pátek 15. září 2017

Co se stalo angličtině

I zamyslel jsem se nad tím, co se stalo angličtině. Tedy nic vážného v poslední době, ale za poslední tisíciletí vcelku mnoho.

Všechny germánské jazyky se vyznačují vyvinutým ohýbáním jmen, sloves i členů. Všechny až na angličtinu. Angličtina byla vykastrována tak, že jí ze skloňování zbylo jen chabé plurálové -(e)s a z časování taktéž -(e)s pro třetí osobu a -(e)d pro trpný rod. Zbylé pozůstatky kdysi pokročilého systému ohýbání jsou dnes již výjimky bez pravidel.

Nu co se tedy stalo? Jak praví historie, Britské ostrovy byly místem pronikání různých kultur. Původní keltské obyvatelstvo bylo na úbytku a do toho přišli Anglosasové, vytvářejíce jazykový základ této oblasti. Ale nebyla to poslední návštěva, po ní přišli ještě Normané a Vikingové. A tak se francouzští šlechtici nechtěli učit jazyce anglických sedláků, severští nájezdníci se mu učit nepotřebovali, keltské pozůstatky to nezajímalo a římští dobyvatelé raději odtáhli domů, zanechávajíce za sebou akorát pár místních jmen. Výsledkem působení různých přivandrovalců je ztráta poloviny původní slovní zásoby a téměř celého systému ohýbání všech ohebných slovních druhů.

Nerad bych, aby se něco podobného stalo češtině.

sobota 9. září 2017

Zajímavost: Výjimka potvrzuje pravidlo

Donedávna jsem si říkal, co je to za nesmysl, že by výjimka měla potvrzovat pravidlo, řečeno jako obhajoba pro existenci výjimky. Pak jsem si uvědomil pravý význam těchto slov: existence výjimky implikuje existenci pravidla, nikoliv naopak. Aby něco byla "výjimka", musí logicky existovat pravidlo, z něhož je "vyňatá", jinak by nemělo smysl o nějaké výjimce hovořit. Fakt, že existuje výjimka, skutečně logicky potvrzuje, že existuje i pravidlo. Neexistuje-li pravidlo, nemůže existovat ani výjimka.
Znamená to tedy něco? Ani ne.

středa 6. září 2017

Mor klíčových slov

Chcete-li si na Googlu (nebo vlastenci na Seznamu) vyhledat něco o ubytování v Praze, s největší pravděpodobností napíšete "bydlení praha" nebo "praha bydlení". Taky proč ne, samo se vám to nabídlo, je to rychlé a jasné, tak co nad tím přemýšlet? Netřeba nic, dokud to tak zůstane pouze u vyhledávačů.

Tento zápis ve tvaru klíčových slov nás poradci učí dávat do textů, do videí, do vyhledávačů, neboť tak to stroje lépe poznají. A je tomu vskutku tak, "bydlení praha" mi najde 2 360 000 výsledků, zatímco "bydlení v praze" pouze 873 000. Nu což, nelze od stroje očekávat, že by pochopil něco tak složitého jako skloňování. (Pro zajímavost dodávám, že "bydlení v prahe" mi těch výsledků najde 1 690 000.)

Hůře nastává, když tento zápis opustí textové pole a začne pronikat do všech písemných projevů. Zajímavé je, že na tento zlozvyk jsme upozorňování téměř sto let, počínaje Naší řečí v letech dvacátých, Pavlem Eisnerem v letech čtyřicátých a nikým v letech dalších, ovšem to poslední je nejsmutnější, vzhledem k vzrůstající míře výskytu tohoto problému.

Jádro věci

Domnívám se, že tento jev je jen o málo více zastoupen v psané češtině než v češtině mluvené, ale je těžké hledat příklady, když televizi nesleduji, časopisy (až na Naší řeč) neodebírám a ze stránek navštěvuji převážně ty anglické. Nicméně našel jsem již nějaké Windows aplikace, Skype kontakty, Minecraft stavby a donebevolající herezi prostřednictvím nových Seznam Zpráv (ještě psány sugestivně s velkým Z).

