úterý 16. května 2017

Zajímavost: Z vlaku netopýra

Žertovně se v angličtinu říká železničním nadšencům "ferroequinologists", neboli "odborníci na železné oře". Jak známo, ferrum je latinsky železo, equus kůň, takže ferroequus by docela dobře mohl být latinský výraz pro vlak. Ovšem "-logy" je z řeckého lógos, tak jak by vypadalo to slovo, kdyby se jako kalk přeložilo do řečtiny?

Hípposíderos (ῐ̔́πποσίδηρος) z řeckého híppo (kůň) a síderos (železo). Jediný problém je v tom, že to je jméno rodu netopýrů. Nikdy by mě nenapadlo říkat netopýrovi "železný kůň".

Zajímavost: Pravé slovesné zdrobněliny

Čeština má požehnaně zdrobnělin. Ráno si dáme kafíčko, k obědu knedlíček, večer pivečko, ať máme dobře v bříšku, pak usedneme k televizi, když hodňoučkým dětičkám skončí Večerníček, a s mlaďoučkou ženuškou se podíváme na fotbálek. Trochu jsem to přehnal, ale jako ilustrace to dokazuje, že čeština je schopna formulovat a používat mnohem více zdrobnělin, než kolik by řekl Němec nebo pochopil Angličan.

Zdrobněliny (deminutiva) je čeština schopná vytvářet téměř ke všemu. Podstatná jména jsou samozřejmost, mnohá přídavná jména také, dokonce i číslovky (dvojčička, vlastně i jednička od jedna) a kupodivu také zájmena (všecičko, každičký). Technicky existují dokonce i zdrobněliny příslovcí (raníčko, hezoučce), ale k problémům těchto tvarů se brzy vrátím. Tvorba takových slov si zasluhuje samostatný článeček, takže ji dále rozvádět nebudu.

To všechno jsou jména nebo tvary od jmen odvozené, ale co se slovesy? Technicky se některá slovesa dají označit za zdrobněliny, neboť jsou utvořená podivným, byť pravidelným způsobem od jmen (besedovat-besídkovat), podobně jako výše uvedená příslovce, ale ačkoliv obsahují zdrobnělý prvek, nejsou to a priori zdrobněliny. Ne, já chci pravé zdrobněliny od sloves vytvořené, které mají vlastní deminutivní prvek a nedá se z nich získat zpět jméno jiné než to od základového slovesa.

Těch je naopak po čertech málo. Když nepočítám všelijaké zvukomalebné dětské výrazy, vytane mi na mysli pouze sloveso spinkat (a k němu pozoruhodně pravidelně vytvořená podobná slova hajinkat, papinkat). Přípona -ink- se dá v těchto případech považovat za deminutivní, ale i přesto není nijak produktivní, ani se nedají vypozorovat jasná pravidla, na která slovesa se dá použít (byť u sloves ze stejné třídy, prosit a trpět, jsem našel extrémně vzácné tvary prosinkat a trpinkat, jichž bych ale nikdy neužil). Druhým stupněm by bylo ještě spinuškat, ale to už se také podstatně příčí mému jazykověkulturnímu citu.

Nicméně i tak můj hon za pravými slovesnými zdrobnělinami pokračuje, neboť neschopnost nějaké najít neznamená nutně neexistenci. Pokud vás nějaká napadne, neváhejte ji napsat do komentářů!

Aktualizace 21. května 2017
Už skoro zapomenuté sloveso milkovat je trefná zdrobnělina k milovat. Opět je zde patrné -k-, které se vyskytuje i ve výše uvedených zdrobnělinách. Škoda, že toto slovo dnes téměř nikdo nezná.

neděle 7. května 2017

Synchronicita

Mnohým lidem se to alespoň jednou určitě už stalo – v krátkém čase se vám přihodí dvě události, které spolu nijak kauzálně nesouvisí (jedna není následkem druhé), ale přesto mají až nápadně moc společného. Třebas slyšíte ráno v rozhlase nějaké slovo, které jste doteď neznali, a ejhle večer si náhodou přečtete knížku, ve které to slovo je také. Situace typu "my o vlku" pod toto také jako extrémní případy spadají. Nepřišlo vám to někdy až prazvláštní, že si mohou být zdánlivě nesouvisející situace tak podobné?

