neděle 20. srpna 2017

Jsme ve vesmíru sami?

Ano, jak to tak vypadá, jsme ve vesmíru sami... tedy stejně sami, jako je sám člověk v uzavřené místnosti, aniž by věděl, jestli je někdo venku. Nevíme, jestli existují jiné obydlené planety s civilizacemi na naší úrovni, a naneštěstí nám rychlost světla zabraňuje s potenciální civilizovanou planetou vést normální komunikaci. Proto má mnoho lidí právo ptát se, zdali skutečně nejsme ve vesmíru jediní.

Na tuto otázku vám tady a teď odpovím. Nikoliv však za použití konspiračních teorií či nepodložených hypotéz, nýbrž s využitím znalosti vesmírných principů a prosté logiky.

Napřed ale je potřeba mít na čem stavět, tedy si musím vzít k ruce fyzikální principy. První je kosmologický princip, neboli princip homogenity vesmíru. Podle něj je v dostatečně velkém měřítku vesmír v každém místě a směru v podstatě stejný, tedy všechna hmota a energie je rovnoměrně rozložena, jako kaše bez jasného tvaru a okrajů. Jednoduše řečeno, když veškerý vesmír dostatečně zmenšíme, nebude mít oblasti jinak vypadající než oblasti jiné.

Druhý princip jest to, že vesmír je nekonečný. Pomineme-li problémy spojené s relativitou, vesmír je nekonečný trojrozměrný prostor s plochou topologií, tedy není nijak výrazně zakřivený. Pro úplnost dodávám, že nemluvím jen o pozorovatelném vesmíru, ale o celém vesmíru, tedy i o všem okolo.

Nyní se vraťme hodně dávno do minulosti, až do doby Velkého třesku. V prvopočátcích vesmíru musely platit stejné fyzikální zákony jako dnes, takže i oba tyto principy. Nicméně vesmír se neustále rozpíná, takže v době těsně po Velkém třesku byl sice pořád nekonečný, ale s mnohem menším "měřítkem". Kosmologický princip platil i na velmi malé vzdálenosti a vesmír byl v principu homogenní hmota, kterou začaly tvarovat až kvantové fluktuace, samozřejmě náhodné. Tak přirozeně existovala i nějaká "bublina" v prostoru, která se po ty miliardy let rozpínala a rozpínala, až vytvořila náš pozorovatelný vesmír.

Všechno mimo tuto bublinu nás nijak neovlivnilo a nemohlo zasahovat do našeho vývoje, takže se dá říct, že v rámci ní jsme izolovaní od zbytku vesmíru. Jenomže základy a vývoj této oblasti vesmíru položily a způsobily náhodné a pravděpodobnostní jevy, které v součtu sice jsou nepravděpodobné, leč ne nemožné. A vesmír je nekonečný, takže co z toho plyne?

Možné se stane skutečným. Jako teď existuje nějaká planeta Země a její pozorovatelný vesmír, tak někde jinde daleko ve vesmíru existuje druhá planeta Země a okolo ní stejné hvězdy i galaxie. Ba co víc, těchto Zemí je nekonečně (spočetně) mnoho. Všechny tyto Země jsou naprosto stejné a žijí na nich stejní lidé se stejnými jmény i životy. Na otázku, zdali někde ve vesmíru existuje inteligentní život, tedy musím odpovědět jasné ano.

Toto ano je sice jasné, ale asi ne zcela uspokojující. Sice víme, že existuje planeta, kde žijí lidé, ale není to trochu nudné, když jsou nám zcela podobní? Vždyť bychom mohli aplikovat Pointu a považovat je za zaměnitelné s námi, tedy za totožné. Najednou jsou všechny tyto Země totožné s tou naší, a tedy existuje jen jedna. Skutečně se stalo, že nám aplikace Pointy změnila "ano" v "ne"?

Ne! Řekl jsem, že vývoj pozorovatelného vesmíru provázely kvantové jevy, které jsou nezávislé a zcela náhodné. Vezmeme-li si jedno takové pozorování náhodného jevu, to nám nějak vyšlo, ale mohlo vyjít i jinak. Ovšem v moment toho pozorování existovaly jiné Země, kde došlo ke stejnému pokusu, ale z kvantového principu musel ten pokus někde dopadnout jinak. V ten moment se ta Země, kde experiment dopadl jinak, vydala jinou cestou a přestala být zaměnitelná za tu naši.

