pátek 20. října 2017

Kolik zájmen si vymyslíš, tolik pohlaví máš

Jak jsem zmínil v článku minulém, respektuji názory ostatních. Respektuji také přání ostatních určit, jakým jménem je budu oslovovat (to akorát není princip, ale slušnost). Co však nerespektuji je, aby mi někdo vnucoval jazyk, jaký mám používat pro jejich oslovování.

Středobodem tohoto článku je tento krásný přehled, především pak tato nádherná tabulka nesmyslů:


Dvě třetiny tohoto výplodu jsme se v hodinách angličtiny neučili, neboť se nejedná o jakoukoliv standardní angličtinu. Mluvím-li anglicky, prostě tato slova nejsou v jazyce, který používám. Tu stránku jsem bohužel celou nedokázal přečíst, neboť stačil jediný odstavec na to, aby mi způsobil hluboký otřes mozku.

O to víc mě fascinuje fakt, že se toto nachází na stránkách univerzity, do jejíhož programu patří i studium angličtiny, a přitom tento článek není v sekci angličtiny. Vědecky tedy nemá žádnou hodnotu, protože zájmena jsou věcí jazyka a nikoliv nějakého pocitu. Alarmující věc je tedy ta, že autoři této stránky zneužívají postavení a věrohodnosti své univerzity pro to, aby mohli věrohodně mluvit o věcech, o kterých nemají právo vědecky pojednávat.

Respektuji (to už taky píšu nějak často, ale vždy upřímně!) přesvědčení ostatních lidí, že mají jiný přirozený rod, než jaký bych do nich řekl, ale byť je to smutné, je to stále jen v jejich hlavě. Je to subjektivní věc a tedy věc, na niž mohu aplikovat princip názoru. Chápu, že jim to patrně způsobuje problémy, ale pokud mi budou něco vnucovat, způsobují si těch problémů ještě víc.

Bavíme-li se v angličtině, uznávám v třetí osobě pouze zájmena he, she, it a they. Tím ale neříkám, že slova nemohou svůj rod změnit (v angličtině vcelku jednoduše). Lodě a zvířata jsou standardně it, ale kapitáni svým plavidlům říkají zásadně she a majitelé psů a koček je označují podle jejich pohlaví (ačkoliv nevím, zdali respektují jejich rodovou identitu!) Nemohu-li aplikovat běžná singulární zájmena, zbývá mi použít they, což je standardní (a zavedený) způsob pro označení osob, kde se běžná zájmena nedají použít. They jsem ochoten používat, není-li přirozený rod použitelný, ale jakákoliv jiná slova prostě nejsou angličtina, nesouhlasí s mým názorem a nemohou mi být z principu vnucena.

Stoupencem antiprincipu jest ten, kdo by mě označoval za xenofoba, pokud si budu za tímto názorem stát. Bohužel, byť mi to připadá jako z říše fantazie, se takoví lidé najdou dokonce i u moci, naštěstí zatím jen v jiných státech.

Dostalo se ke mně, že v Kanadě existuje zákon, který nařizuje všem lidem respektovat zájmena jiných. Pokud neuznám, že člověku musím říkat ve třetí osobě "bze", mohu být obviněn z diskriminace, xenofobie, disrespektu a snad i z disharmonie. Zákon, který se schovává za principem lidských práv a solidaritou, nahrazuje jeden názor druhým, navíc dokonce doktrínou, nehledě na to, že slouží výhradně menšině a většinu poškozuje (a to je zase jiný antiprincip).

Jak jsem uvedl výše, pokud si někdo tento jazyk uznává, budiž. Mně stačí obecné they, ale abych taky jen tak neseděl a nic nenavrhoval, navrhuji použít pro třetí osobu pravé singulární "zájmeno" man s původem člověk. Inspiroval jsem se němčinou, kde se toto zájmeno používá ve zvratném významu, a do češtiny se občas (krom trpného rodu) jako "člověk" překládá. Obávám se však, že bych se svým návrhem selhal z důvodu existence dalších projevů ignorance, o nichž se ale budeme bavit až v článku příštím.

Princip a antiprincip názoru

Párkrát jsem zde již zmínil některé z morálních principů, kterými se snažím řídit, nicméně zatímco v jiných článcích to bylo pouze téma okrajové, zde začnu přímo tímto principem:

Respektuji subjektivní názory a přesvědčení ostatních lidí, dokud mi je nezačnou vnucovat.