Nejste jediní. Pro tento typ zážitku existuje termín synchronicita a nemusí být až tak jednoduché jej vysvětlit. Pokusím se v tomto článku naznačit několik možných příčin.

a) Je to normální. Neustále zažíváme situace, které se podobají něčemu z minulosti, a kde je potom hranice, do které je to zvláštní? Je docela dobře možné, že pravděpodobnost, že se podobné jevy stanou s danou prodlevou, je rovnoměrně rozložená vzhledem k jejímu trvání. Pak je to jen náhoda, že se to stane v podobný čas.

b) Zvýšená pozornost. Než se nová informace v mozku usídlí, jsme na ni chvíli citlivější. Pokud třebas zrovna uslyšíme nové slovo, taky jsme ho mohli slýchat neustále, ale mozek to ignoroval jako šum. Dokud je informace ještě jará, jsme pozornější, pokud s ní přijdeme do styku znovu.

c) Skrytá kauzalita. Třebas to na první pohled není vidět, ale možná mezi těmi událostmi existuje nějaká spojka, která nám není známa. Přijmeme-li podobnou informaci ze dvou zdrojů, může existovat zdroj společný.

Z "racionálního" hlediska asi nelze dodat více možných důvodů, ale mne toto neuspokojuje. Možná se dá určitá část takových jevů tímto vysvětlit, ale v mém případě se jich děje až moc blízko sobě (dvojitá synchronicita!), abych to mohl jen tak nechat být.

Když budeme nahlížet na čas jako na lineární kontinuum, každé dvě události musí být porovnatelné, co se týče času nastání. Jenomže, jak praví teorie relativity, i vzájemný čas dvou událostí může být relativní. Nemohlo by to být ještě silnější, že jedna událost sice ovlivní všechny za ní, ale i všechny před ní? Pak se mohou podobné události vzájemně "přitahovat", a to právě díky tomu, že my jsme ten společný článek, který je obě pozoruje. Vlastně pak existuje kauzalita, ale nezávisle na místě i čase obou událostí.


I toto vysvětlení má spoustu nejasností, které nejsem schopen vyřešit. Prozatím asi budu muset přijmout fakt, že sychronicita existuje (budu ji potřebovat v dalších článcích).

pátek 5. května 2017

Mozek a determinismus

Uvažme následující myšlenkový experiment: Uneseme náhodného člověka z ulice, uspíme ho a umístíme do temné, dokonale izolované místnosti. Po probuzení se onen člověk pravděpodobně začne zajímat o místnost, třebas bude ohledávat zdi nebo se snažit nějak uniknout, každopádně se bude nějak chovat.

Nyní provedeme totéž – člověka uspíme a zařídíme, aby se opět probudil v téže místnosti, na tomtéž místě, ale co víc, aby si nepamatoval nic ze své předchozí návštěvy. Nějakým způsobem zařídíme, že počáteční stav celé soustavy (místnost + člověk) bude naprosto nerozlišitelný od prvního případu (aplikováním Pointy dostaneme totéž, jako bychom cestovali zpět v čase, což také můžeme provést). Moje otázka je: bude se daný člověk chovat naprosto stejně jako předtím, či s nějakou (jakkoliv nepatrnou) odlišností? Je jeho chování deterministické (předvídatelné) v tomto případě?

Nikdo mi zatím nebyl schopen na tuto otázku dát uspokojivou odpověď. Ani zde nedojdu k definitivní odpovědi, ale pokusím se naznačit možnosti a příčiny toho, co by se mohlo stát.

Z pohledu prostého člověka si přeci jedinec může vybrat, co bude dělat, takže proč by se nemohl rozhodnout tentokrát jinak? Tohle by mohlo fungovat, kdybych prostě experiment zopakoval, opět se stejným počátečním stavem, ale co v případě cestování v čase? Jak vyplývá z Pointy, je naprosto jedno, zdali replikuji počáteční stav místnosti, či provedu cestování v čase, protože důsledky jsou identické. Jenomže když cestuji v čase do minulosti a neprovádím tam žádné změny, přeci by vše mělo proběhnout stejně, nebo ne?

Toto vysvětlení je neuspokojivé, neboť vznáší další otázky. Řešením by mohlo být zakázat cestování v čase, ale pořád nemáme žádný důkaz, proč by se člověk měl podruhé chovat jinak, co by ho k tomu vedlo.