Mnohokrát jste jistě slyšeli, že s každým rozhodnutím vzniká alternativní realita, kde vedeme jiné životy a jsme ovlivňováni jinými událostmi. Sice je diskutabilní, jak moc nás kvantové jevy ovlivňují (jestli představují myšlení), ale dá se říct, že co se mohlo stát, to se tak skutečně stalo, a nejenom v jiné realitě, ale pouze jinde ve vesmíru.

Těchto "ne zcela stejných" Zemí je přirozeně mnohem víc než totožných Zemí, tedy jsou nám i blíže. Sice pořád ne dost na to, abychom je mohli navštívit, ale pokud jednou objevíme červí díry, nějaká nás třeba zavede i do "alternativní reality".

čtvrtek 17. srpna 2017

Stát a národ

Definici státu považuji za pozoruhodnou a do jisté míry ojedinělou, neboť je založena na de facto subjektivním základu. Pro neznalé – stát je takový útvar, který je uznáván státy ostatními. Samozřejmě existují i jiné definice, ale každá z nich je alespoň v něčem sporná. Islámský stát má (nebo měl) svoje území, svrchovanou vládu, zákony a armádu, ale přesto jej za stát nikdo nepovažuje (jedná se o mikrostát). Vatikán státem je, ale má minimální území, nekompletní zákony a slabou mezinárodní reprezentaci mimo náboženství.

Tato definice je prapodivná také proto, že namísto seznamu kritérií obsahuje referenci na sebe samu. Jaké státy mě musí uznávat? Takové, které uznávají samy sebe navzájem? A co když se navzájem uznávají všechny, ale některé mě neuznávají a jiné státy ano? Jsem "právoplatnější" stát, když mě uznávají velké celky jako USA, EU či OSN?

Je to otázka objektivní či individuální? Mohu tvrdit o Kosovu, že je stát, když ho uznává Česká republika, ale žádný Slovák ho za stát považovat nemůže (to se mi na Slovensku líbí, že Kosovo neuznalo)?

Systém států nemohl vzniknout jen tak z ničeho, neboť dle definice by nově vzniklý stát nemohl být státem, protože by nebyly jiné státy, které by ho vůbec mohly uznávat. Tato definice se mohla nastolit až v momentě, kdy existovala soustava států, jež se vzájemně uznávaly různými mezinárodními dohodami. Ale co když někde vznikne soustava autonomních území, která se vzájemně uznávají? V rámci této soustavy jsou dle definice státy, tak sejde přesto na tom, že by je měl uznávat stát jiný?

Ačkoliv tato definice vyvolává mnoho otázek a není principiálně zcela objektivní, je na druhou stranu nejkonzistentnější z definic předchozích, a tedy určitým způsobem geniální. Ve fyzice se také musely napřed stanovit základní jednotky pomocí exemplářů a prototypů a až poté bylo možné jednu jednotku definovat pomocí druhé. Sice objektivněji, ale přesto arbitrárně.

Napsal jsem sice, že ta definice je subjektivní, ale vlastně bych měl říci antisubjektivní. Závisí pouze na pohledu okolí jako celku, z nějž vylučuje pohled jednotlivce.

Národ

Cítím rozdíl mezi slovy národ, národnost a etnikum, etnicita. Druhá dvojice představuje dva termíny, tedy odborné výrazy. Jejich definice musí být jednoznačná v rámci věd, které o nich pojednávají. Etnicita by měla v sobě zahrnovat společné genetické a kulturní znaky, jako rasu, jazyk, historii, zvyky a mýty na úrovni skupiny obyvatelstva, ale ani tato kritéria nejsou definitivní. Etnikum je poté skupina lidí se shodnou etnicitou. Jsou teorie hovořící o českém etniku, ale můžeme být zahrnuti i do etnika obecně slovanského, se společnou historií, zvyky i slovanským jazykem, to podle toho, do jaké přesnosti chceme etnicitu určit.

