou hru.

Tomu se říká kvóty, tedy stanovení minimálního zastoupení nějaké kategorie v celkovém počtu. Školy v Americe mají stanovený minimální poměr černošských studentů, společnosti musejí přijmout stejné množství mužů jako žen a autoři her, filmů a knih už ani svoje dílo nemohou vydat, pokud v něm není černoch, homosexuál či jiný reprezentant nějaké menšiny.

Důsledek kvót je pozitivní diskriminace, která je asi tak pozitivní v názvu, jako negativní v dopadu. Mají-li býti na školu přijati náležitě chytří studenti, tak je to snad nějaká rovnost, když jenom kvůli splnění jakéhosi "plánu" na produkci černošských studentů upřednostní škola hloupého nad chytrým? Může být snad firma spravedlivě vyplácet své zaměstnance, pokud má nařízeno, že ženy budou mít vyšší plat než muži, nehledě na jejich výkonnost? Můžeme hledat rozmanitost v dílech, která museli autoři psát s pomocí kalkulátorů, aby dosáhli kýženého počtu postav ze všech kategorií? Pomýlenost lidí, kteří přišli s takovými nařízeními, vede k porušení rovnováhy, nikoliv k jejímu nastolení.

Bohužel se mi (překvapivě) nepodařilo najít, kolik procent obyvatel Evropy je negroidní rasy, ale odhaduji, že to víc než 5 % rozhodně nebude. Není pak Evropa strašně rasistická, xenofobní a diskriminující, když v ní nežije alespoň 30 % černochů? Vlastně bychom měli být vděční za současné migranty, vždyť nám přispívají k rovnější společnosti, přece nám pomáhají odstranit rasismus.

Asi takový nesmysl je, pokud se někdo snaží "vyrovnat" rasové zastoupení, a to kdekoliv. Každá rasa má svoji charakteristiku, své vlastnosti a přednosti, svoji demografii a své genetické předpoklady. Nehodlám tady porovnávat inteligenci ras, ale americké školy asi nemají tak málo černochů kvůli tomu, že by je prostě neměly rády. Argument, že existují výjimky, toto spíše potvrzuje než vyvrací.

Misinterpretace

Doufám, že ve vás tyto odstavce nevyvolaly pocit, že jsem rasista, diskriminant apod., neboť to nebyl jejich účel. Člověk by neměl být posuzován podle čehokoliv, co nedokáže změnit, a při hodnocení jedince by měly hrát roli objektivní faktory související s daným výkonem a nikoliv věci pocitové a vedlejší (což ovšem neznamená, že by se měly zcela ignorovat korelace). Toť můj názor. Přinejmenším v oblasti rozdílů mužů a žen silně pochybuji o tom, že by docházelo k nějaké skutečné nerovnosti, na to jsme, myslím, od minulosti už hodně pokročili. Skutečnost je mnohdy taková, že prostě dojde k chybné interpretaci čísel a k nepochopení statistiky či kauzality.

Jakožto mají tito lidé právo na svou analýzu dat, tak ji má i polský europoslanec Janusz Korwin-Mikke, známý svými mnohdy radikálními názory. Překvapivě byl za ni potrestán, ačkoliv má svoje právo na názor stejně jako stoupenci antiprincipu. Podle něj průměrný plat žen je nižší než plat mužů z toho prostého důvodu, že ženy "jsou slabší, menší a méně inteligentní". Fakt, že se mluví o průměru (který je mimochodem i podložen švédskými studiemi), by neměl vést k čímukoliv uražení, takže nechápu, proč by za svá slova měl být trestán (možná proto, že byla zkreslena, což dokazují i různé články z internetu a dokonce i Wikipedie).

Když odhlédneme od nějakých domnělých zabarvení, asi bude logické, že je-li v populaci skupina, jež je průměrně slabší, menší a méně inteligentní, patrně bude skutečně vydělávat méně za předpokladu, že platy jsou skutečně objektivní a spravedlivé. O inteligenci bych raději nemluvil (sama o sobě nepředstavuje zcela objektivní měřítko), ale síla a velikost nejsou zrovna vlastnosti, kterými by ženy oplývaly více než muži. Neříkám, že tato teorie je absolutně správná, ale dává mi větší smysl než to, že se prostě "ženám straní".

Jako vždy, najde-li se někdo, kdo začne na tuto virtuální nerovnost poukazovat, najdou se lidé (feministky i feministi), kteří se toho chopí a vytáhnout do boje proti nerovnosti, s cílem získat pro ženy vyšší platy, lepší místa a obecně na tom být lépe než muži. Ve skutečnosti to ale není žádná rovnost, nýbrž to jsou prosté dávky. A o tom, kdo si dávky zasluhuje a kdo ne, tento článek není.

Jazyk

 

Za už opravdu ubohé pokusy o nějakou rodovou vyváženost jazyka považuji neustálé ignorování vespolných slov. Spojení jako "učitelé a učitelky", "lékaři a lékařky" apod. jsou naprosto zbytečná, neboť mužský rod postačí pro vyjádření povolání obecně (a tady mají ženy dokonce výhodu konkrétnosti). Tak to bylo, je a má být. Použiji-li mužský rod, z kontextu je prostě jasné, že tím myslím prostě všechny osoby dané kategorie, nejen povolání. Koneckonců to není nic divného, vždyť jsou jistě dívky, o kterých můžeme říct, že patří mezi naše přátele, a stejný princip pak funguje i obecně.

Na závěr opět jazyková perlička. Na jisté reklamě pro Kaufland v metru jsem se dověděl, že hledají zaměstnance na pozici "skladník/ce" (fotka v dalším článku). Jak hluboko musí jen jazyková kultura ještě klesnout.

Konvence: Pohlaví a rod

Jelikož se jedná o velice důležité rozdělení, je nutné si vyhradit alespoň jeden článek na objasnění těchto pojmů.

Pohlaví (anglicky sex) je biologický termín s dvěma přípustnými možnostmi – samčí a samičí (u lidí přirozeně mužské a ženské). To, zdali je definované pomocí chromozomů nebo pohlavních žláz či hormonů, už pro nás není podstatné; důležité však je, že je objektivně určeno a nedá se (zpravidla) změnit.

Rod (anglicky gender) je abstraktnější pojem s různými významy. V češtině známe jmenný rod mužský životný, mužský neživotný, ženský a střední (a slovesný rod), jiné jazyky to zase mohou mít jinak. Krom tohoto obecného významu má toto slovo ještě význam jako skupina elementů v určité hierarchii, např. jako skupina rodin či skupina taxonomických druhů.

Za předpokladu, že připustíme možnost jedince nesouhlasit se svým pohlavím, je namístě si stanovit, jak budeme říkat pocitové analogii pohlaví. Možností je samozřejmě více, ale v rámci svého boje proti cizím slovům v češtině pro tuto vlastnost budu používat spojení "přirozený rod", jež jsem si vypůjčil z lingvistiky. Zdali takovýto rod je skutečně "přirozený" je otázka na jiný čas, nicméně nějaký termín mít musím a používat vždy pouze "rod" (jako přímý překlad pro gender) může být nejasné.

Tak tedy shrnutí – pohlaví člověka neurčuje pocit, ale biologie. Stejně tak se člověk nemůže nijak "sexuálně identifikovat", neboť tím hovoří opět o pohlaví (což je situace podobná jako u "identické kopie"). Používání těchto spojení je tedy nekorektní a zavádějící.

Kolik zájmen si vymyslíš, tolik pohlaví máš

Jak jsem zmínil v článku minulém, respektuji názory ostatních. Respektuji také přání ostatních určit, jakým jménem je budu oslovovat (to akorát není princip, ale slušnost). Co však nerespektuji je, aby mi někdo vnucoval jazyk, jaký mám používat pro jejich oslovování.

Středobodem tohoto článku je tento krásný přehled, především pak tato nádherná tabulka nesmyslů:

Dvě třetiny tohoto výplodu jsme se v hodinách angličtiny neučili, neboť se nejedná o jakoukoliv standardní angličtinu. Mluvím-li anglicky, prostě tato slova nejsou v jazyce, který používám. Tu stránku jsem bohužel celou nedokázal přečíst, neboť stačil jediný odstavec na to, aby mi způsobil hluboký otřes mozku.

O to víc mě fascinuje fakt, že se toto nachází na stránkách univerzity, do jejíhož programu patří i studium angličtiny, a přitom tento článek není v sekci angličtiny. Vědecky tedy nemá žádnou hodnotu, protože zájmena jsou věcí jazyka a nikoliv nějakého pocitu. Alarmující věc je tedy ta, že autoři této stránky zneužívají postavení a věrohodnosti své univerzity pro to, aby mohli věrohodně mluvit o věcech, o kterých nemají právo vědecky pojednávat.

Respektuji (to už taky píšu nějak často, ale vždy upřímně!) přesvědčení ostatních lidí, že mají jiný přirozený rod, než jaký bych do nich řekl, ale byť je to smutné, je to stále jen v jejich hlavě. Je to subjektivní věc a tedy věc, na niž mohu aplikovat princip názoru. Chápu, že jim to patrně způsobuje problémy, ale pokud mi budou něco vnucovat, způsobují si těch problémů ještě víc.

Bavíme-li se v angličtině, uznávám v třetí osobě pouze zájmena he, she, it a they. Tím ale neříkám, že slova nemohou svůj rod změnit (v angličtině vcelku jednoduše). Lodě a zvířata jsou standardně it, ale kapitáni svým plavidlům říkají zásadně she a majitelé psů a koček je označují podle jejich pohlaví (ačkoliv nevím, zdali respektují jejich rodovou identitu!) Nemohu-li aplikovat běžná singulární zájmena, zbývá mi použít they, což je standardní (a zavedený) způsob pro označení osob, kde se běžná zájmena nedají použít. They jsem ochoten používat, není-li přirozený rod použitelný, ale jakákoliv jiná slova prostě nejsou angličtina, nesouhlasí s mým názorem a nemohou mi být z principu vnucena.

Stoupencem antiprincipu jest ten, kdo by mě označoval za xenofoba, pokud si budu za tímto názorem stát. Bohužel, byť mi to připadá jako z říše fantazie, se takoví lidé najdou dokonce i u moci, naštěstí zatím jen v jiných státech.