Psychologie nám dává trochu jasnější, nicméně stále ne zcela uspokojivé odpovědi. Většina různých psychologických směrů se shoduje v tom, že chování člověka je podmíněno nějakým stavem, duševním či okolním. Behaviorismu stačí jenom dokonce podněty, aby se z nich dala vygenerovat mozkem odpověď na danou situaci. Ať je lidské chování závislé na čemkoliv, dokonale jsme zreplikovali počáteční stav místnosti i člověka, tudíž by se ten člověk měl chovat naprosto stejně. Mozek je poté jen automat obsahující různé algoritmy, které pro daný vstup vygenerují daný výstup. Z hlediska informatiky můžeme takové algoritmy popsat, analyzovat a použít pro předvídání chování člověka. Může tomuto ještě něco odporovat?

Kvantová fyzika může. Ne každá fyzikální soustava má předvídatelný výsledek po určitých dějích. Radioaktivní rozpad může jednou zasáhnout tuhle částici, jindy tamtu, onehdy zase jinou, ale celkem se jich vždy rozpadne určité množství. Foton může letět ráno tímto směrem, odpoledne nepředvídatelně jiným směrem, ale po mnohonásobném opakování pokusu vytvoří všechny směry nějaký obrazec. V našem vesmíru jsou prostě děje, které se nedají předvídat, které zvyšují entropii vesmíru.

Na tomto místě musím zmínit slavný obdobný experiment Schrödingerovy kočky v izolované krabici, která je zároveň živá a zároveň mrtvá v důsledku náhodného kvantového jevu, a zůstane tak, dokud se nepodíváme dovnitř krabice. Zatímco byl tento experiment vytvořen jako kritika kvantové fyziky, spíše ji popularizoval a ukázal některé neintuitivní důsledky.

Zbývá už jen zodpovědět, zdali se v mozku mohou vyskytnout kvantové jevy, jejichž výsledek není předvídatelný. Pak by takový jev mohl způsobit určitou změnu v chování jedince při opětovném pozorování a tedy by byla moje otázka definitivně vyřešena. Háček je však v odlišnosti obou světů, mikroskopického a makroskopického. Sice dokážeme vytvořit soustavu, jejíž výsledek je závislý na kvantovém jevu, ale nevíme nic o tom, jestli mohou takové jevy určovat chování již daných makroskopických soustav. Je zítřejší počasí produktem kvantových jevů? Je pohyb planet za miliardy let výsledkem chování jednoho elektronu?

Dotýkám se zde teorie chaosu (tzv. motýlí efekt) v souvislosti s kvantovou fyzikou a má celková otázka zasahuje do fyziky, biologie i psychologie. Bude to tedy asi ještě dlouhá doba, než se mi na ni dostane uspokojivé odpovědi.

Pozn. Jedná se o myšlenkový experiment. Samozřejmě není možné dokonale izolovat místnost od okolí, ani přesně zreplikovat počáteční podmínky.

úterý 25. dubna 2017

Pointa

Toto je první z mých filosofických článků, a do jisté míry by se dalo říct, že filosofický článek nejdůležitější, ježto v něm pokládám základy metody, kterou budu všude nadále využívat. Nevím, zdali ji někdo deklaroval přede mnou, ale přesto ji autoritativně nazvu Pointou. Je schopná vyřešit mnoho otázek poznání z filosofie i metafyziky. Zní takto:

Jsou-li důsledky odpovědí na otázku identické, jsou identické i odpovědi samotné.

Předně je nutno dodat, že "identitou" nemyslím doslovnou totožnost, jinak bych tvrdil tautologii. Na tomto místě identitou myslím, že dvě věci jsou identické právě tehdy, pokud jsou zaměnitelné.

Nejlepší bude ilustrovat Pointu na příkladu:

Je vesmír skutečný, nebo všichni žijeme v dokonalé virtuální realitě?

Pominu-li fakt, že "virtuální realita" je oxymóron, Pointa tuto otázku řeší. Povšimněme si, že mluvíme o dokonalé virtuální realitě! Co to znamená? Dokonalá virtuální realita je (dle definice) nerozlišitelná od skutečného světa. Když je nerozlišitelná, nejde přirozeně nijak poznat, zdali je pravda to, či ono. Takže – co na tom sejde? Nemyslím to nijak negativně, že je ztráta času se nad tím zamýšlet, ale ať je to jedno i druhé, dopadne to přesně stejně. Z jiného pohledu – pro nás je vesmír skutečný, protože jiný příklad skutečného vesmíru nemáme, tak ho není jak odlišit od vesmíru neskutečného.