Anglicky mluvící země neznají to, čemu my říkáme "národ". Pro ně nation je shodné s občanstvím nějakého státu. I kdybych se přestěhoval do Ameriky, získal americké občanství a mluvil anglicky, stejně bych zůstal Čechem, nehledě na občanství. Vezmu-li si za manželku Nečešku a budu-li mít děti, za pár generací z hlediska etnicity nebudou rozeznatelní od jiných rodin v Americe, když zapomenou český jazyk i české zvyky a budou žít stejně jako ostatní. Pak za pár stovek let si někdo z mých potomků bude listovat v rodinné kronice a narazí na mě, podívá se na historii Čech, začne obdivovat český jazyk, umění, krajinu a kulturu a začne se hlásit k češství. Pak, navzdory všem občanstvím i teoriím, bude Čech, pokud myšlenka národu nezanikne v důsledku globalizace?

Jak je patrné, není jednoduché určit, co přesně je národ (národnost je náležitost k jistému národu). Na jedné straně zde máme lidi, jejichž předci přišli z dalekých zemí, naučili se česky, přijali českou kulturu a zvyky a až na původ bychom je za Čechy mohli považovat, na straně druhé máme (převážně v pohraničí) skupiny obyvatel, kteří mají české občanství, žijí na území České republiky, dodržují (víceméně) české zákony, ale neumí česky a jejich kultura se od české odlišuje. Tato svízelná situace pramení z konfliktu dvou náhledů – jeden je subjektivní, pocitový a "srdeční", druhý objektivní, racionální a "zákonný".

Skloubit tyto dva pohledy se zdá nemožné a je obtížné vymyslet dostatečně složitou definici, aby zahrnovala všechny sporné případy. Nezdá se vám to povědomé? Definice státu řeší přesně tento problém – máme vágně nastolenou množinu objektů, mezi nimiž individuální vztahy potřebují objektivně definovat množinu samotnou. Jak by tedy vypadalo, kdybychom tuto definici aplikovali na národ?

"Příslušník národa je ten, kdo je uznáván ostatními příslušníky."

Vím, moc slibně to nezní, ale co můžeme dělat? Na jednu stranu není "uznání" v tomto případě explicitní diplomatický akt jako u státu, na stranu druhou této definici nevadí příslušnost ve více národech zároveň, ani není závislá na legislativě jakékoliv země, není subjektivní a nevyužívá jiné nejednoznačné pojmy. Určitým problémem může ale zase být fakt, že soustava států je pouze jedna, zatímco národů je více, takže vznik a zánik národů může být obtížné sledovat. Proto bychom se měli zániku národa snažit co možná nejvíce vyvarovat.

úterý 18. července 2017

Přítel?

Víte, co to slovo znamená, co by mohlo znamenat, či co znamenalo? Začneme-li etymologií, seznáme, že slovo "přítel" je příbuzné se slovem "přáti" (a dokonce i s "friend"), tedy vlastně značí osobu, jíž přejeme (nicméně etymologie slova není totéž co význam). Píši o tom, neboť jsem stále více konsternován směrem, kterým se významy toho slova vyvíjí, a tedy považuji za nutnost poukázat na to, co se může lehce zapomenout.

Přátelství je více než kamarádství. Příteli se můžete svěřit s radostmi i strastmi a on vás vyslyší. Můžete se mu otevřít a on bude naslouchat. Bude s vámi stát při prvním i posledním a nezradí vás. Přátelství nevzniká ani nezaniká slovy. Tak já chápu přátelství a proto se mi hnusí dva nové významy tohoto slova, jež vám nyní vysvětlím.

První jest význam erotický. Ani Wikislovník není schopen přesně určiti tento význam, protože ho sice uvádí jako "muž, se kterým daná osoba žije v blízkém vztahu, aniž by uzavřeli manželství", ale jako primární význam uvádí "člověk, se kterým daná osoba má hlubší kladný osobní vztah, ale nežije s ním sexuálně" (povšimněme si, že význam neerotický je vespolný, tedy může označovat lidi obou pohlaví), takže ani nemá jasno, co znamená blízký či hluboký vztah, a jestli tento význam je skutečně sexuální. Na pováženou je i fakt, že primární význam je poté shrnut jedním slovem – "známý"!