Dostalo se ke mně, že v Kanadě existuje zákon, který nařizuje všem lidem respektovat zájmena jiných. Pokud neuznám, že člověku musím říkat ve třetí osobě "bze", mohu být obviněn z diskriminace, xenofobie, disrespektu a snad i z disharmonie. Zákon, který se schovává za principem lidských práv a solidaritou, nahrazuje jeden názor druhým, navíc dokonce doktrínou, nehledě na to, že slouží výhradně menšině a většinu poškozuje (a to je zase jiný antiprincip).

Jak jsem uvedl výše, pokud si někdo tento jazyk uznává, budiž. Mně stačí obecné they, ale abych taky jen tak neseděl a nic nenavrhoval, navrhuji použít pro třetí osobu pravé singulární "zájmeno" man s původem člověk. Inspiroval jsem se němčinou, kde se toto zájmeno používá ve zvratném významu, a do češtiny se občas (krom trpného rodu) jako "člověk" překládá. Obávám se však, že bych se svým návrhem selhal z důvodu existence dalších projevů ignorance, o nichž se ale budeme bavit až v článku příštím.

Princip a antiprincip názoru

Párkrát jsem zde již zmínil některé z morálních principů, kterými se snažím řídit, nicméně zatímco v jiných článcích to bylo pouze téma okrajové, zde začnu přímo tímto principem:

Respektuji subjektivní názory a přesvědčení ostatních lidí, dokud mi je nezačnou vnucovat.

Mít názor je přirozené lidské právo plynoucí přímo z naší podstaty. Svět, kde by se za názory mělo trestat, vede k úpadku. Nicméně jakožto já respektuji názory ostatních lidí, tak očekávám, že ostatní lidé budou tento respekt opětovat, jinak by tento princip neměl smysl. Samozřejmě očividně nepravdivý názor na vědecká fakta, obecné pravdy (a tautologie) a prostě věci, o kterých nemohou být pochyby, je nebezpečný pro daného jedince i společnost, a v takovém případě je potřeba vyvést člověka z omylu, ale ve věcech, kdy jediná "pravda" neexistuje, tento princip platí.

Mezi tyto věci patří náboženství a víry, politické přesvědčení a různé nepodložené vědecké teorie či hypotézy. Nejsem ateista ani věřící, ale respektuji víru ostatních samu o sobě, protože víra je apriorně nedokazatelná. Stejně tak za tisíce let nikdo nebyl schopen přijít s politickým systémem, který by byl ideální (a zároveň fungoval v praxi), takže respektuji i přesvědčení ostatních o tom, které ze systémů a zřízení jsou nejlepší. Všichni mají právo mít na tyto věci svůj názor a samozřejmě mají i právo tento názor dát najevo (cenzuru odmítám v jakékoliv podobě).

S odporem se setká ten, kdo mě začne přesvědčovat o správné víře, politické straně, dietě a nebo třeba jen o správném způsobu psaní kulatých a složených závorek v programovacím jazyce C#. Dle principu mu jeho názor neberu, ale stejně tak dle principu to je, jakožto názor, věc subjektivní a tedy nedokazatelná. Konkrétně, ať si je kdokoliv křesťan, muslim, žid, pravičák, levičák (což dnes jsou už prázdná slova) nebo zastánce maďarské notace, ať si jím zůstane, ale já jím být nechci a nebudu (leda bych se pro to svévolně rozhodl).

Ale tito lidé nejsou ti nejhorší. Jen si neuvědomují, že jejich názor je pouze názor, jenomže existuje odpornější sorta lidí. Jsou to ti, kteří nejenže považují svůj názor za svátost a absolutní pravdu, ale opovažují se označovat lidi s jiným názorem za zločince, fašisty, rasisty, neonacisty, xenofoby a jiné foby a vedou proti nim kampaň s cílem totálního vyhlazení lidí s jiným názorem.

Tito lidé šíří antiprincip a jsou nebezpečím pro společnost a její rozumný a svobodný vývoj. Schovávají se za vyšší morální principy rovnosti, spravedlnosti, respektu a jiných věcí, ale sami je narušují svojí ignorancí a fanatismem a ačkoliv jsou v menšině, jejich přesvědčení se šíří jako lavina a přetrvává jako rakovina. 

Dostane-li se takovýmto lidem do rukou možnost rozhodovat o právech ostatních lidí či o zákonech státu, běda!

Tímto článkem započínám jakousi sérii článků, ve kterých se pokusím poukázat na konkrétní instance antiprincipu. Brzy na shledanou!

"Nepůjdu k volbám, ..."

"... na jednom hlasu přeci nezáleží, tak co můj hlas změní?"

Skutečně se nedá nic namítnout proti tomu, že jeden hlas celkový výsledek voleb nezmění (je-li mnoho voličů), ale tak volby nefungují. Ve volbách nerozhoduje volič jako jednotlivec, ale jako ve výsledku důležitá část voličské báze. Pokud si tuto větu řeknou všichni, rovnou se můžou volby zrušit.

Budu k vám upřímný, neboť se domnívám, že jste inteligentní a chápete, proč to píši. Můj princip je v podstatě ten, že sice na mém individuálním hlasu nezáleží (šance, že jeden hlas rozhodne výsledek voleb, je opravdu zanedbatelná), ale hodně záleží na tom, jaký vliv učiním na ostatní. Principiálně tedy z pohledu jednotlivce není důležité, zdali půjde k volbám či nikoliv. Důležité je, aby říkal ostatním lidem, aby k volbám šli a volili podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.

Na to se dá vcelku jednoduše namítnout, že pak přeci káži vodu a piji víno, když ostatní přesvědčuji o tom, aby volili, zatímco sám jenom říkám, ale nekonám. Můj argument je opět ten, že tak volby prostě fungují. Záleží na absolutním počtu a každý hlas má stejnou váhu. Jiná věc je jít příkladem, ale to je součástí toho přesvědčování a vlivu; to třeba klidně můžu tvrdit, že jdu volit, zatímco zůstanu doma a vyjde to nastejno.

Můj osobní pohled na věc je také ten, že mi volby umožní upřesnit a zúžit názor na politické spektrum, protože se o politiku vcelku zajímám. Jiný pohled může být prostá satisfakce za to, že nějakým způsobem pomáhám k dobrému chodu státu, a v neposlední řadě získám právo říkat "Já je volil!", pokud vítězná strana dobře vládne, a "Já to říkal!", pokud nastane opak. Takové právo nevoliči nemají.

Takže v duchu tohoto principu: půjdu k volbám* a doufám, že vy jdete volit taky.

* a to je skutečně pravda, namouduši.

Odpovědnost, vina a kauzalita

Na podobné téma jsem již vydal jeden článek, kde jsem se pokusil k otázce existence kauzality přistoupit z hlediska fyzikálního. Bohužel nijak zvlášť úspěšně, takže (ač je to téměř kacířské) musím fyziku nechat stranou a nahlédnout na tuto otázku čistě pohledem filosofickým.

V titulku mám slovo "vina", což je spíše konkrétnější termín, z oblasti právní i psychologické. Tím se zabývat nebudu.

Dojde-li k nějaké události, často bývá namístě ptát se, kdo je za to odpovědný, kdo za to může. V situaci, kdy dojde k nějaké škodě, či naopak k prospěchu, bychom potřebovali znát toho, kvůli/díky komu k tomu došlo. Jak takovou bytost identifikovat?

Za situaci je zodpovědný ten, kdo vykonal něco, co danou situaci způsobilo (to jsem neřekl nic nového). Tím pádem kdyby to neudělal, k situaci by nemohlo dojít. Upustím-li hrnek na zem a on se rozbije, lze vcelku jednoduše usoudit, že kdybych jej neupustil, nerozbil by se. Mohl jsem se rozhodnout a moje jednání způsobilo škodu, jsem tedy viník.

To šlo vcelku jednoduše, jenomže co když způsobím škodu nevědomky, za přičinění někoho jiného? Nějaký zlomyslník mi na dveře postaví hrnek a já, nevěda o tom, otevřu dveře a hrnek shodím a rozbiji. Podle dosavadní úvahy bych byl viník já, ačkoliv jsem nevěděl (a nemohl tušit), že ke škodě může dojít. Pouze jsem byl "prodlouženou rukou" někoho jiného, kdo to na mě nastražil. Já jsem se sice mohl rozhodnout, zdali otevřu dveře či nikoliv, ale viník bych přeci (přinejmenším intuitivně) být nemohl.

Můžeme jít chronologicky zpět a hledat všechny takové osoby, které splňují definici výše. Pokud bych neotevřel dveře, nedošlo by ke škodě. Pokud by jiná osoba na dveře nepostavila hrnek, nedošlo by ke škodě. Pokud by někdo jiný hrnek nepostavil na stůl, ale nechal ve skříni, nikdo by si ho nevšiml a nepostavil na dveře...

Opět zde je problém – vyvstává příliš mnoho zodpovědných osob, jejichž činy "způsobily" výslednou škodu. Můžu se ptát, zdali výsledek byl něčím záměrem, pak by se mi zredukoval v tomto scénáři počet osob pouze na jednu, ale co když nikdo s takovým záměrem není a ke škodě dojde náhodou, tedy s přičiněním osob, ale bez záměru? Někdo vyndá hrnek ze skříně, postaví ho na stůl a pak na něj zapomene, někdo jiný ho vezme a chce vrátit zpět do skříně, když vtom rozrazím dveře já a způsobím leknutí přítomné osoby, jež hrnek upustí a rozbije. Všichni aktéři v této situaci měli kontrolu nad svým jednáním, nesledovali žádný zlý záměr, ale přesto došlo ke škodě. Kdo je pak viníkem?

A nemůžeme sledovat chronologicky kauzalitu ještě více do hloubky? Můžeme zjišťovat, proč první osoba na hrnek zapomněla, kdo ji vyrušil, proč k tomu došlo atd. až se dostaneme zpět o dny, týdny, měsíce... Vznikne řetěz kauzality, z nějž by stačilo kdekoliv vyjmout jeden článek a řetěz se rozpadne. Kde je pak počátek tohoto řetězu?