Mít názor je přirozené lidské právo plynoucí přímo z naší podstaty. Svět, kde by se za názory mělo trestat, vede k úpadku. Nicméně jakožto já respektuji názory ostatních lidí, tak očekávám, že ostatní lidé budou tento respekt opětovat, jinak by tento princip neměl smysl. Samozřejmě očividně nepravdivý názor na vědecká fakta, obecné pravdy (a tautologie) a prostě věci, o kterých nemohou být pochyby, je nebezpečný pro daného jedince i společnost, a v takovém případě je potřeba vyvést člověka z omylu, ale ve věcech, kdy jediná "pravda" neexistuje, tento princip platí.

Mezi tyto věci patří náboženství a víry, politické přesvědčení a různé nepodložené vědecké teorie či hypotézy. Nejsem ateista ani věřící, ale respektuji víru ostatních samu o sobě, protože víra je apriorně nedokazatelná. Stejně tak za tisíce let nikdo nebyl schopen přijít s politickým systémem, který by byl ideální (a zároveň fungoval v praxi), takže respektuji i přesvědčení ostatních o tom, které ze systémů a zřízení jsou nejlepší. Všichni mají právo mít na tyto věci svůj názor a samozřejmě mají i právo tento názor dát najevo (cenzuru odmítám v jakékoliv podobě).

S odporem se setká ten, kdo mě začne přesvědčovat o správné víře, politické straně, dietě a nebo třeba jen o správném způsobu psaní kulatých a složených závorek v programovacím jazyce C#. Dle principu mu jeho názor neberu, ale stejně tak dle principu to je, jakožto názor, věc subjektivní a tedy nedokazatelná. Konkrétně, ať si je kdokoliv křesťan, muslim, žid, pravičák, levičák (což dnes jsou už prázdná slova) nebo zastánce maďarské notace, ať si jím zůstane, ale já jím být nechci a nebudu (leda bych se pro to svévolně rozhodl).

Ale tito lidé nejsou ti nejhorší. Jen si neuvědomují, že jejich názor je pouze názor, jenomže existuje odpornější sorta lidí. Jsou to ti, kteří nejenže považují svůj názor za svátost a absolutní pravdu, ale opovažují se označovat lidi s jiným názorem za zločince, fašisty, rasisty, neonacisty, xenofoby a jiné foby a vedou proti nim kampaň s cílem totálního vyhlazení lidí s jiným názorem.

Tito lidé šíří antiprincip a jsou nebezpečím pro společnost a její rozumný a svobodný vývoj. Schovávají se za vyšší morální principy rovnosti, spravedlnosti, respektu a jiných věcí, ale sami je narušují svojí ignorancí a fanatismem a ačkoliv jsou v menšině, jejich přesvědčení se šíří jako lavina a přetrvává jako rakovina. 

Dostane-li se takovýmto lidem do rukou možnost rozhodovat o právech ostatních lidí či o zákonech státu, běda!


Tímto článkem započínám jakousi sérii článků, ve kterých se pokusím poukázat na konkrétní instance antiprincipu. Brzy na shledanou!

čtvrtek 12. října 2017

"Nepůjdu k volbám, ..."

"... na jednom hlasu přeci nezáleží, tak co můj hlas změní?"

Skutečně se nedá nic namítnout proti tomu, že jeden hlas celkový výsledek voleb nezmění (je-li mnoho voličů), ale tak volby nefungují. Ve volbách nerozhoduje volič jako jednotlivec, ale jako ve výsledku důležitá část voličské báze. Pokud si tuto větu řeknou všichni, rovnou se můžou volby zrušit.

Budu k vám upřímný, neboť se domnívám, že jste inteligentní a chápete, proč to píši. Můj princip je v podstatě ten, že sice na mém individuálním hlasu nezáleží (šance, že jeden hlas rozhodne výsledek voleb, je opravdu zanedbatelná), ale hodně záleží na tom, jaký vliv učiním na ostatní. Principiálně tedy z pohledu jednotlivce není důležité, zdali půjde k volbám či nikoliv. Důležité je, aby říkal ostatním lidem, aby k volbám šli a volili podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.

Na to se dá vcelku jednoduše namítnout, že pak přeci káži vodu a piji víno, když ostatní přesvědčuji o tom, aby volili, zatímco sám jenom říkám, ale nekonám. Můj argument je opět ten, že tak volby prostě fungují. Záleží na absolutním počtu a každý hlas má stejnou váhu. Jiná věc je jít příkladem, ale to je součástí toho přesvědčování a vlivu; to třeba klidně můžu tvrdit, že jdu volit, zatímco zůstanu doma a vyjde to nastejno.