Invalidace otázky je dostatečnou odpovědí, ale jak odpovědět formálně? Dle Pointy jsou odpovědi zaměnitelné, tudíž mám pravdu, řeknu-li "ano" i "ne". Mohu tedy říct "ano i ne", a bude to zároveň i "ano a zároveň i ne". Klasická výroková logika mi zde hlásí kontradikci, neboť výrok je ekvivalentní své negaci, ale toto je filosofie, takže i to je povoleno. Odpovědí na tuto otázku je tedy superpozice stavu "ano" i stavu "ne". Oboje platí zároveň a ani jedno neplatí samo o sobě. Ať odpovím jakoukoliv formálně možnou odpovědí, odpovím správně.

Uvedu raději další příklad:

Existuje okolí tehdy a jen tehdy, když ho pozoruji?

Otázka je tedy, zdali okolí přestane existovat v momentě, kdy ho opustím a nepozoruji. Opět si rozeberme důsledky – zmizí-li dané okolí, opět se objeví v momentě, kdy ho znovu spatřím, aniž bych nějak pozoroval účinky jeho zmizení. Tudíž to, jestli dané místo zmizelo či nikoliv, dopadne naprosto nastejno, jakmile se do něj vrátím či ho jinak pozoruji. Opět lze aplikovat Pointu – odpovědi jsou totožné.

Chceme-li tento koncept formalizovat nějak lépe, nemůžeme na to použít výrokovou logiku, neboť objekt je totožný právě se sebou samým (což je opět určitá tautologie, ale dává to smysl). Poté by byla jen jedna přípustná pravdivostní hodnota výroku, ale to by vedlo ke sporům. Proto takové věty formálně nejsou výroky, ale doplňovací otázky. Odpověď na ně je pak jen jedna. Její určení zanechám na čtenáři.

To by bylo prozatím k filosofii ode mě vše. Kdybyste měli nějaké dotazy, či chcete-li aplikovat Pointu na nějaký problém, neváhejte se zeptat. Zatím na shledanou!

neděle 23. dubna 2017

Nejsem ateista

A ani vy ne. Obáváte se nadcházejícího pátku 13.? Jste přesvědčeni, že osud řídí vaše kroky? Dovoláváte se k vyšší síle, k andělům či hodným duchům, aby vám pomohli? Věříte kartářkám či jiným věštcům, astrologům nebo horoskopu? Existují podle vás duchové či jiné, vědou nevysvětlitelné, nadpřirozené jevy?

Pokud ano, nejste ateisté (pokud ne, omlouvám se za šíření klamných informací). Ateista (člověk bezbožný) odmítá všechno duchovní či nadpřirozené, vše, co je pouze věcí víry. Pokud je ve vás alespoň trocha víry v něco nadpřirozeného (či to připouštíte), nejste ateisté, pouze nevěřící. Tedy ne že by vás to zachránilo před radikálními muslimy.

O přístavku

V tomto kratičkém článku bych milerád poreferoval o větném členu, jenž není na školách až toliko dopodrobna probírán; o větném členu, který by si zasluhoval více pozornosti.

Titulek i první odstavec obsahuje větný člen, který je velice podobný klasickému přívlastku (často bývá označován za jeho druh), neboť s ním sdílí vlastnosti i formu. Řeč je o přístavku. Zatímco klasický přívlastek, rozvíjející nějaké jméno a upřesňující či doplňující jeho význam, je významově řídícímu větnému členu podřízen, přístavek stojí téměř na stejné úrovni, mnohdy dokonce i výše.

Pro zopakování: přívlastek (atribut) je nejčastěji tvořen přídavným jménem, které rozvíjí nějaké podstatné jméno (dlouhá cesta, velký dům, naše auto, čtyři kamarádi – zde tvořen zájmenem a číslovkou), ale může být tvořen i podstatným jménem, které je typicky umístěno za řídícím členem a odděleno předložkou (cesta do lesa, dům prarodičů, auto na naftu, kamarádi ze školy). Je nabíledni, že samotný přívlastek nám v těchto případech vůbec nic neřekne o tom, co celým spojením myslíme.

Oproti tomu přístavek (apozice) je plnovýznamovější. Přístavek může být tvořen jakýmkoliv jménem, které může mít také upřesňující či doplňující funkci, podobně jako přívlastek, ale toto jméno obsahuje dostatek informací o tom, abychom byli schopni (alespoň přibližně) čistě jen pomocí něj určit, o čem je vlastně řeč (Božena Němcová, největší česká spisovatelka; moji přátelé, Jiří a Karel). Druhy přístavku jsou venkoncem stejné jako druhy přívlastku, takže následující rozdělení můžete aplikovat i na přívlastek.