Schéma tohoto řetězu je "... ⇒ W ⇒ X ⇒ Y ⇒ Z" (neboli ... implikuje W, W implikuje X, X implikuje Y, Y implikuje Z), kde Z je zničení a k němu vede neznámý počet předpokladů. Akorát... jak jsem schematicky ten řetěz definoval? "... ⇒ ¬W ⇒ ¬X ⇒ ¬Y ⇒ ¬Z" (... negace Y implikuje negaci Z) neboli nedojde-li k předpokladu, nedojde ani k důsledku. Nechávám fyziku stranou, ale k ruce si vezmu matematickou logiku – schéma neodpovídá definici, protože ta by měla být ekvivalentně "¬Z ⇒ ¬Y ⇒ ¬X ⇒ ¬W ⇒ ...", tedy "nedošlo-li k důsledku, nedošlo ani k předpokladu", což i z pohledu selského rozumu je jasně totéž, jako schéma celé kauzality (pokud A nutně způsobilo B, nemohlo k němu dojít, pokud nedošlo k B).

Jak tento spor interpretovat? Pokud by kdykoliv před Z došlo k zemětřesení, hrnek se rozbije tak či tak (budeme to předpokládat). Pak sice intuitivně mohu říct, že kdyby k zemětřesení nedošlo, hrnek se stejně rozbije, ale celý řetěz tím stejně přestává existovat – zničení mohlo způsobit jedno nebo druhé, ale na výsledku to nic nezmění. Pro všechny možné výsledky ten řetěz nelze najít: pokud by hrnek nebyl zničen, řetěz nesplňuje svůj předpoklad; pokud by došlo k zemětřesení, řetěz nesplňuje svoji definici. Zemětřesení jsem zavedl jako nepředvídatelnou událost, o které tedy nelze dopředu říci, zdali nastane či nikoliv, ale v momentě zničení hrnku už nemůžeme jen tak říct, jestli ten řetěz existuje, protože ke zničení mohlo dojít jakkoliv. Dopředu nejsme schopni řetěz určit, poté ho již nemůžeme posoudit. Takový řetěz tedy neexistuje.

Možná se zdá, že tento článek zakončím stejnou bezradností, s jakou dopadl článek minulý, ale objevil se zde pozoruhodný jev – kauzalita proti směru proudu času ("¬Z ⇒ ¬Y ⇒ ..."). Prozatím nemám aparát na pojmutí možných důsledků, ale článek o tom je v přípravě. Příště tedy na shledanou.

Co se stalo angličtině

I zamyslel jsem se nad tím, co se stalo angličtině. Tedy nic vážného v poslední době, ale za poslední tisíciletí vcelku mnoho.

Všechny germánské jazyky se vyznačují vyvinutým ohýbáním jmen, sloves i členů. Všechny až na angličtinu. Angličtina byla vykastrována tak, že jí ze skloňování zbylo jen chabé plurálové -(e)s a z časování taktéž -(e)s pro třetí osobu a -(e)d pro trpný rod. Zbylé pozůstatky kdysi pokročilého systému ohýbání jsou dnes již výjimky bez pravidel.

Nu co se tedy stalo? Jak praví historie, Britské ostrovy byly místem pronikání různých kultur. Původní keltské obyvatelstvo bylo na úbytku a do toho přišli Anglosasové, vytvářejíce jazykový základ této oblasti. Ale nebyla to poslední návštěva, po ní přišli ještě Normané a Vikingové. A tak se francouzští šlechtici nechtěli učit jazyce anglických sedláků, severští nájezdníci se mu učit nepotřebovali, keltské pozůstatky to nezajímalo a římští dobyvatelé raději odtáhli domů, zanechávajíce za sebou akorát pár místních jmen. Výsledkem působení různých přivandrovalců je ztráta poloviny původní slovní zásoby a téměř celého systému ohýbání všech ohebných slovních druhů.

Nerad bych, aby se něco podobného stalo češtině.

Zajímavost: Výjimka potvrzuje pravidlo

Donedávna jsem si říkal, co je to za nesmysl, že by výjimka měla potvrzovat pravidlo, řečeno jako obhajoba pro existenci výjimky. Pak jsem si uvědomil pravý význam těchto slov: existence výjimky implikuje existenci pravidla, nikoliv naopak. Aby něco byla "výjimka", musí logicky existovat pravidlo, z něhož je "vyňatá", jinak by nemělo smysl o nějaké výjimce hovořit. Fakt, že existuje výjimka, skutečně logicky potvrzuje, že existuje i pravidlo. Neexistuje-li pravidlo, nemůže existovat ani výjimka.

Znamená to tedy něco? Ani ne.

Mor klíčových slov

Chcete-li si na Googlu (nebo vlastenci na Seznamu) vyhledat něco o ubytování v Praze, s největší pravděpodobností napíšete "bydlení praha" nebo "praha bydlení". Taky proč ne, samo se vám to nabídlo, je to rychlé a jasné, tak co nad tím přemýšlet? Netřeba nic, dokud to tak zůstane pouze u vyhledávačů.

Tento zápis ve tvaru klíčových slov nás poradci učí dávat do textů, do videí, do vyhledávačů, neboť tak to stroje lépe poznají. A je tomu vskutku tak, "bydlení praha" mi najde 2 360 000 výsledků, zatímco "bydlení v praze" pouze 873 000. Nu což, nelze od stroje očekávat, že by pochopil něco tak složitého jako skloňování. (Pro zajímavost dodávám, že "bydlení v prahe" mi těch výsledků najde 1 690 000.)

Hůře nastává, když tento zápis opustí textové pole a začne pronikat do všech písemných projevů. Zajímavé je, že na tento zlozvyk jsme upozorňování téměř sto let, počínaje Naší řečí v letech dvacátých, Pavlem Eisnerem v letech čtyřicátých a nikým v letech dalších, ovšem to poslední je nejsmutnější, vzhledem k vzrůstající míře výskytu tohoto problému.

Jádro věci

Domnívám se, že tento jev je jen o málo více zastoupen v psané češtině než v češtině mluvené, ale je těžké hledat příklady, když televizi nesleduji, časopisy (až na Naší řeč) neodebírám a ze stránek navštěvuji převážně ty anglické. Nicméně našel jsem již nějaké Windows aplikace, Skype kontakty, Minecraft stavby a donebevolající herezi prostřednictvím nových Seznam Zpráv (ještě psány sugestivně s velkým Z).

Kdo má stále nějaký jazykový cit, pozná nečeskost těchto spojení, a kdo ho nemá, ať se chytí za jazyk. Ten problém je prostě takový, že tato spojení, typická pro angličtinu, v češtině nedávají formálně žádný smysl. Předně v mluvené komunikaci způsobují šum – říkal, že si nainstaluje Windows, nebo aplikace pro Windows? Také nemají z hlediska stavby věty žádné podložení v jazykové teorii (slovo určující je přívlastek neshodný, ale ten je umístěn v rozporu s běžným slovosledem).

Předně je ale toto spojení sprostou urážkou rozvinutého systému vazeb a ohýbání slov, jakým čeština oplývá. Správně je jedině a pouze aplikace pro Windows, kontakty na Skypu, stavby v Minecraftu. Všimněte si, že slovo základní (aplikace, kontakty, stavby) je vždy správně jako první, zatímco přívlastek neshodný následuje za ním. Navíc máme za málo peněz hodně muziky – předložka nám prozradí více informací o významovém vztahu mezi členy, aniž by zabírala svoji délkou znatelné místo ve větě.

Seznam Zprávy jsem záměrně neopravil, neboť fakticky patří do jiné kategorie, tedy jména značek produktů a společností. Na jednu stranu chápu, že společnost by chtěla mít svoje jméno na prvním místě, ale až na různé stylizace prostě nelze jít proti jazyku (tedy ani stylizace typu MojeBanka bych nerad viděl, ale co naplat). Moji pochvalu má naopak Microsoft a Google, alespoň stran této věci. Vedlejší služby jako Překladač Google či Mapy Google mají přívlastek neshodný korektně umístěný za základním slovem (sice v nesklonné variantě, ale na to má společnost právo) a u Microsoftu jsem nezažil, že by kdekoliv něco podobného měli (a navíc se nebojí ohýbat Skype).

Proto je u Seznamu tolik smutné, že ke správné češtině má dál než zahraniční web. Správně je jen a pouze Zprávy Seznamu (a jako bonus zůstává stále velké Z) a jakožto hlavní stránka českého internetu se Seznam zpronevěřil své povinnosti býti vzorem a jíti příkladem.

Závěrem

Prosím, vyvarujte se tomuto zlozvyku. Všímejte si, pokud se někde vyskytuje podobná věc, snažte se uvědomovat si správné znění podobných spojení, a pokud si nejste jisti, neváhejte mi napsat do komentářů. Děkuji!

Zajímavost: Učiti čemu?

Dnes se to zdá již téměř nemožné, ale ještě před padesáti lety tomu bylo tak, že sloveso "učit" mělo ve školství hlavní vazbu koho – čemu, nikoliv koho – co, jako je tomu v češtině nejnovější. Dříve se učilo matematice, fyzice, češtině, dnes učitelé učí výhradně a pouze matematiku, fyziku nebo češtinu.

A to nejen formálně. Někteří učitelé by skutečně měli více učit češtině než učit češtinu.

Rozhodnutí a kauzalita

Ptát se "co by kdyby" je většinou zbytečné nejen proto, že s minulostí stejně už nejde nic udělat, ale také proto, že možná ani není možné, aby "kdyby".

Úvodem je potřeba připomenout několik fyzikálních principů vesmíru. Předně platí mnohé zákony o setrvačnosti, gravitaci apod., díky kterým víme, že planety a hvězdy se budou pohybovat pořád stejně, jako se pohybují doposud, nevykazujíce žádné chaotické činnosti, – tedy deterministicky. Tak tomu je na makroskopické úrovni. Na úrovni mikroskopické je naopak naprostý chaos. Kvantové jevy, pole a fluktuace vakua mají pravděpodobnostní chování a výsledek pozorování takovýchto jevů není nijak předvídatelný.

Jak do toho všeho zapadá kauzalita? Víme-li, že došlo k nějaké situaci z nějakého důvodu, můžeme se znovu zeptat, proč došlo k tomu důvodu. A takhle pořád dál a dál, než se buď dostaneme k Velkému třesku, kde všechno bylo chaotické a náhodné, a nebo se dostaneme k témuž chaosu, akorát trochu dříve. Důvody působení Slunce a Měsíce se dají takto sledovat přes tisíciletí, počasí a lidské myšlení neznáme natolik, abychom to mohli určit, a příkladem nejkratší doby stopování je vědec, který si ráno nechá vygenerovat dokonale náhodné číslo podle radioaktivního rozpadu a podle toho si vybere, co si dá k snídani.