Pravdou ovšem je, že třebas před 30 40 lety tento význam nebyl nikterak používaný. Dalo by se to i pochopit, manželství kdysi bývala častější (a taky trvalejší) mezi lidmi, kteří spolu chtěli žít, a tak toho slova tolik nebylo potřeba. Slova "milenec/milenka" vyznačují spíše lásku momentální, spojení "můj kluk/moje holka" zavání nerozvážností a krátkodobostí, "můj mladý/moje mladá" nedostatkem originality a "můj muž/moje žena", byť "dospělá" varianta, je zase zaměnitelná s manželstvím. Chce-li se člověk odlišit, nezbývá mu než sáhnout po cizích jazycích a dopomoct si (nastojte!) anglickým "boyfriend/girlfriend" či alespoň využít "češtější" slova "šamstr" (krásně přejato z němčiny) či "amant" (normálně přejato z francouzštiny), jenomže ty zase znamenají spíše nápadníka (a spíše negativně).

Je tu patrná jazyková kolize. Zatímco slovem "přítelkyně" uvádím okolí v nejistotu v tom, jaký vztah myslím, slovo "přítel" je sice (doufám) zřetelnější, ale zato by se mi takto příčilo ho v singuláru použít jako epikoinum (vespolné slovo, označující muže i ženy). Stejně tak můžu říct, že má nějaký záletník hodně přítelkyň, ale opačně že má nějaká dívka hodně... přátel... ne... přítelů? Těžko. Reflektuje zde snad jazyk na to, že pro hocha je případnější mít více vztahů než pro dívku? Samozřejmě že ne! Ale vždy se najde nějaký hlupák, který se snaží jít proti přirozenosti jazyka a činit ho "pohlavně vyváženým" (a ne, nebudu sem tahat anglické vomitivy).

Ale nemohl bych zde jen tak jít proti zaběhnutým věcem, aniž bych představil nějakou alternativu. Tak tedy – "milý/milá". Takto, samo o sobě, bez podstatného jména to krásně postačuje na to, aby to bylo jednoznačné, čemuž navíc dopomáhá jistá nadcházející archaičnost. Líbí se mi to také z toho důvodu, že to jasně vyjadřuje lásku, oblibu a je to takové slušné a prostě hezké. Samozřejmě, máte-li lepší alternativu, sem s ní!

Druhý význam jest ten, který je přisuzován slovu "přátelé" sociálními sítěmi, tedy Facebookem i Steamem. Považte, že něco takto krásného a důležitého je nahrazováno jednou kolonkou v databázi, která vznikne a zanikne několika kliknutími... Nevím, jestli tento ohavný význam má kořeny v degradující morálce zemí, odkud tyto služby pocházejí, ale nechci ho zde a nebudu ho zde tolerovat. Naštěstí řešení je v tomto případě mnohem jasnější. Tento seznam označuji tím, čím skutečně a pravdivě je – kontakty. Tento seznam vám v prvé řadě umožňuje lidi kontaktovat, takže je zcela namístě ho nazývat pravým jménem. Alespoň to dělá Skype správně.

Mimochodem, přejaté slovo "kamarád" souvisí se slovem "komora" a původně značilo skupinu pospolu žijících vojáků, tedy žijících "v jedné komoře". Dostalo se k nám už vcelku dávno z němčiny nebo francouzštiny. Etymologie není význam, ale i tak je patrné, že kamarád a přítel ani původem nemusí znamenat totéž.

pátek 23. června 2017

Selhání termínu aneb moderní fobie

Už jsem se o tom zmiňoval ve svém článku o cizích slovech, neboť i tuto problematiku považuji za podobně zajímavé téma v oblasti toho, jak mluvíme a jak se vyjadřujeme.

Napřed ale musím povědět, co je to vlastně termín. Termíny jsou slova velice užitečná, neboť dokáží neutrálním způsobem identifikovat určitý jev, činnost, věc či jinou skutečnost. Jsou to zpravidla odborná slova s jedním významem (v rámci daného oboru), který je přesně určen. Termíny by měly být citově neutrální, aby nedocházelo k nežádoucím konotacím slova.