Kdo má stále nějaký jazykový cit, pozná nečeskost těchto spojení, a kdo ho nemá, ať se chytí za jazyk. Ten problém je prostě takový, že tato spojení, typická pro angličtinu, v češtině nedávají formálně žádný smysl. Předně v mluvené komunikaci způsobují šum – říkal, že si nainstaluje Windows, nebo aplikace pro Windows? Také nemají z hlediska stavby věty žádné podložení v jazykové teorii (slovo určující je přívlastek neshodný, ale ten je umístěn v rozporu s běžným slovosledem).

Předně je ale toto spojení sprostou urážkou rozvinutého systému vazeb a ohýbání slov, jakým čeština oplývá. Správně je jedině a pouze aplikace pro Windows, kontakty na Skypu, stavby v Minecraftu. Všimněte si, že slovo základní (aplikace, kontakty, stavby) je vždy správně jako první, zatímco přívlastek neshodný následuje za ním. Navíc máme za málo peněz hodně muziky – předložka nám prozradí více informací o významovém vztahu mezi členy, aniž by zabírala svoji délkou znatelné místo ve větě.

Seznam Zprávy jsem záměrně neopravil, neboť fakticky patří do jiné kategorie, tedy jména značek produktů a společností. Na jednu stranu chápu, že společnost by chtěla mít svoje jméno na prvním místě, ale až na různé stylizace prostě nelze jít proti jazyku (tedy ani stylizace typu MojeBanka bych nerad viděl, ale co naplat). Moji pochvalu má naopak Microsoft a Google, alespoň stran této věci. Vedlejší služby jako Překladač Google či Mapy Google mají přívlastek neshodný korektně umístěný za základním slovem (sice v nesklonné variantě, ale na to má společnost právo) a u Microsoftu jsem nezažil, že by kdekoliv něco podobného měli (a navíc se nebojí ohýbat Skype).

Proto je u Seznamu tolik smutné, že ke správné češtině má dál než zahraniční web. Správně je jen a pouze Zprávy Seznamu (a jako bonus zůstává stále velké Z) a jakožto hlavní stránka českého internetu se Seznam zpronevěřil své povinnosti býti vzorem a jíti příkladem.

Závěrem

Prosím, vyvarujte se tomuto zlozvyku. Všímejte si, pokud se někde vyskytuje podobná věc, snažte se uvědomovat si správné znění podobných spojení, a pokud si nejste jisti, neváhejte mi napsat do komentářů. Děkuji!

Zajímavost: Učiti čemu?

Dnes se to zdá již téměř nemožné, ale ještě před padesáti lety tomu bylo tak, že sloveso "učit" mělo ve školství hlavní vazbu koho – čemu, nikoliv koho – co, jako je tomu v češtině nejnovější. Dříve se učilo matematice, fyzice, češtině, dnes učitelé učí výhradně a pouze matematiku, fyziku nebo češtinu.
A to nejen formálně. Někteří učitelé by skutečně měli více učit češtině než učit češtinu.

čtvrtek 24. srpna 2017

Rozhodnutí a kauzalita

Ptát se "co by kdyby" je většinou zbytečné nejen proto, že s minulostí stejně už nejde nic udělat, ale také proto, že možná ani není možné, aby "kdyby".

Úvodem je potřeba připomenout několik fyzikálních principů vesmíru. Předně platí mnohé zákony o setrvačnosti, gravitaci apod., díky kterým víme, že planety a hvězdy se budou pohybovat pořád stejně, jako se pohybují doposud, nevykazujíce žádné chaotické činnosti, – tedy deterministicky. Tak tomu je na makroskopické úrovni. Na úrovni mikroskopické je naopak naprostý chaos. Kvantové jevy, pole a fluktuace vakua mají pravděpodobnostní chování a výsledek pozorování takovýchto jevů není nijak předvídatelný.

Jak do toho všeho zapadá kauzalita? Víme-li, že došlo k nějaké situaci z nějakého důvodu, můžeme se znovu zeptat, proč došlo k tomu důvodu. A takhle pořád dál a dál, než se buď dostaneme k Velkému třesku, kde všechno bylo chaotické a náhodné, a nebo se dostaneme k témuž chaosu, akorát trochu dříve. Důvody působení Slunce a Měsíce se dají takto sledovat přes tisíciletí, počasí a lidské myšlení neznáme natolik, abychom to mohli určit, a příkladem nejkratší doby stopování je vědec, který si ráno nechá vygenerovat dokonale náhodné číslo podle radioaktivního rozpadu a podle toho si vybere, co si dá k snídani.