Není to ale nakonec trochu nudné? Buď k nějaké události došlo naprosto předvídatelně, pokud známe všechny faktory, a nebo je její pozadí kvantové a tedy se nedá jeho efekt předpovědět vůbec. Je pak "kauzalita" vůbec něco? Můžeme sledovat vztahy mezi veličinami, ale skutečná změna je vlastně přirozená a nepodmíněná, protože mohla být "předpovězena" už před tisíci let. Vrah se může před soudem obhajovat, že trestný čin spáchal, protože to bylo reakcí jeho mozku na okolní podněty, jeho výchovu, život a geny, nebo že to byla náhoda a nemohl s tím nic udělat.

Neznáme podstatu lidského myšlení, ale většinová vědecká obec předpokládá, že je v podstatě deterministické. Dnes jsme již schopni simulovat pomocí umělé inteligence chování, které je mnohdy od lidského nerozeznatelné, tak existuje vůbec nějaký rozdíl? Teorie "kvantové duše" je zajímavá, ale pořád netušíme, co je podstatou našeho myšlení a vnímání a proč k němu dochází. Ale i tak – podle dosavadního modelu z tohoto článku jsme buď produktem našeho okolí (i vnitřního), nebo jsme principiálně nepředvídatelní kvůli kvantovým jevům (více v mém článku Mozek a determinismus). Nepředvídatelností nemyslím chaotičnost, samozřejmě že se lidské jednání dá předvídat, ale tím indeterminismem myslím výjimky a drobné nuance.

Samozřejmě jedním východiskem by bylo dosavadní model rozšířit – k přímému důsledku a kvantové náhodnosti přidáme "černou skříňku", která se nachází v našem mozku a umožňuje svobodné rozhodování a jednání. Možná produkuje nějaké pole, které ovlivňuje kvantové jevy a koordinuje je s nějakým záměrem, či funguje jinak. Pak by tento systém bylo to, co nás odlišuje od dostatečně inteligentních robotů.

Povšimněme si ale, že jsme tento problém vlastně nevyřešili. Vesmír jsme přirovnali k videohře, v jejímž prostředí se pohybujeme a které ovlivňujeme externě. Jako hráči hrajeme podle pravidel hry, ale máme v nich i volnost. Z vesmíru jsme udělali ne zcela izolovanou soustavu a připustili jsme existenci naprosto externích vlivů, a tak se můžeme opět přirozeně zeptat, jaká je příčina těchto vlivů. Kdo ví, možná ani příčinu nemají, možná existují ve vesmíru, kde neplatí naše fyzikální zákony, který se nedá pojmout pomocí našeho chápání (které určují pravidla našeho vesmíru), možná pro ně neplatí prostor ani čas... nevíme.

A tou nejistotou také skončíme.

Informace o vesmíru

...jsou mnohdy zkreslené. Vědecké dokumenty, stránky a videa často zahrnují obrázky vesmírných objektů, ale již neuvádějí všechna zkreslení a nepřesnosti, kterými obrázky trpí. V tomto článku si tedy uvedeme několik obrázků a pomýlenosti, ke kterým u nich může vznikat.

Země

Na tomto snímku Země, jejž vydala NASA v roce 2001, se najde mnoho podivností. Zkopírované a překreslené části zcela jistě potvrzují, že nám vládní agentury lžou o tvaru naší planety a musejí si vytvářet podvrhy, není-liž pravda? Ale kdeže, NASA sice vše uvádí na pravou míru, ale přirozeně se najdou lidé, kteří si to špatně vyloží. Tento obrázek je koláž satelitních snímků, ne pravá fotografie (ta by byla patrně příliš nekvalitní).

Slunce

Takhle Slunce nevypadá. Předně logicky – pokud by Slunce mělo takovýto jas, nevadilo by nám se do něj dívat, protože by na Zemi dopadlo tak málo slunečního záření, že by nám to neškodilo. Budiž, barva by mohla být ztmavená, protože obrázek tak jasné pixely produkovat nemůže, ale proč je oranžové a ne žluté? Slunce je přeci žluté... alespoň pro nás pod zemskou atmosférou (která požere ze slunečního světla modrou a zbytek zůstane přirozeně žlutý). A co z vesmíru? Z vesmíru je Slunce bílé, a v souladu s fyzikou také každé těleso stejné teploty. Tak to správně ukazují fotografie Slunce z vesmíru. Ostatní, kde má Slunce z vesmíru žlutou či oranžovou (dokonce i zelenou) barvu neukazují pravé vzezření, ale něco jiného (rentgenové, radiové nebo infračervené spektrum, například).

Dráhy planet

Podobné obrázky, ilustrující trajektorii Země okolo Slunce jste již jistě spatřili, ve fyzice i v geografii. Jak známo, planety obíhají po eliptických drahách, ale je důležité si uvědomit, že i málo "šišatá" elipsa je pořád elipsa. A taková je i elipsa, po níž obíhá Země. Hlavní poloosa je dlouhá 149,60×10⁶ km a vedlejší poloosa 149,58×10⁶. Jak by tedy správně měla taková elipsa vypadat?

Přesně takto. Není divu, že si lidé dlouho mysleli, že planety obíhají po kružnici.

Sluneční soustava

Dovedete si představit, jak velkou část nebe by Slunce muselo zabírat, aby odpovídalo vzdálenosti na tomto obrázku? Tento obrázek zobrazuje velikosti ve správném poměru, ale ne vzdálenosti. Na to by nestačil ani váš monitor, aby bylo vůbec něco vidět.

Černá díra

Je těžké hovořit o tvaru a vzhledu něčeho, co jsme neměli a vlastně ani nemáme možnost přímo pozorovat. Jak říká Holly v epizodě Červeného trpaslíka – hlavní barvou černých děr je černá a hlavní barvou vesmíru je také černá. Černé díry nevyzařují nic, co bychom mohli pozorovat (až na slabou Hawkingovu radiaci) a tak můžeme sledovat jejich existenci pouze nepřímo – jako gravitační zakřivení a akreční disk.

Gravitační zakřivení ovlivňuje dráhu světla okolo objektu a způsobuje ho každé hmotné těleso, ale v případě černých děr je tak extrémní, že i fotony díky němu mohou obíhat po stabilní orbitě (horizont událostí) a některé z nich mohou být i vymrštěny zpátky. Pohledem do černé díry tak můžeme spatřit i věci, které jsou za námi.

Akreční disk je kvasar, jeden z nejjasnějších jevů ve vesmíru. Skládá se z hmoty, která obíhá těleso v jedné rovině, a extrémní gravitace způsobuje vyzařování elektromagnetického záření, v případě černých děr převážně v rentgenovém spektru.

Černá díra rozhodně nemá tvar skutečné díry, nazývá se tak pouze kvůli schopnosti nenávratně pohlcovat objekty. V tomto ohledu výrazně přispěl film Interstellar, kde byla černá díra ukázána sice ne zcela realisticky, ale byla v rozporu s nefyzikálními představami o vzhledu černých děr a hlavně zobrazovala akreční disk i gravitační zakřivení zároveň.

 

 Červí díra

Jako bylo nesnadné mluvit o vzhledu černé díry, je téměř nemožné mluvit o vzhledu hypotetické červí díry. Opět bych zmínil film Interstellar, kde byla ukázána tak, jak by pravděpodobně měla vypadat. Tento obrázek ukazuje analogii červí díry v případě, že by vesmír byl dvojrozměrný. Prostor se pomocí třetího rozměru spojí a způsobí extrémní zakřivení ve dvou místech.

Naprostá pitomost je ale ten raketoplán, který do této "díry" vlétává. Porušuje totiž pravidla analogie, která byla stanovena na začátku – vesmír je dvojrozměrný. Hvězdy a všechno se má nacházet v té zakřivené síti a nic mimo ni nemůže existovat, ani ten raketoplán. Samozřejmě představit si červí díru ve trojrozměrném prostoru vyžaduje chápání čtyřrozměrného prostoru, ale už jen fakt, že by vypadala jako trojrozměrná díra, způsobuje paradoxy a další nesmysly.

Zajímavost: Dualismus ve hrách

Mnoho herních a fantastických světů obsahuje dualismus či dichotomii jako princip či součást svého příběhu. Dvě síly, dvě strany, dva principy či podstaty, které se vzájemně vylučují či doplňují. Jen tak pro zajímavost bych rád uvedl pár příkladů těchto jevů:

Warcraft

 

Uveden první, neboť mi připadá jako typický příklad. Podstatou vesmíru jsou dvě síly – Světlo a Stín, typicky realizované jako dobro a zlo, nicméně jsou i ojedinělé případy zla konaného pomocí Světla a dobra konaného pomocí Stínu. Tento dualismus prostupuje celou existencí a způsobuje protiklady (i v rozdělení Aliance–Horda). Ačkoliv Stín je patrně expanzivnější než Světlo, jsou tendence přivést obě síly do harmonie a rovnováhy. A ještě jedno podobenství tento dualismus má – Světlo je spojováno se srdcem, zatímco Stín s myslí.

Elder Scrolls

 

Universum s rozvinutou metafyzikou, která také do jisté míry zahrnuje dualismus, nicméně nikoliv polární jako u Warcraftu, ale spíše komplementární. Svět (Aurbis) vznikl spojením dvou kosmických sil – Anu (řád) a Padomay (chaos), přičemž jedna bez druhé nemůže existovat, protože by se nedala rozeznat. Z těchto dvou sil vznikli bohové Anui-El a Sithis a stejný dualismus se do jisté míry uplatňuje i v rozdělení Aedra–Daedra. Jev v podstatě unikátní pro toto universum je enantiomorf – situace, kdy protikladné síly splynou tak, že jsou zaměnitelné a mohou si bez povšimnutí prohazovat místa.

Albion

 

Svět mně velice drahý. Protikladné entity jsou Animebona, Bytost Albionu, a Animenkna – Bytost Země. Tyto síly představují dichotomii intuice–rozum, proud–hráz, magie–věda a podobné koncepty. Dobro a zlo figuruje pouze v konkrétní herní situaci, ale není obecnou aplikací této dichotomie.

Hvězdné války

 

Vesmírná Síla zde existuje jako sjednocující a spojující síla, ale je otázkou, jestli její světlá a temná strana představují nějaký fundamentální dualismus nebo jsou-li pouze označení pro konkrétní používání Síly. Představiteli těchto stran Síly jsou řády Jedi a Sith. Typicky zde není mnoho jedinců, kteří by usilovali o rovnováhu, a tak se tito stávají vyhnanci.