Za selhání termínu považuji moment, kdy termín tuto vlastnost ztrácí a přestává být termínem. Slova jako hydrofobie sice mohou mít více významů, ale ty jsou odděleny vědními obory, ve kterých se tento termín používá (chemie – odpuzování vody, psychologie – strach z vody). Problém nastane, když se objeví moderní slovo, které se tváří jako termín, ale nedá se jednoznačně určit jeho význam v daném oboru. Původně medicínské termíny typu debil, imbecil, idiot apod. jsou také určitým případem selhání termínu, ale o těch toho není tolik, co se dá napsat.

Snad mi prominete, když se budu v tomto článku věnovat jen jedné skupině podobných slov. Začnu se slovem xenofobie. Napřed by bylo dobré zmínit etymologii tohoto slova, jež odhaluje řecké počátky: xénos (cizí) a phóbos (strach, hrůza). Analogií se slovy hydrofobie, arachnofobie, klaustrofobie atd. je tedy xenofobie strach z cizího... nebo ne? Strach z cizího, neznámého je přirozená věc, která má vysoký obranný význam a po staletí nám pomáhala přežít, tak proč se tím tak běžně dnes někteří lidi častují?

Jsem xenofob a pociťuji obavy, pokud se ke mně přiblíží neznámý cizí člověk, a domnívám se, že na to mám právo. Ve světě, kde se lidé odpalují či porážejí kamionem chodce, bych byl blázen, kdybych byl přítulný ke každému člověku. Samozřejmě nevytáhnu nůž a nezačnu řezat lidi hlava nehlava, ale to snad normální člověk dělat nebude. Ani normální xenofob. Proto nechápu, když někdo označuje ostatní lidi za xenofoby jen z toho důvodu, že se vyjadřují nedůstojným způsobem vůči lidem odlišným. To není xenofobie. Stejně tak pokud se vyjadřují obezřetným způsobem vůči lidem odlišným, není to nijak nenormální a rozhodně to není trestuhodné. Také islamofobie je docela populární termín, s podobně prázdným významem.

Analogií si dovolím přejít k dalšímu slovu: homofobie. Už známe z předchozích odstavců, že -fobie je strach, a pro poznání první části slova sáhneme opět ke slovům podobným, jako je třebas homogenní (stejnorodý), homofonní (dvě slova se stejnou výslovností) či homonymní (stejně vypadající slova s jiným významem). Pro etymologii sáhneme opět do řečtiny, kde najdeme slovo homós s významem "stejný". Takže jsme dostali takový protiklad xenofobie, neboli "strach ze stejného", a jsme spokojeni. Člověk tímto postižený má hrůzu z věcí povědomých, známých či lidí stejně vypadajících... nebo ne?

Doufám, že jste si nyní povšimli, kam tímto mířím. Moderní použití slova "xenofobie" se dá ještě skousnout, ale "homofobie" je něco naprosto hrůzného. Zaměřím-li se nyní na "pravou" etymologii, dojdu ke slovu homosexuál stvořenému z již známého řeckého homós a latinského (!) sexus (pohlaví), jež tedy znamená něco jako "stejnopohlavník". To se takto asi dá přeložit.

Nehledě na kolizi řečtiny s latinou (to je zase téma na jiný článek) je toto slovo po všech ohledech falešný termín. Patrně bylo utvořeno moderně nevědecky po vzoru slov "podobných". Není to tedy složenina, ale splynulina více slov, která složením ani významem neodpovídá slovům ze stejné kategorie. Můžete sice namítat, že slova nemusí být "etymologická" a že významy se vyvíjejí, ale prostě logičtější je hledat význam termínu podle významů jeho složek (zvláště když to takto funguje u ostatních fobií), a pokud se použití odchyluje, nastává selhání.

Ale jak z toho ven? Nechme fobie seriózní vědě a vymysleme si něco nového! Nenávist je řecky mîsos (známe z misogynie), takže z toho můžeme dostat nové slovo xenomisie. Jak to tak pozoruji, nejsem první, kdo k tomuto slovu došel, ale to je nakonec dobře. Druhá možnost by byla (také už existující) misoxenie. Analogie se dá vypozorovat u obou slov, takže je jedno, které z nich si vyberete.