Můj osobní pohled na věc je také ten, že mi volby umožní upřesnit a zúžit názor na politické spektrum, protože se o politiku vcelku zajímám. Jiný pohled může být prostá satisfakce za to, že nějakým způsobem pomáhám k dobrému chodu státu, a v neposlední řadě získám právo říkat "Já je volil!", pokud vítězná strana dobře vládne, a "Já to říkal!", pokud nastane opak. Takové právo nevoliči nemají.

Takže v duchu tohoto principu: půjdu k volbám* a doufám, že vy jdete volit taky.

* a to je skutečně pravda, namouduši.

úterý 10. října 2017

Odpovědnost, vina a kauzalita

Na podobné téma jsem již vydal jeden článek, kde jsem se pokusil k otázce existence kauzality přistoupit z hlediska fyzikálního. Bohužel nijak zvlášť úspěšně, takže (ač je to téměř kacířské) musím fyziku nechat stranou a nahlédnout na tuto otázku čistě pohledem filosofickým.

V titulku mám slovo "vina", což je spíše konkrétnější termín, z oblasti právní i psychologické. Tím se zabývat nebudu.

Dojde-li k nějaké události, často bývá namístě ptát se, kdo je za to odpovědný, kdo za to může. V situaci, kdy dojde k nějaké škodě, či naopak k prospěchu, bychom potřebovali znát toho, kvůli/díky komu k tomu došlo. Jak takovou bytost identifikovat?

Za situaci je zodpovědný ten, kdo vykonal něco, co danou situaci způsobilo (to jsem neřekl nic nového). Tím pádem kdyby to neudělal, k situaci by nemohlo dojít. Upustím-li hrnek na zem a on se rozbije, lze vcelku jednoduše usoudit, že kdybych jej neupustil, nerozbil by se. Mohl jsem se rozhodnout a moje jednání způsobilo škodu, jsem tedy viník.

To šlo vcelku jednoduše, jenomže co když způsobím škodu nevědomky, za přičinění někoho jiného? Nějaký zlomyslník mi na dveře postaví hrnek a já, nevěda o tom, otevřu dveře a hrnek shodím a rozbiji. Podle dosavadní úvahy bych byl viník já, ačkoliv jsem nevěděl (a nemohl tušit), že ke škodě může dojít. Pouze jsem byl "prodlouženou rukou" někoho jiného, kdo to na mě nastražil. Já jsem se sice mohl rozhodnout, zdali otevřu dveře či nikoliv, ale viník bych přeci (přinejmenším intuitivně) být nemohl.

Můžeme jít chronologicky zpět a hledat všechny takové osoby, které splňují definici výše. Pokud bych neotevřel dveře, nedošlo by ke škodě. Pokud by jiná osoba na dveře nepostavila hrnek, nedošlo by ke škodě. Pokud by někdo jiný hrnek nepostavil na stůl, ale nechal ve skříni, nikdo by si ho nevšiml a nepostavil na dveře...

Opět zde je problém – vyvstává příliš mnoho zodpovědných osob, jejichž činy "způsobily" výslednou škodu. Můžu se ptát, zdali výsledek byl něčím záměrem, pak by se mi zredukoval v tomto scénáři počet osob pouze na jednu, ale co když nikdo s takovým záměrem není a ke škodě dojde náhodou, tedy s přičiněním osob, ale bez záměru? Někdo vyndá hrnek ze skříně, postaví ho na stůl a pak na něj zapomene, někdo jiný ho vezme a chce vrátit zpět do skříně, když vtom rozrazím dveře já a způsobím leknutí přítomné osoby, jež hrnek upustí a rozbije. Všichni aktéři v této situaci měli kontrolu nad svým jednáním, nesledovali žádný zlý záměr, ale přesto došlo ke škodě. Kdo je pak viníkem?

A nemůžeme sledovat chronologicky kauzalitu ještě více do hloubky? Můžeme zjišťovat, proč první osoba na hrnek zapomněla, kdo ji vyrušil, proč k tomu došlo atd. až se dostaneme zpět o dny, týdny, měsíce... Vznikne řetěz kauzality, z nějž by stačilo kdekoliv vyjmout jeden článek a řetěz se rozpadne. Kde je pak počátek tohoto řetězu?