Zaklínač

 

Dobro a zlo se zde objevují a hned zase mizí či se zaměňují a nejdou od sebe rozeznat. Svět nedefinují dvě síly, ale skupiny lidí a jejich názory, cíle a skutky. V realistickém universu Zaklínače není nic černobílého a mnohdy lze určit namísto dobra jen to "menší zlo".

Letopisy Narnie

 

Tento dualismus je odhalen až v knize Poslední bitva. Aslan, bůh uctívaný Narnií, má svůj protiklad v Taši, božstvu Kalormenu. Aslan je a zároveň není Taš, žádný zlý skutek nemůže být vykonán v Aslanově jménu a žádný dobrý skutek nelze vykonat ve jménu Taše. Aslan a Taš jsou tedy prostou analogií dobra a zla, čerpající z křesťanské víry.

The Longest Journey a Dreamfall

 

Svět těchto her má také rozvinutou metafyziku a filosofii, nicméně stačí říct, že dualismus zde představují světy Stark a Arcadia – věda a magie. Tyto světy kdysi dávno existovaly spojené, ale pak byla rovnováha narušena a došlo k rozdělení. Mezi světy nelze normálně cestovat, ale existují výjimečné bytosti, které to dokážou (fyzicky či jako snová podoba). V závěru celé série se světy opět spojí a rovnováha je navrácena.

Vesmír

 

Nemyslím nějakou novou hru, ale skutečný vesmír. Na elementární úrovni existuje ke každé částici protikladná částice, která má opačné znaménko u některých veličin (např. náboj). Tak k elektronu existuje pozitron, k protonu antiproton a k fotonu zase foton (-0 je zase 0). Pokud se pravé antičástice setkají, navzájem se zničí za uvolnění velkého množství energie. Principiálně se od sebe hmota a antihmota nedá odlišit (pokud nemáme exemplář té druhé) a fyzika funguje pro obě stejně, ale nějaká nerovnost musí existovat, neboť ve vesmíru je mnohem více hmoty než antihmoty (naštěstí). Jak vidno, částicová fyzika je lepší jak mnohé fantasy.

Pozn.: Pro úplnost dodávám, že "záporné" znaménko náboje elektronu je stanoveno dohodou. Fyzika by fungovala naprosto stejně, kdybychom elektronu přiřadili kladný náboj a protonu záporný, jenom my bychom museli prohodit pár znamének v rovnicích. Podle klasické částicové fyziky by totéž mělo fungovat i u hmoty a antihmoty, až na problém výše zmíněné asymetrie.

Jsme ve vesmíru sami?

Ano, jak to tak vypadá, jsme ve vesmíru sami... tedy stejně sami, jako je sám člověk v uzavřené místnosti, aniž by věděl, jestli je někdo venku. Nevíme, jestli existují jiné obydlené planety s civilizacemi na naší úrovni, a naneštěstí nám rychlost světla zabraňuje s potenciální civilizovanou planetou vést normální komunikaci. Proto má mnoho lidí právo ptát se, zdali skutečně nejsme ve vesmíru jediní.

Na tuto otázku vám tady a teď odpovím. Nikoliv však za použití konspiračních teorií či nepodložených hypotéz, nýbrž s využitím znalosti vesmírných principů a prosté logiky.

Napřed ale je potřeba mít na čem stavět, tedy si musím vzít k ruce fyzikální principy. První je kosmologický princip, neboli princip homogenity vesmíru. Podle něj je v dostatečně velkém měřítku vesmír v každém místě a směru v podstatě stejný, tedy všechna hmota a energie je rovnoměrně rozložena, jako kaše bez jasného tvaru a okrajů. Jednoduše řečeno, když veškerý vesmír dostatečně zmenšíme, nebude mít oblasti jinak vypadající než oblasti jiné.

Druhý princip jest to, že vesmír je nekonečný. Pomineme-li problémy spojené s relativitou, vesmír je nekonečný trojrozměrný prostor s plochou topologií, tedy není nijak výrazně zakřivený. Pro úplnost dodávám, že nemluvím jen o pozorovatelném vesmíru, ale o celém vesmíru, tedy i o všem okolo.

Nyní se vraťme hodně dávno do minulosti, až do doby Velkého třesku. V prvopočátcích vesmíru musely platit stejné fyzikální zákony jako dnes, takže i oba tyto principy. Nicméně vesmír se neustále rozpíná, takže v době těsně po Velkém třesku byl sice pořád nekonečný, ale s mnohem menším "měřítkem". Kosmologický princip platil i na velmi malé vzdálenosti a vesmír byl v principu homogenní hmota, kterou začaly tvarovat až kvantové fluktuace, samozřejmě náhodné. Tak přirozeně existovala i nějaká "bublina" v prostoru, která se po ty miliardy let rozpínala a rozpínala, až vytvořila náš pozorovatelný vesmír.

Všechno mimo tuto bublinu nás nijak neovlivnilo a nemohlo zasahovat do našeho vývoje, takže se dá říct, že v rámci ní jsme izolovaní od zbytku vesmíru. Jenomže základy a vývoj této oblasti vesmíru položily a způsobily náhodné a pravděpodobnostní jevy, které v součtu sice jsou nepravděpodobné, leč ne nemožné. A vesmír je nekonečný, takže co z toho plyne?

Možné se stane skutečným. Jako teď existuje nějaká planeta Země a její pozorovatelný vesmír, tak někde jinde daleko ve vesmíru existuje druhá planeta Země a okolo ní stejné hvězdy i galaxie. Ba co víc, těchto Zemí je nekonečně (spočetně) mnoho. Všechny tyto Země jsou naprosto stejné a žijí na nich stejní lidé se stejnými jmény i životy. Na otázku, zdali někde ve vesmíru existuje inteligentní život, tedy musím odpovědět jasné ano.

Toto ano je sice jasné, ale asi ne zcela uspokojující. Sice víme, že existuje planeta, kde žijí lidé, ale není to trochu nudné, když jsou nám zcela podobní? Vždyť bychom mohli aplikovat Pointu a považovat je za zaměnitelné s námi, tedy za totožné. Najednou jsou všechny tyto Země totožné s tou naší, a tedy existuje jen jedna. Skutečně se stalo, že nám aplikace Pointy změnila "ano" v "ne"?

Ne! Řekl jsem, že vývoj pozorovatelného vesmíru provázely kvantové jevy, které jsou nezávislé a zcela náhodné. Vezmeme-li si jedno takové pozorování náhodného jevu, to nám nějak vyšlo, ale mohlo vyjít i jinak. Ovšem v moment toho pozorování existovaly jiné Země, kde došlo ke stejnému pokusu, ale z kvantového principu musel ten pokus někde dopadnout jinak. V ten moment se ta Země, kde experiment dopadl jinak, vydala jinou cestou a přestala být zaměnitelná za tu naši.

Mnohokrát jste jistě slyšeli, že s každým rozhodnutím vzniká alternativní realita, kde vedeme jiné životy a jsme ovlivňováni jinými událostmi. Sice je diskutabilní, jak moc nás kvantové jevy ovlivňují (jestli představují myšlení), ale dá se říct, že co se mohlo stát, to se tak skutečně stalo, a nejenom v jiné realitě, ale pouze jinde ve vesmíru.

Těchto "ne zcela stejných" Zemí je přirozeně mnohem víc než totožných Zemí, tedy jsou nám i blíže. Sice pořád ne dost na to, abychom je mohli navštívit, ale pokud jednou objevíme červí díry, nějaká nás třeba zavede i do "alternativní reality".

Stát a národ

Definici státu považuji za pozoruhodnou a do jisté míry ojedinělou, neboť je založena na de facto subjektivním základu. Pro neznalé – stát je takový útvar, který je uznáván státy ostatními. Samozřejmě existují i jiné definice, ale každá z nich je alespoň v něčem sporná. Islámský stát má (nebo měl) svoje území, svrchovanou vládu, zákony a armádu, ale přesto jej za stát nikdo nepovažuje (jedná se o mikrostát). Vatikán státem je, ale má minimální území, nekompletní zákony a slabou mezinárodní reprezentaci mimo náboženství.

Tato definice je prapodivná také proto, že namísto seznamu kritérií obsahuje referenci na sebe samu. Jaké státy mě musí uznávat? Takové, které uznávají samy sebe navzájem? A co když se navzájem uznávají všechny, ale některé mě neuznávají a jiné státy ano? Jsem "právoplatnější" stát, když mě uznávají velké celky jako USA, EU či OSN?

Je to otázka objektivní či individuální? Mohu tvrdit o Kosovu, že je stát, když ho uznává Česká republika, ale žádný Slovák ho za stát považovat nemůže (to se mi na Slovensku líbí, že Kosovo neuznalo)?

Systém států nemohl vzniknout jen tak z ničeho, neboť dle definice by nově vzniklý stát nemohl být státem, protože by nebyly jiné státy, které by ho vůbec mohly uznávat. Tato definice se mohla nastolit až v momentě, kdy existovala soustava států, jež se vzájemně uznávaly různými mezinárodními dohodami. Ale co když někde vznikne soustava autonomních území, která se vzájemně uznávají? V rámci této soustavy jsou dle definice státy, tak sejde přesto na tom, že by je měl uznávat stát jiný?

Ačkoliv tato definice vyvolává mnoho otázek a není principiálně zcela objektivní, je na druhou stranu nejkonzistentnější z definic předchozích, a tedy určitým způsobem geniální. Ve fyzice se také musely napřed stanovit základní jednotky pomocí exemplářů a prototypů a až poté bylo možné jednu jednotku definovat pomocí druhé. Sice objektivněji, ale přesto arbitrárně.

Napsal jsem sice, že ta definice je subjektivní, ale vlastně bych měl říci antisubjektivní. Závisí pouze na pohledu okolí jako celku, z nějž vylučuje pohled jednotlivce.

Národ

Cítím rozdíl mezi slovy národ, národnost a etnikum, etnicita. Druhá dvojice představuje dva termíny, tedy odborné výrazy. Jejich definice musí být jednoznačná v rámci věd, které o nich pojednávají. Etnicita by měla v sobě zahrnovat společné genetické a kulturní znaky, jako rasu, jazyk, historii, zvyky a mýty na úrovni skupiny obyvatelstva, ale ani tato kritéria nejsou definitivní. Etnikum je poté skupina lidí se shodnou etnicitou. Jsou teorie hovořící o českém etniku, ale můžeme být zahrnuti i do etnika obecně slovanského, se společnou historií, zvyky i slovanským jazykem, to podle toho, do jaké přesnosti chceme etnicitu určit.