Opravit "homofobii" bude horší. První problém je, že nemáme zatím žádnou část vyjadřující homosexualitu, jež je navíc makarónsky složená z řeckého a latinského slova. Řecké homo- bychom chtěli zachovat (aby se význam dal aspoň trochu poznat), takže musíme najít řecký ekvivalent latinského sexus. To je fýlo(n) – pohlaví, rod (v obou významech, viz fylogeneze). Chybí nám ještě láska – filia (viz filofobie). Nyní máme vše potřebné na stvoření slova:

Homofylofilomisie.

Nu, sice trošku delší, leč naprosto správně utvořené. Třeba to přinutí leckteré pisálky, aby si rozmysleli, zdali o tom vůbec chtějí psát.

To by bylo pro tento článek zatím vše. Nakousl jsem tematiku slov utvořených způli latinsky, způli řecky, jimž bych se rád věnoval v dalších článcích. Prozatím na shledanou!

čtvrtek 22. června 2017

Zajímavost: Neexistuje identická kopie

Nejenom z fyzikálního hlediska (nelze stvořit dokonalou kopii objektu, neboť o něm nelze přesně vše zjistit), ale i z hlediska pojmového. Kopie je něco, co je stvořeno po vzoru objektu jiného, koexistuje to vedle něj a vidíme to vedle něj. Věci identické jsou naopak totožné, ve všech aspektech zcela shodné, zaměnitelné a nerozeznatelné. Je-li věc A identická s věcí B, pak mluvím o jedné a téže věci.

Proto identická kopie (jako oxymóron) nemůže existovat. Musela by mít všechny vlastnosti naprosto stejné, stejné umístění, název, složení, prostě vše. To mohou mít maximálně tak dva bosony (částice s celočíselným spinem), ale ty zase těžko zduplikujeme.

úterý 20. června 2017

Cizí slova v češtině

Dosud jsem nevyjádřil svůj postoj k pronikání cizích slov do češtiny, navzdory faktu, že se jedná o téma, které se mě bytostně dotýká. Neztotožňuji se s cíli mnohých českých puristů, kteří chtěli všechny cizomluvy z češtiny vyhladit, nicméně jsou zde mnohá slova, jejichž existence se mi v češtině příčí. V tomto článku bych rád zmínil některé své důvody pro toto stanovisko.

1. Estetický

Důvod nijak nepodmíněný vlasteneckým cítěním či jazykovými fakty: mnohá slova prostě nezapadají do české fonetické soustavy a jejich výslovnost je natolik odlišná od normálních slov, že působí nelibě.

Sem zapadají všelijaké milkšejky, kapkejky a další kejkle, při jejichž poslouchání mám pocit, že se ocitám někde v arabském světě (netřeba dodávat, že tato slova pocházejí pochopitelně z angličtiny, která si původní germánskou výslovnost už zprznila dostatečně). Také musím zmínit jazykolamy typu čejnžnout, u nichž se divím, že vůbec někdo je schopen tato slova vyslovit bez jazykového zaškobrtnutí.

2. Praktický

Mnohé cizomluvy jsou naprosto zbytečné, neboť pro ně již existují dokonalá synonyma. Kromě výše zmíněného čejnžnout (vyměnit) sem patří také výrazy, které slýchávám v herním prostředí, typu gana (zbraň), skvada (oddíl), flaga (vlajka), levl (úroveň), spel (kouzlo), hýler (léčitel) a podobné vomitivy.

Nelze zde nalézt žádnou funkčnost těchto slov, ani rozdíl ve významu oproti českým ekvivalentům. Z praktického hlediska to jsou slova neužitečná, a proto zbytečná. Navíc jejich používáním limitujeme okruh lidí, kteří nám rozumí. Nelze ani namítat, že se jedná o platné termíny, neboť při použití českého ekvivalentu těžko někoho napadne, že je myšleno něco jiného (kontext je postačující).

3. Semantický

Námitky proti některým slovům mám z důvodů založených ani ne tolik na jejich tvaru či výslovnosti, ale na jejich významu. Slova typu lajkovat a hejtovat sice znamenají nějakou konkrétní skutečnost, pro niž (zatím) v češtině existující slovo není, ale jejich význam mi přijde ubohý a češtiny nehodný.