Schéma tohoto řetězu je "... ⇒ W ⇒ X ⇒ Y ⇒ Z" (neboli ... implikuje W, W implikuje X, X implikuje Y, Y implikuje Z), kde Z je zničení a k němu vede neznámý počet předpokladů. Akorát... jak jsem schematicky ten řetěz definoval? "... ⇒ ¬W ⇒ ¬X ⇒ ¬Y ⇒ ¬Z" (... negace Y implikuje negaci Z) neboli nedojde-li k předpokladu, nedojde ani k důsledku. Nechávám fyziku stranou, ale k ruce si vezmu matematickou logiku – schéma neodpovídá definici, protože ta by měla být ekvivalentně "¬Z ⇒ ¬Y ⇒ ¬X ⇒ ¬W ⇒ ...", tedy "nedošlo-li k důsledku, nedošlo ani k předpokladu", což i z pohledu selského rozumu je jasně totéž, jako schéma celé kauzality (pokud A nutně způsobilo B, nemohlo k němu dojít, pokud nedošlo k B).

Jak tento spor interpretovat? Pokud by kdykoliv před Z došlo k zemětřesení, hrnek se rozbije tak či tak (budeme to předpokládat). Pak sice intuitivně mohu říct, že kdyby k zemětřesení nedošlo, hrnek se stejně rozbije, ale celý řetěz tím stejně přestává existovat – zničení mohlo způsobit jedno nebo druhé, ale na výsledku to nic nezmění. Pro všechny možné výsledky ten řetěz nelze najít: pokud by hrnek nebyl zničen, řetěz nesplňuje svůj předpoklad; pokud by došlo k zemětřesení, řetěz nesplňuje svoji definici. Zemětřesení jsem zavedl jako nepředvídatelnou událost, o které tedy nelze dopředu říci, zdali nastane či nikoliv, ale v momentě zničení hrnku už nemůžeme jen tak říct, jestli ten řetěz existuje, protože ke zničení mohlo dojít jakkoliv. Dopředu nejsme schopni řetěz určit, poté ho již nemůžeme posoudit. Takový řetěz tedy neexistuje.

Možná se zdá, že tento článek zakončím stejnou bezradností, s jakou dopadl článek minulý, ale objevil se zde pozoruhodný jev – kauzalita proti směru proudu času ("¬Z ⇒ ¬Y ⇒ ..."). Prozatím nemám aparát na pojmutí možných důsledků, ale článek o tom je v přípravě. Příště tedy na shledanou.

pátek 15. září 2017

Co se stalo angličtině

I zamyslel jsem se nad tím, co se stalo angličtině. Tedy nic vážného v poslední době, ale za poslední tisíciletí vcelku mnoho.

Všechny germánské jazyky se vyznačují vyvinutým ohýbáním jmen, sloves i členů. Všechny až na angličtinu. Angličtina byla vykastrována tak, že jí ze skloňování zbylo jen chabé plurálové -(e)s a z časování taktéž -(e)s pro třetí osobu a -(e)d pro trpný rod. Zbylé pozůstatky kdysi pokročilého systému ohýbání jsou dnes již výjimky bez pravidel.

Nu co se tedy stalo? Jak praví historie, Britské ostrovy byly místem pronikání různých kultur. Původní keltské obyvatelstvo bylo na úbytku a do toho přišli Anglosasové, vytvářejíce jazykový základ této oblasti. Ale nebyla to poslední návštěva, po ní přišli ještě Normané a Vikingové. A tak se francouzští šlechtici nechtěli učit jazyce anglických sedláků, severští nájezdníci se mu učit nepotřebovali, keltské pozůstatky to nezajímalo a římští dobyvatelé raději odtáhli domů, zanechávajíce za sebou akorát pár místních jmen. Výsledkem působení různých přivandrovalců je ztráta poloviny původní slovní zásoby a téměř celého systému ohýbání všech ohebných slovních druhů.

Nerad bych, aby se něco podobného stalo češtině.

sobota 9. září 2017

Zajímavost: Výjimka potvrzuje pravidlo

Donedávna jsem si říkal, co je to za nesmysl, že by výjimka měla potvrzovat pravidlo, řečeno jako obhajoba pro existenci výjimky. Pak jsem si uvědomil pravý význam těchto slov: existence výjimky implikuje existenci pravidla, nikoliv naopak. Aby něco byla "výjimka", musí logicky existovat pravidlo, z něhož je "vyňatá", jinak by nemělo smysl o nějaké výjimce hovořit. Fakt, že existuje výjimka, skutečně logicky potvrzuje, že existuje i pravidlo. Neexistuje-li pravidlo, nemůže existovat ani výjimka.
Znamená to tedy něco? Ani ne.

středa 6. září 2017

Mor klíčových slov

Chcete-li si na Googlu (nebo vlastenci na Seznamu) vyhledat něco o ubytování v Praze, s největší pravděpodobností napíšete "bydlení praha" nebo "praha bydlení". Taky proč ne, samo se vám to nabídlo, je to rychlé a jasné, tak co nad tím přemýšlet? Netřeba nic, dokud to tak zůstane pouze u vyhledávačů.