Anglicky mluvící země neznají to, čemu my říkáme "národ". Pro ně nation je shodné s občanstvím nějakého státu. I kdybych se přestěhoval do Ameriky, získal americké občanství a mluvil anglicky, stejně bych zůstal Čechem, nehledě na občanství. Vezmu-li si za manželku Nečešku a budu-li mít děti, za pár generací z hlediska etnicity nebudou rozeznatelní od jiných rodin v Americe, když zapomenou český jazyk i české zvyky a budou žít stejně jako ostatní. Pak za pár stovek let si někdo z mých potomků bude listovat v rodinné kronice a narazí na mě, podívá se na historii Čech, začne obdivovat český jazyk, umění, krajinu a kulturu a začne se hlásit k češství. Pak, navzdory všem občanstvím i teoriím, bude Čech, pokud myšlenka národu nezanikne v důsledku globalizace?

Jak je patrné, není jednoduché určit, co přesně je národ (národnost je náležitost k jistému národu). Na jedné straně zde máme lidi, jejichž předci přišli z dalekých zemí, naučili se česky, přijali českou kulturu a zvyky a až na původ bychom je za Čechy mohli považovat, na straně druhé máme (převážně v pohraničí) skupiny obyvatel, kteří mají české občanství, žijí na území České republiky, dodržují (víceméně) české zákony, ale neumí česky a jejich kultura se od české odlišuje. Tato svízelná situace pramení z konfliktu dvou náhledů – jeden je subjektivní, pocitový a "srdeční", druhý objektivní, racionální a "zákonný".

Skloubit tyto dva pohledy se zdá nemožné a je obtížné vymyslet dostatečně složitou definici, aby zahrnovala všechny sporné případy. Nezdá se vám to povědomé? Definice státu řeší přesně tento problém – máme vágně nastolenou množinu objektů, mezi nimiž individuální vztahy potřebují objektivně definovat množinu samotnou. Jak by tedy vypadalo, kdybychom tuto definici aplikovali na národ?

"Příslušník národa je ten, kdo je uznáván ostatními příslušníky."

Vím, moc slibně to nezní, ale co můžeme dělat? Na jednu stranu není "uznání" v tomto případě explicitní diplomatický akt jako u státu, na stranu druhou této definici nevadí příslušnost ve více národech zároveň, ani není závislá na legislativě jakékoliv země, není subjektivní a nevyužívá jiné nejednoznačné pojmy. Určitým problémem může ale zase být fakt, že soustava států je pouze jedna, zatímco národů je více, takže vznik a zánik národů může být obtížné sledovat. Proto bychom se měli zániku národa snažit co možná nejvíce vyvarovat.

Přítel?

Víte, co to slovo znamená, co by mohlo znamenat, či co znamenalo? Začneme-li etymologií, seznáme, že slovo "přítel" je příbuzné se slovem "přáti" (a dokonce i s "friend"), tedy vlastně značí osobu, jíž přejeme (nicméně etymologie slova není totéž co význam). Píši o tom, neboť jsem stále více konsternován směrem, kterým se významy toho slova vyvíjí, a tedy považuji za nutnost poukázat na to, co se může lehce zapomenout.

Přátelství je více než kamarádství. Příteli se můžete svěřit s radostmi i strastmi a on vás vyslyší. Můžete se mu otevřít a on bude naslouchat. Bude s vámi stát při prvním i posledním a nezradí vás. Přátelství nevzniká ani nezaniká slovy. Tak já chápu přátelství a proto se mi hnusí dva nové významy tohoto slova, jež vám nyní vysvětlím.

První jest význam erotický. Ani Wikislovník není schopen přesně určiti tento význam, protože ho sice uvádí jako "muž, se kterým daná osoba žije v blízkém vztahu, aniž by uzavřeli manželství", ale jako primární význam uvádí "člověk, se kterým daná osoba má hlubší kladný osobní vztah, ale nežije s ním sexuálně" (povšimněme si, že význam neerotický je vespolný, tedy může označovat lidi obou pohlaví), takže ani nemá jasno, co znamená blízký či hluboký vztah, a jestli tento význam je skutečně sexuální. Na pováženou je i fakt, že primární význam je poté shrnut jedním slovem – "známý"!

Pravdou ovšem je, že třebas před 30 40 lety tento význam nebyl nikterak používaný. Dalo by se to i pochopit, manželství kdysi bývala častější (a taky trvalejší) mezi lidmi, kteří spolu chtěli žít, a tak toho slova tolik nebylo potřeba. Slova "milenec/milenka" vyznačují spíše lásku momentální, spojení "můj kluk/moje holka" zavání nerozvážností a krátkodobostí, "můj mladý/moje mladá" nedostatkem originality a "můj muž/moje žena", byť "dospělá" varianta, je zase zaměnitelná s manželstvím. Chce-li se člověk odlišit, nezbývá mu než sáhnout po cizích jazycích a dopomoct si (nastojte!) anglickým "boyfriend/girlfriend" či alespoň využít "češtější" slova "šamstr" (krásně přejato z němčiny) či "amant" (normálně přejato z francouzštiny), jenomže ty zase znamenají spíše nápadníka (a spíše negativně).

Je tu patrná jazyková kolize. Zatímco slovem "přítelkyně" uvádím okolí v nejistotu v tom, jaký vztah myslím, slovo "přítel" je sice (doufám) zřetelnější, ale zato by se mi takto příčilo ho v singuláru použít jako epikoinum (vespolné slovo, označující muže i ženy). Stejně tak můžu říct, že má nějaký záletník hodně přítelkyň, ale opačně že má nějaká dívka hodně... přátel... ne... přítelů? Těžko. Reflektuje zde snad jazyk na to, že pro hocha je případnější mít více vztahů než pro dívku? Samozřejmě že ne! Ale vždy se najde nějaký hlupák, který se snaží jít proti přirozenosti jazyka a činit ho "pohlavně vyváženým" (a ne, nebudu sem tahat anglické vomitivy).

Ale nemohl bych zde jen tak jít proti zaběhnutým věcem, aniž bych představil nějakou alternativu. Tak tedy – "milý/milá". Takto, samo o sobě, bez podstatného jména to krásně postačuje na to, aby to bylo jednoznačné, čemuž navíc dopomáhá jistá nadcházející archaičnost. Líbí se mi to také z toho důvodu, že to jasně vyjadřuje lásku, oblibu a je to takové slušné a prostě hezké. Samozřejmě, máte-li lepší alternativu, sem s ní!

Druhý význam jest ten, který je přisuzován slovu "přátelé" sociálními sítěmi, tedy Facebookem i Steamem. Považte, že něco takto krásného a důležitého je nahrazováno jednou kolonkou v databázi, která vznikne a zanikne několika kliknutími... Nevím, jestli tento ohavný význam má kořeny v degradující morálce zemí, odkud tyto služby pocházejí, ale nechci ho zde a nebudu ho zde tolerovat. Naštěstí řešení je v tomto případě mnohem jasnější. Tento seznam označuji tím, čím skutečně a pravdivě je – kontakty. Tento seznam vám v prvé řadě umožňuje lidi kontaktovat, takže je zcela namístě ho nazývat pravým jménem. Alespoň to dělá Skype správně.

Mimochodem, přejaté slovo "kamarád" souvisí se slovem "komora" a původně značilo skupinu pospolu žijících vojáků, tedy žijících "v jedné komoře". Dostalo se k nám už vcelku dávno z němčiny nebo francouzštiny. Etymologie není význam, ale i tak je patrné, že kamarád a přítel ani původem nemusí znamenat totéž.

Selhání termínu aneb moderní fobie

Už jsem se o tom zmiňoval ve svém článku o cizích slovech, neboť i tuto problematiku považuji za podobně zajímavé téma v oblasti toho, jak mluvíme a jak se vyjadřujeme.

Napřed ale musím povědět, co je to vlastně termín. Termíny jsou slova velice užitečná, neboť dokáží neutrálním způsobem identifikovat určitý jev, činnost, věc či jinou skutečnost. Jsou to zpravidla odborná slova s jedním významem (v rámci daného oboru), který je přesně určen. Termíny by měly být citově neutrální, aby nedocházelo k nežádoucím konotacím slova.

Za selhání termínu považuji moment, kdy termín tuto vlastnost ztrácí a přestává být termínem. Slova jako hydrofobie sice mohou mít více významů, ale ty jsou odděleny vědními obory, ve kterých se tento termín používá (chemie – odpuzování vody, psychologie – strach z vody). Problém nastane, když se objeví moderní slovo, které se tváří jako termín, ale nedá se jednoznačně určit jeho význam v daném oboru. Původně medicínské termíny typu debil, imbecil, idiot apod. jsou také určitým případem selhání termínu, ale o těch toho není tolik, co se dá napsat.

Snad mi prominete, když se budu v tomto článku věnovat jen jedné skupině podobných slov. Začnu se slovem xenofobie. Napřed by bylo dobré zmínit etymologii tohoto slova, jež odhaluje řecké počátky: xénos (cizí) a phóbos (strach, hrůza). Analogií se slovy hydrofobie, arachnofobie, klaustrofobie atd. je tedy xenofobie strach z cizího... nebo ne? Strach z cizího, neznámého je přirozená věc, která má vysoký obranný význam a po staletí nám pomáhala přežít, tak proč se tím tak běžně dnes někteří lidi častují?

Jsem xenofob a pociťuji obavy, pokud se ke mně přiblíží neznámý cizí člověk, a domnívám se, že na to mám právo. Ve světě, kde se lidé odpalují či porážejí kamionem chodce, bych byl blázen, kdybych byl přítulný ke každému člověku. Samozřejmě nevytáhnu nůž a nezačnu řezat lidi hlava nehlava, ale to snad normální člověk dělat nebude. Ani normální xenofob. Proto nechápu, když někdo označuje ostatní lidi za xenofoby jen z toho důvodu, že se vyjadřují nedůstojným způsobem vůči lidem odlišným. To není xenofobie. Stejně tak pokud se vyjadřují obezřetným způsobem vůči lidem odlišným, není to nijak nenormální a rozhodně to není trestuhodné. Také islamofobie je docela populární termín, s podobně prázdným významem.