Považte, anglické sloveso to like s významem mít rád, mít něco v oblibě, je redukováno na pouhopouhé klepnutí tlačítkem myši na obrázek se vztyčeným palcem. I kdybych byl Angličan, takovýto význam by se mi protivil, protože z duševního, citového a osobního rozpoložení a vztahu k nějaké skutečnosti vykleští pouze aktivitu kliknutí na obrázek a připočtení jedničky k nějakému počtu.

Podobně slovo to hate (nenávidět) je sice mnohem silnější než mít rád, ale také bylo prapodivnými procesy redukováno i jen na mírně negativní projevy všeho druhu, byť nemusejí být podložené jakoukoliv nenávistí. Z víceméně pasivního faktu se stala zcela konkrétní aktivní skutečnost s plochým významem.

Na podobné úrovni "významových cizomluvů" leží slovo přátelé a všelijaké "přidávání do přátel". Skutečně musím litovat takové lidi, kteří jsou schopni si kohokoliv přidat či odebrat z přátel bez mrknutí oka. Tací si ani žádné přátele nezasluhují, když jsou schopni o nich smýšlet jako o lehkých děvách na jednu noc, které hned mají sobě nejblíže a hned zase ne. Samotné přátelství si vyžaduje samostatný článek, ale zatím se spokojme s tím, že to je něco mnohem silnějšího než kamarádství a je ohavné to takto helotisovat. S tímto morem započal Facebook a z něj se to přenáší na další služby typu Steam a Skype. Nastojte, z něčeho tak osobního a intimního se stal prostě seznam jmen! Důsledně všem těmto seznamům říkám správně "kontakty".

4. Defensivní

Cítím nutnost češtinu bránit proti negativním vlivům. Cítím důležitost aktivně zušlechťovat jazykovou kulturu a činit jazyk krásným. Není tomu zase tak dávno, kdy přední čeští jazykovědci čili blížící se zánik jazyka a chopili se zbraní (v jejich případě per), aby proti němu bojovali. Ne nadarmo se této době říká jazykové obrození, z něhož pochází přehršel významných děl a jazykových památek.

Nemyslím si, že čeština je nyní ohrožena tak, jako za doby němčiny, ale stejně považuji svůj jazyk za řeč krásnou a vznešenou, do níž by neměly být zatahovány vlivy jazyků nižších (a tedy angličtiny). Toto je konkrétní zaujatost vůči angličtině, která je jako takový jazykový voříšek schopna připlést se ke všemu a rozmnožit se kdekoliv, neboť sama vznikla jako slepenec různých jazyků. Tím představuje pro jazyk největší nebezpečí, neboť nám tím potlačuje vlastní smýšlení a kulturní i národnostní cítění.



To by byly hlavní důvody, kterými se ohrazuji proti mnohým cizomluvům. Nechci ale, abyste si mysleli, že jsem zanevřel na všechna slova cizího původu. Jednak to není pravda (už jen podnadpisy jsou z latiny) a druhak bych byl blázen, kdybych si myslel, že čeština byla vždy jazykem originálním a začala se zanášet cizími termíny až nedávno. To byste mi mohli po právu argumentovat slovy jako škola, židle, kabát či košile řkouce, že tato slova přeci nejsou v češtině původní (ovšem slovy stůl, stolice neargumentujte, ta pocházejí přímo z indoevropského základu a nejsou odvozena od stool, Stuhl).

Skutečně jsou v češtině platná slova z cizích jazyků přejatá, ale žádný z důvodů výše zmíněných na ně neplatí. Ne estetický, protože dlouho používaná česká slova nám už divně neznějí. Ne praktický, protože jejich význam je obecně známý (a známější než "více české" puristické ekvivalenty). Ne semantický, protože jejich význam je obecně platný, dávný a celosvětově známý. Ne defensivní, protože to nejsou nová slova. Opakuji, že nejsem purista a proti těmto slovům obecně nic nemám.