Přístavek volný

Přístavek volný, nejpoužívanější forma přístavků, je z obou stran oddělen čárkami, což značí prostý fakt, že ho lze vynechat. Tento fakt je sice prostý, ale ne každý (a i u mě tomu zpočátku bylo nejinak) si nemusí uvědomovat, proč tomu tak je. Obecně se dá říci, že vynechat můžeme ten větný člen, který nijak neupřesňuje to, co rozvíjí. Proto ze členu Karel IV., král český a císař římský můžeme část "král český a císař římský" bez výčitek svědomí odstranit, ale pořád bude naprosto jasné, o kom mluvíme.

Přístavek těsný

Jako protiklad výše zmíněného druhu není přístavek těsný oddělován čárkami (pokud si to nevynucuje struktura věty). Tento druh se používá v případech, kdy samotný řídící člen nestačí na to, aby plně popsal skutečnost, k níž se váže. Ze spojení pan prezident Miloš Zeman, zpěvák Dalibor Janda, město Mělník nemůžeme podtrženou část vynechat, protože by (bez znalosti kontextu) nebylo patrné, co tím myslíme. I příjmení je samo o sobě přístavek (a mohu na to jít i tak divoce, že celé jméno a příjmení označím jako superpozici stavů "příjmení jako přístavek jména" a "jméno jako přístavek příjmení").

Přístavek shodný

Zatímco první dva druhy byly navzájem sobě komplementy, přístavky v této kategorii mohou být jak volné, tak těsné, nezávisle na shodnosti. Všechny doposud uvedené přístavky byly shodné, neboť u nich dochází při změně řídícího členu i ke změně závislého přístavku. Psal jsem o Boženě Němcové, největší české spisovatelce, mluvil jsem o prezidentu Zemanovi. To není nijakým překvapením, proto honem k dalšímu druhu.

Přístavek neshodný

V případech, kdy chceme přístavek mnohem více oddělit od okolního textu, můžeme odstranit shodnost obou členů a vytvořit přístavek neshodný. Ten se chová tak, že si zachovává svůj tvar za všech okolností, nejčastěji v nominativu (1. pádě). Neznamená to, že by ztratil svoji důležitost nebo funkci, jen stojí jakoby sám o sobě v celé té širé větě. Nejčastěji se jedná o tzv. nominativ jmenovací/nevazebný. Zpravidla vyjadřuje vlastní jména (v prohlížeči Firefox, s televizí Prima, do časopisu Blesk). tituly či hodnosti (bez hodnosti kapitán) případně samotná jména (o slovu hlemýžď). Pozoruhodným faktem je, že ve všech těchto případech můžeme použít bez obtíží i přístavek shodný (byť nemusí být tak často používaný), až na případ poslední. V tom je totiž přítomen tzv. metajazyk, čiže "jazyk popisující jazyk". Nemluvíme o samotném hlemýždi, jen o tom prostém slovu, které ho označuje, a tudíž je zcela namístě použít přístavek neshodný.

Přístavek několikanásobný

Jako tomu bývá u všech větných členů, i přístavek může býti několikanásobný. Používá se v tom přirozeném případě, kdy k jedné věci přistavujeme skupiny věcí na stejné úrovni (společnosti Microsoft, Apple a Google; ministři Babiš, Chovanec a Zaorálek; moji známí, Petr a Tomáš). Jak již příklady napovídají, tato vlastnost existuje nezávisle na ostatních druzích přístavku, tedy může býti spojena s libovolnou z nich.

Přístavek postupně rozvíjející

Pokud není víceslovný (holý) přístavek několikanásobný, je postupně rozvíjející. V tomto případě existují "úrovně" přístavku, takže ačkoliv nemáme žádnou skupinu věcí, které přistavujeme, v přístavku použijeme další přístavek a zanořujeme se hlouběji do struktury věty. Nejčastěji se jedná o skupinu funkcí, povolání, titulů a jmen (pan ředitel Doc. RNDr. Karel Oliva, Dr.). Každé jméno je přistaveno ke jménům předcházejícím a rozvíjí je.


Toť konec mého dalšího krátkého lingvistického článku. Doufám, že se vám, mým čtenářům, líbil a těšíte se stejně jako já na další. Na shledanou příště.