Analogií si dovolím přejít k dalšímu slovu: homofobie. Už známe z předchozích odstavců, že -fobie je strach, a pro poznání první části slova sáhneme opět ke slovům podobným, jako je třebas homogenní (stejnorodý), homofonní (dvě slova se stejnou výslovností) či homonymní (stejně vypadající slova s jiným významem). Pro etymologii sáhneme opět do řečtiny, kde najdeme slovo homós s významem "stejný". Takže jsme dostali takový protiklad xenofobie, neboli "strach ze stejného", a jsme spokojeni. Člověk tímto postižený má hrůzu z věcí povědomých, známých či lidí stejně vypadajících... nebo ne?

Doufám, že jste si nyní povšimli, kam tímto mířím. Moderní použití slova "xenofobie" se dá ještě skousnout, ale "homofobie" je něco naprosto hrůzného. Zaměřím-li se nyní na "pravou" etymologii, dojdu ke slovu homosexuál stvořenému z již známého řeckého homós a latinského (!) sexus (pohlaví), jež tedy znamená něco jako "stejnopohlavník". To se takto asi dá přeložit.

Nehledě na kolizi řečtiny s latinou (to je zase téma na jiný článek) je toto slovo po všech ohledech falešný termín. Patrně bylo utvořeno moderně nevědecky po vzoru slov "podobných". Není to tedy složenina, ale splynulina více slov, která složením ani významem neodpovídá slovům ze stejné kategorie. Můžete sice namítat, že slova nemusí být "etymologická" a že významy se vyvíjejí, ale prostě logičtější je hledat význam termínu podle významů jeho složek (zvláště když to takto funguje u ostatních fobií), a pokud se použití odchyluje, nastává selhání.

Ale jak z toho ven? Nechme fobie seriózní vědě a vymysleme si něco nového! Nenávist je řecky mîsos (známe z misogynie), takže z toho můžeme dostat nové slovo xenomisie. Jak to tak pozoruji, nejsem první, kdo k tomuto slovu došel, ale to je nakonec dobře. Druhá možnost by byla (také už existující) misoxenie. Analogie se dá vypozorovat u obou slov, takže je jedno, které z nich si vyberete.

Opravit "homofobii" bude horší. První problém je, že nemáme zatím žádnou část vyjadřující homosexualitu, jež je navíc makarónsky složená z řeckého a latinského slova. Řecké homo- bychom chtěli zachovat (aby se význam dal aspoň trochu poznat), takže musíme najít řecký ekvivalent latinského sexus. To je fýlo(n) – pohlaví, rod (v obou významech, viz fylogeneze). Chybí nám ještě láska – filia (viz filofobie). Nyní máme vše potřebné na stvoření slova:

Homofylofilomisie.

Nu, sice trošku delší, leč naprosto správně utvořené. Třeba to přinutí leckteré pisálky, aby si rozmysleli, zdali o tom vůbec chtějí psát.

To by bylo pro tento článek zatím vše. Nakousl jsem tematiku slov utvořených způli latinsky, způli řecky, jimž bych se rád věnoval v dalších článcích. Prozatím na shledanou!

Zajímavost: Neexistuje identická kopie

Nejenom z fyzikálního hlediska (nelze stvořit dokonalou kopii objektu, neboť o něm nelze přesně vše zjistit), ale i z hlediska pojmového. Kopie je něco, co je stvořeno po vzoru objektu jiného, koexistuje to vedle něj a vidíme to vedle něj. Věci identické jsou naopak totožné, ve všech aspektech zcela shodné, zaměnitelné a nerozeznatelné. Je-li věc A identická s věcí B, pak mluvím o jedné a téže věci.

Proto identická kopie (jako oxymóron) nemůže existovat. Musela by mít všechny vlastnosti naprosto stejné, stejné umístění, název, složení, prostě vše. To mohou mít maximálně tak dva bosony (částice s celočíselným spinem), ale ty zase těžko zduplikujeme.

Cizí slova v češtině

Dosud jsem nevyjádřil svůj postoj k pronikání cizích slov do češtiny, navzdory faktu, že se jedná o téma, které se mě bytostně dotýká. Neztotožňuji se s cíli mnohých českých puristů, kteří chtěli všechny cizomluvy z češtiny vyhladit, nicméně jsou zde mnohá slova, jejichž existence se mi v češtině příčí. V tomto článku bych rád zmínil některé své důvody pro toto stanovisko.

1. Estetický

Důvod nijak nepodmíněný vlasteneckým cítěním či jazykovými fakty: mnohá slova prostě nezapadají do české fonetické soustavy a jejich výslovnost je natolik odlišná od normálních slov, že působí nelibě.

Sem zapadají všelijaké milkšejky, kapkejky a další kejkle, při jejichž poslouchání mám pocit, že se ocitám někde v arabském světě (netřeba dodávat, že tato slova pocházejí pochopitelně z angličtiny, která si původní germánskou výslovnost už zprznila dostatečně). Také musím zmínit jazykolamy typu čejnžnout, u nichž se divím, že vůbec někdo je schopen tato slova vyslovit bez jazykového zaškobrtnutí.

2. Praktický

Mnohé cizomluvy jsou naprosto zbytečné, neboť pro ně již existují dokonalá synonyma. Kromě výše zmíněného čejnžnout (vyměnit) sem patří také výrazy, které slýchávám v herním prostředí, typu gana (zbraň), skvada (oddíl), flaga (vlajka), levl (úroveň), spel (kouzlo), hýler (léčitel) a podobné vomitivy.

Nelze zde nalézt žádnou funkčnost těchto slov, ani rozdíl ve významu oproti českým ekvivalentům. Z praktického hlediska to jsou slova neužitečná, a proto zbytečná. Navíc jejich používáním limitujeme okruh lidí, kteří nám rozumí. Nelze ani namítat, že se jedná o platné termíny, neboť při použití českého ekvivalentu těžko někoho napadne, že je myšleno něco jiného (kontext je postačující).

3. Semantický

Námitky proti některým slovům mám z důvodů založených ani ne tolik na jejich tvaru či výslovnosti, ale na jejich významu. Slova typu lajkovat a hejtovat sice znamenají nějakou konkrétní skutečnost, pro niž (zatím) v češtině existující slovo není, ale jejich význam mi přijde ubohý a češtiny nehodný.

Považte, anglické sloveso to like s významem mít rád, mít něco v oblibě, je redukováno na pouhopouhé klepnutí tlačítkem myši na obrázek se vztyčeným palcem. I kdybych byl Angličan, takovýto význam by se mi protivil, protože z duševního, citového a osobního rozpoložení a vztahu k nějaké skutečnosti vykleští pouze aktivitu kliknutí na obrázek a připočtení jedničky k nějakému počtu.

Podobně slovo to hate (nenávidět) je sice mnohem silnější než mít rád, ale také bylo prapodivnými procesy redukováno i jen na mírně negativní projevy všeho druhu, byť nemusejí být podložené jakoukoliv nenávistí. Z víceméně pasivního faktu se stala zcela konkrétní aktivní skutečnost s plochým významem.

Na podobné úrovni "významových cizomluvů" leží slovo přátelé a všelijaké "přidávání do přátel". Skutečně musím litovat takové lidi, kteří jsou schopni si kohokoliv přidat či odebrat z přátel bez mrknutí oka. Tací si ani žádné přátele nezasluhují, když jsou schopni o nich smýšlet jako o lehkých děvách na jednu noc, které hned mají sobě nejblíže a hned zase ne. Samotné přátelství si vyžaduje samostatný článek, ale zatím se spokojme s tím, že to je něco mnohem silnějšího než kamarádství a je ohavné to takto helotisovat. S tímto morem započal Facebook a z něj se to přenáší na další služby typu Steam a Skype. Nastojte, z něčeho tak osobního a intimního se stal prostě seznam jmen! Důsledně všem těmto seznamům říkám správně "kontakty".

4. Defensivní

Cítím nutnost češtinu bránit proti negativním vlivům. Cítím důležitost aktivně zušlechťovat jazykovou kulturu a činit jazyk krásným. Není tomu zase tak dávno, kdy přední čeští jazykovědci čili blížící se zánik jazyka a chopili se zbraní (v jejich případě per), aby proti němu bojovali. Ne nadarmo se této době říká jazykové obrození, z něhož pochází přehršel významných děl a jazykových památek.

Nemyslím si, že čeština je nyní ohrožena tak, jako za doby němčiny, ale stejně považuji svůj jazyk za řeč krásnou a vznešenou, do níž by neměly být zatahovány vlivy jazyků nižších (a tedy angličtiny). Toto je konkrétní zaujatost vůči angličtině, která je jako takový jazykový voříšek schopna připlést se ke všemu a rozmnožit se kdekoliv, neboť sama vznikla jako slepenec různých jazyků. Tím představuje pro jazyk největší nebezpečí, neboť nám tím potlačuje vlastní smýšlení a kulturní i národnostní cítění.

To by byly hlavní důvody, kterými se ohrazuji proti mnohým cizomluvům. Nechci ale, abyste si mysleli, že jsem zanevřel na všechna slova cizího původu. Jednak to není pravda (už jen podnadpisy jsou z latiny) a druhak bych byl blázen, kdybych si myslel, že čeština byla vždy jazykem originálním a začala se zanášet cizími termíny až nedávno. To byste mi mohli po právu argumentovat slovy jako škola, židle, kabát či košile řkouce, že tato slova přeci nejsou v češtině původní (ovšem slovy stůl, stolice neargumentujte, ta pocházejí přímo z indoevropského základu a nejsou odvozena od stool, Stuhl).

Skutečně jsou v češtině platná slova z cizích jazyků přejatá, ale žádný z důvodů výše zmíněných na ně neplatí. Ne estetický, protože dlouho používaná česká slova nám už divně neznějí. Ne praktický, protože jejich význam je obecně známý (a známější než "více české" puristické ekvivalenty). Ne semantický, protože jejich význam je obecně platný, dávný a celosvětově známý. Ne defensivní, protože to nejsou nová slova. Opakuji, že nejsem purista a proti těmto slovům obecně nic nemám.