Druhou hromádku slov tvoří termíny. Mnoho jsem jich použil už v tomto článku (purismus, termín), a tak je asi patrné, že ani proti nim nic nemám. Slova přejatá z latiny či řečtiny mi nikterak nevadí (jsou to přeci vznešené jazyky!) a termíny jako software, hardware musím tolerovat, protože to jsou přeci termíny a používání jiných slov by oslabilo jejich platnost. Na druhou stranu také existují "termíny", proti jejíchž používání mám určité výhrady, ale toto i téma si zasluhuje samostatný článek.

Děkuji vám za pozorné čtení a těším se na shledanou příště!

úterý 13. června 2017

Který × jenž

Vztažné zájmeno jenž nám pomalu padá do knižních a archaických sfér a mnozí lidé si jej pamatují už jen jako to zájmeno, jež se nikomu nechtělo skloňovat. Bývá nahrazováno běžnějším zájmenem který a v hovorové mluvě také multifunkčním co.

Málokdo si dnes ještě uvědomí, že zájmena který a jenž mívala významový rozdíl a není tomu zas tak dávno. Ten rozdíl býval podobný, jaký je mezi přívlastkem volným a těsným, nebo v angličtině mezi zájmeny that a which (a který i na těchto místech mizí).

Který je původem tázací zájmeno, což možná má co do činění s jeho významovým odstínem na pozici zájmena vztažného. Použiji-li který, nemám určeno, co konkrétního myslím, a musím to ve vedlejší větě určit. Ve větě "Vzpomínám si na píseň, kterou jsem slyšel v mládí." není známo, jakou píseň myslím, dokud to neurčí vedlejší věta. Tato věta se dá přepsat pomocí přívlastku těsného: "Vzpomínám si na píseň známou z mládí.". Zájmeno který má tedy význam určující, určuje větný člen dosud neupřesněný.

Oproti tomu jenž je jinší potvůrka. Ze skloňování tohoto zájmena (jehož, jemuž) je patrné, že to je vlastně převlečené zájmeno osobní on (jeho, jemu). Proto fakticky můžeme celou vedlejší větu odstranit a opsat ji souřadně, aniž by to změnilo význam. Z věty "Tato kniha, jež je psána ve staročeštině, mi byla zapůjčena." lze vytvořit větu "Tato kniha mi byla zapůjčena a je psána ve staročeštině." a význam se víceméně nezmění (stejně tak lze říci "Tato kniha, napsaná ve staročeštině, mi byla zapůjčena."). Spojení "tato kniha" již dostatečně určuje objekt, o kterém mluvím, a vedlejší věta pouze popisuje, doplňuje další informace o známém objektu. Zájmeno jenž má tedy funkci doplňující.

Přijde mi pozoruhodné, že se rozdíl stírá mezi zájmeny, která mají vlastně docela podstatně odlišné významy. Vnímám silný rozdíl mezi větami "Pachatel, který z místa zločinu uprchl, byl následně dopaden policií." a "Pachatel, jenž z místa zločinu uprchl, byl následně dopaden policií.". První věta připouští větší množství pachatelů a z nich byl dopaden později policií právě ten, který uprchl. Druhá věta naproti tomu mluví o pachateli jediném a právě ten uprchl a byl později dopaden. Zde by se z kontextu (počet pachatelů) dalo určit, který význam je myšlen, ale dovedl bych si představit věty, kde by to tolik jasné nebylo.

Naše řeč uvádí další pěkný příklad: "Dám ti knihu, již chceš." v. "Dám ti knihu, kterou chceš.". Ve větě první vím, že přítel chce knihu, a tu mu nabízím. Ve větě druhé buď nabízím příteli všechny své knihy (a nevím, kterou z nich chce), nebo asertivně vnucuji příteli neznámou knihu a tvrdím, že ji zcela jistě chce, ačkoliv to doposud nevěděl. Považuji za užitečné také zmínit možnost "Dám ti knihu, jakou chceš.", jež navíc říká, že je naprosto zcela jedno, co za knihu si přítel vybere.

Jak vidno, zájmena jenž a který tvoří dvojici s platným významovým rozlišením, a považuji za smutné, že si to většina lidí dnes již neuvědomí. Nemohu se ubránit pocitu, že naši předci uměli česky lépe než my.

Pozn. Zájmeno který pozoruji z pozice přívlastkové věty. V jeho jiných rolích jej samozřejmě zájmenem jenž nahradit nelze.