Tento zápis ve tvaru klíčových slov nás poradci učí dávat do textů, do videí, do vyhledávačů, neboť tak to stroje lépe poznají. A je tomu vskutku tak, "bydlení praha" mi najde 2 360 000 výsledků, zatímco "bydlení v praze" pouze 873 000. Nu což, nelze od stroje očekávat, že by pochopil něco tak složitého jako skloňování. (Pro zajímavost dodávám, že "bydlení v prahe" mi těch výsledků najde 1 690 000.)

Hůře nastává, když tento zápis opustí textové pole a začne pronikat do všech písemných projevů. Zajímavé je, že na tento zlozvyk jsme upozorňování téměř sto let, počínaje Naší řečí v letech dvacátých, Pavlem Eisnerem v letech čtyřicátých a nikým v letech dalších, ovšem to poslední je nejsmutnější, vzhledem k vzrůstající míře výskytu tohoto problému.

Jádro věci

Domnívám se, že tento jev je jen o málo více zastoupen v psané češtině než v češtině mluvené, ale je těžké hledat příklady, když televizi nesleduji, časopisy (až na Naší řeč) neodebírám a ze stránek navštěvuji převážně ty anglické. Nicméně našel jsem již nějaké Windows aplikace, Skype kontakty, Minecraft stavby a donebevolající herezi prostřednictvím nových Seznam Zpráv (ještě psány sugestivně s velkým Z).

Kdo má stále nějaký jazykový cit, pozná nečeskost těchto spojení, a kdo ho nemá, ať se chytí za jazyk. Ten problém je prostě takový, že tato spojení, typická pro angličtinu, v češtině nedávají formálně žádný smysl. Předně v mluvené komunikaci způsobují šum – říkal, že si nainstaluje Windows, nebo aplikace pro Windows? Také nemají z hlediska stavby věty žádné podložení v jazykové teorii (slovo určující je přívlastek neshodný, ale ten je umístěn v rozporu s běžným slovosledem).

Předně je ale toto spojení sprostou urážkou rozvinutého systému vazeb a ohýbání slov, jakým čeština oplývá. Správně je jedině a pouze aplikace pro Windows, kontakty na Skypu, stavby v Minecraftu. Všimněte si, že slovo základní (aplikace, kontakty, stavby) je vždy správně jako první, zatímco přívlastek neshodný následuje za ním. Navíc máme za málo peněz hodně muziky – předložka nám prozradí více informací o významovém vztahu mezi členy, aniž by zabírala svoji délkou znatelné místo ve větě.

Seznam Zprávy jsem záměrně neopravil, neboť fakticky patří do jiné kategorie, tedy jména značek produktů a společností. Na jednu stranu chápu, že společnost by chtěla mít svoje jméno na prvním místě, ale až na různé stylizace prostě nelze jít proti jazyku (tedy ani stylizace typu MojeBanka bych nerad viděl, ale co naplat). Moji pochvalu má naopak Microsoft a Google, alespoň stran této věci. Vedlejší služby jako Překladač Google či Mapy Google mají přívlastek neshodný korektně umístěný za základním slovem (sice v nesklonné variantě, ale na to má společnost právo) a u Microsoftu jsem nezažil, že by kdekoliv něco podobného měli (a navíc se nebojí ohýbat Skype).

Proto je u Seznamu tolik smutné, že ke správné češtině má dál než zahraniční web. Správně je jen a pouze Zprávy Seznamu (a jako bonus zůstává stále velké Z) a jakožto hlavní stránka českého internetu se Seznam zpronevěřil své povinnosti býti vzorem a jíti příkladem.

Závěrem

Prosím, vyvarujte se tomuto zlozvyku. Všímejte si, pokud se někde vyskytuje podobná věc, snažte se uvědomovat si správné znění podobných spojení, a pokud si nejste jisti, neváhejte mi napsat do komentářů. Děkuji!