Druhou hromádku slov tvoří termíny. Mnoho jsem jich použil už v tomto článku (purismus, termín), a tak je asi patrné, že ani proti nim nic nemám. Slova přejatá z latiny či řečtiny mi nikterak nevadí (jsou to přeci vznešené jazyky!) a termíny jako software, hardware musím tolerovat, protože to jsou přeci termíny a používání jiných slov by oslabilo jejich platnost. Na druhou stranu také existují "termíny", proti jejíchž používání mám určité výhrady, ale toto i téma si zasluhuje samostatný článek.

Děkuji vám za pozorné čtení a těším se na shledanou příště!

Který × jenž

Vztažné zájmeno jenž nám pomalu padá do knižních a archaických sfér a mnozí lidé si jej pamatují už jen jako to zájmeno, jež se nikomu nechtělo skloňovat. Bývá nahrazováno běžnějším zájmenem který a v hovorové mluvě také multifunkčním co.

Málokdo si dnes ještě uvědomí, že zájmena který a jenž mívala významový rozdíl a není tomu zas tak dávno. Ten rozdíl býval podobný, jaký je mezi přívlastkem volným a těsným, nebo v angličtině mezi zájmeny that a which (a který i na těchto místech mizí).

Který je původem tázací zájmeno, což možná má co do činění s jeho významovým odstínem na pozici zájmena vztažného. Použiji-li který, nemám určeno, co konkrétního myslím, a musím to ve vedlejší větě určit. Ve větě "Vzpomínám si na píseň, kterou jsem slyšel v mládí." není známo, jakou píseň myslím, dokud to neurčí vedlejší věta. Tato věta se dá přepsat pomocí přívlastku těsného: "Vzpomínám si na píseň známou z mládí.". Zájmeno který má tedy význam určující, určuje větný člen dosud neupřesněný.

Oproti tomu jenž je jinší potvůrka. Ze skloňování tohoto zájmena (jehož, jemuž) je patrné, že to je vlastně převlečené zájmeno osobní on (jeho, jemu). Proto fakticky můžeme celou vedlejší větu odstranit a opsat ji souřadně, aniž by to změnilo význam. Z věty "Tato kniha, jež je psána ve staročeštině, mi byla zapůjčena." lze vytvořit větu "Tato kniha mi byla zapůjčena a je psána ve staročeštině." a význam se víceméně nezmění (stejně tak lze říci "Tato kniha, napsaná ve staročeštině, mi byla zapůjčena."). Spojení "tato kniha" již dostatečně určuje objekt, o kterém mluvím, a vedlejší věta pouze popisuje, doplňuje další informace o známém objektu. Zájmeno jenž má tedy funkci doplňující.

Přijde mi pozoruhodné, že se rozdíl stírá mezi zájmeny, která mají vlastně docela podstatně odlišné významy. Vnímám silný rozdíl mezi větami "Pachatel, který z místa zločinu uprchl, byl následně dopaden policií." a "Pachatel, jenž z místa zločinu uprchl, byl následně dopaden policií.". První věta připouští větší množství pachatelů a z nich byl dopaden později policií právě ten, který uprchl. Druhá věta naproti tomu mluví o pachateli jediném a právě ten uprchl a byl později dopaden. Zde by se z kontextu (počet pachatelů) dalo určit, který význam je myšlen, ale dovedl bych si představit věty, kde by to tolik jasné nebylo.

Naše řeč uvádí další pěkný příklad: "Dám ti knihu, již chceš." v. "Dám ti knihu, kterou chceš.". Ve větě první vím, že přítel chce knihu, a tu mu nabízím. Ve větě druhé buď nabízím příteli všechny své knihy (a nevím, kterou z nich chce), nebo asertivně vnucuji příteli neznámou knihu a tvrdím, že ji zcela jistě chce, ačkoliv to doposud nevěděl. Považuji za užitečné také zmínit možnost "Dám ti knihu, jakou chceš.", jež navíc říká, že je naprosto zcela jedno, co za knihu si přítel vybere.

Jak vidno, zájmena jenž a který tvoří dvojici s platným významovým rozlišením, a považuji za smutné, že si to většina lidí dnes již neuvědomí. Nemohu se ubránit pocitu, že naši předci uměli česky lépe než my.

Pozn. Zájmeno který pozoruji z pozice přívlastkové věty. V jeho jiných rolích jej samozřejmě zájmenem jenž nahradit nelze.

Zajímavost: Z vlaku netopýra

Žertovně se v angličtinu říká železničním nadšencům "ferroequinologists", neboli "odborníci na železné oře". Jak známo, ferrum je latinsky železo, equus kůň, takže ferroequus by docela dobře mohl být latinský výraz pro vlak. Ovšem "-logy" je z řeckého lógos, tak jak by vypadalo to slovo, kdyby se jako kalk přeložilo do řečtiny?

Hípposíderos (ῐ̔́πποσίδηρος) z řeckého híppo (kůň) a síderos (železo). Jediný problém je v tom, že to je jméno rodu netopýrů. Nikdy by mě nenapadlo říkat netopýrovi "železný kůň".

Zajímavost: Pravé slovesné zdrobněliny

Čeština má požehnaně zdrobnělin. Ráno si dáme kafíčko, k obědu knedlíček, večer pivečko, ať máme dobře v bříšku, pak usedneme k televizi, když hodňoučkým dětičkám skončí Večerníček, a s mlaďoučkou ženuškou se podíváme na fotbálek. Trochu jsem to přehnal, ale jako ilustrace to dokazuje, že čeština je schopna formulovat a používat mnohem více zdrobnělin, než kolik by řekl Němec nebo pochopil Angličan.

Zdrobněliny (deminutiva) je čeština schopná vytvářet téměř ke všemu. Podstatná jména jsou samozřejmost, mnohá přídavná jména také, dokonce i číslovky (dvojčička, vlastně i jednička od jedna) a kupodivu také zájmena (všecičko, každičký). Technicky existují dokonce i zdrobněliny příslovcí (raníčko, hezoučce), ale k problémům těchto tvarů se brzy vrátím. Tvorba takových slov si zasluhuje samostatný článeček, takže ji dále rozvádět nebudu.

To všechno jsou jména nebo tvary od jmen odvozené, ale co se slovesy? Technicky se některá slovesa dají označit za zdrobněliny, neboť jsou utvořená podivným, byť pravidelným způsobem od jmen (besedovat-besídkovat), podobně jako výše uvedená příslovce, ale ačkoliv obsahují zdrobnělý prvek, nejsou to a priori zdrobněliny. Ne, já chci pravé zdrobněliny od sloves vytvořené, které mají vlastní deminutivní prvek a nedá se z nich získat zpět jméno jiné než to od základového slovesa.

Těch je naopak po čertech málo. Když nepočítám všelijaké zvukomalebné dětské výrazy, vytane mi na mysli pouze sloveso spinkat (a k němu pozoruhodně pravidelně vytvořená podobná slova hajinkat, papinkat). Přípona -ink- se dá v těchto případech považovat za deminutivní, ale i přesto není nijak produktivní, ani se nedají vypozorovat jasná pravidla, na která slovesa se dá použít (byť u sloves ze stejné třídy, prosit a trpět, jsem našel extrémně vzácné tvary prosinkat a trpinkat, jichž bych ale nikdy neužil). Druhým stupněm by bylo ještě spinuškat, ale to už se také podstatně příčí mému jazykověkulturnímu citu.

Nicméně i tak můj hon za pravými slovesnými zdrobnělinami pokračuje, neboť neschopnost nějaké najít neznamená nutně neexistenci. Pokud vás nějaká napadne, neváhejte ji napsat do komentářů!

Aktualizace 21. května 2017
Už skoro zapomenuté sloveso milkovat je trefná zdrobnělina k milovat. Opět je zde patrné -k-, které se vyskytuje i ve výše uvedených zdrobnělinách. Škoda, že toto slovo dnes téměř nikdo nezná.

Synchronicita

Mnohým lidem se to alespoň jednou určitě už stalo – v krátkém čase se vám přihodí dvě události, které spolu nijak kauzálně nesouvisí (jedna není následkem druhé), ale přesto mají až nápadně moc společného. Třebas slyšíte ráno v rozhlase nějaké slovo, které jste doteď neznali, a ejhle večer si náhodou přečtete knížku, ve které to slovo je také. Situace typu "my o vlku" pod toto také jako extrémní případy spadají. Nepřišlo vám to někdy až prazvláštní, že si mohou být zdánlivě nesouvisející situace tak podobné?

Nejste jediní. Pro tento typ zážitku existuje termín synchronicita a nemusí být až tak jednoduché jej vysvětlit. Pokusím se v tomto článku naznačit několik možných příčin.

a) Je to normální. Neustále zažíváme situace, které se podobají něčemu z minulosti, a kde je potom hranice, do které je to zvláštní? Je docela dobře možné, že pravděpodobnost, že se podobné jevy stanou s danou prodlevou, je rovnoměrně rozložená vzhledem k jejímu trvání. Pak je to jen náhoda, že se to stane v podobný čas.

b) Zvýšená pozornost. Než se nová informace v mozku usídlí, jsme na ni chvíli citlivější. Pokud třebas zrovna uslyšíme nové slovo, taky jsme ho mohli slýchat neustále, ale mozek to ignoroval jako šum. Dokud je informace ještě jará, jsme pozornější, pokud s ní přijdeme do styku znovu.

c) Skrytá kauzalita. Třebas to na první pohled není vidět, ale možná mezi těmi událostmi existuje nějaká spojka, která nám není známa. Přijmeme-li podobnou informaci ze dvou zdrojů, může existovat zdroj společný.

Z "racionálního" hlediska asi nelze dodat více možných důvodů, ale mne toto neuspokojuje. Možná se dá určitá část takových jevů tímto vysvětlit, ale v mém případě se jich děje až moc blízko sobě (dvojitá synchronicita!), abych to mohl jen tak nechat být.

Když budeme nahlížet na čas jako na lineární kontinuum, každé dvě události musí být porovnatelné, co se týče času nastání. Jenomže, jak praví teorie relativity, i vzájemný čas dvou událostí může být relativní. Nemohlo by to být ještě silnější, že jedna událost sice ovlivní všechny za ní, ale i všechny před ní? Pak se mohou podobné události vzájemně "přitahovat", a to právě díky tomu, že my jsme ten společný článek, který je obě pozoruje. Vlastně pak existuje kauzalita, ale nezávisle na místě i čase obou událostí.

I toto vysvětlení má spoustu nejasností, které nejsem schopen vyřešit. Prozatím asi budu muset přijmout fakt, že sychronicita existuje (budu ji potřebovat v dalších článcích).