Není to ale nakonec trochu nudné? Buď k nějaké události došlo naprosto předvídatelně, pokud známe všechny faktory, a nebo je její pozadí kvantové a tedy se nedá jeho efekt předpovědět vůbec. Je pak "kauzalita" vůbec něco? Můžeme sledovat vztahy mezi veličinami, ale skutečná změna je vlastně přirozená a nepodmíněná, protože mohla být "předpovězena" už před tisíci let. Vrah se může před soudem obhajovat, že trestný čin spáchal, protože to bylo reakcí jeho mozku na okolní podněty, jeho výchovu, život a geny, nebo že to byla náhoda a nemohl s tím nic udělat.

Neznáme podstatu lidského myšlení, ale většinová vědecká obec předpokládá, že je v podstatě deterministické. Dnes jsme již schopni simulovat pomocí umělé inteligence chování, které je mnohdy od lidského nerozeznatelné, tak existuje vůbec nějaký rozdíl? Teorie "kvantové duše" je zajímavá, ale pořád netušíme, co je podstatou našeho myšlení a vnímání a proč k němu dochází. Ale i tak – podle dosavadního modelu z tohoto článku jsme buď produktem našeho okolí (i vnitřního), nebo jsme principiálně nepředvídatelní kvůli kvantovým jevům (více v mém článku Mozek a determinismus). Nepředvídatelností nemyslím chaotičnost, samozřejmě že se lidské jednání dá předvídat, ale tím indeterminismem myslím výjimky a drobné nuance.

Samozřejmě jedním východiskem by bylo dosavadní model rozšířit – k přímému důsledku a kvantové náhodnosti přidáme "černou skříňku", která se nachází v našem mozku a umožňuje svobodné rozhodování a jednání. Možná produkuje nějaké pole, které ovlivňuje kvantové jevy a koordinuje je s nějakým záměrem, či funguje jinak. Pak by tento systém bylo to, co nás odlišuje od dostatečně inteligentních robotů.

Povšimněme si ale, že jsme tento problém vlastně nevyřešili. Vesmír jsme přirovnali k videohře, v jejímž prostředí se pohybujeme a které ovlivňujeme externě. Jako hráči hrajeme podle pravidel hry, ale máme v nich i volnost. Z vesmíru jsme udělali ne zcela izolovanou soustavu a připustili jsme existenci naprosto externích vlivů, a tak se můžeme opět přirozeně zeptat, jaká je příčina těchto vlivů. Kdo ví, možná ani příčinu nemají, možná existují ve vesmíru, kde neplatí naše fyzikální zákony, který se nedá pojmout pomocí našeho chápání (které určují pravidla našeho vesmíru), možná pro ně neplatí prostor ani čas... nevíme.

A tou nejistotou také skončíme.

středa 23. srpna 2017

Informace o vesmíru

...jsou mnohdy zkreslené. Vědecké dokumenty, stránky a videa často zahrnují obrázky vesmírných objektů, ale již neuvádějí všechna zkreslení a nepřesnosti, kterými obrázky trpí. V tomto článku si tedy uvedeme několik obrázků a pomýlenosti, ke kterým u nich může vznikat.

Země

Na tomto snímku Země, jejž vydala NASA v roce 2001, se najde mnoho podivností. Zkopírované a překreslené části zcela jistě potvrzují, že nám vládní agentury lžou o tvaru naší planety a musejí si vytvářet podvrhy, není-liž pravda? Ale kdeže, NASA sice vše uvádí na pravou míru, ale přirozeně se najdou lidé, kteří si to špatně vyloží. Tento obrázek je koláž satelitních snímků, ne pravá fotografie (ta by byla patrně příliš nekvalitní).

Slunce

Takhle Slunce nevypadá. Předně logicky – pokud by Slunce mělo takovýto jas, nevadilo by nám se do něj dívat, protože by na Zemi dopadlo tak málo slunečního záření, že by nám to neškodilo. Budiž, barva by mohla být ztmavená, protože obrázek tak jasné pixely produkovat nemůže, ale proč je oranžové a ne žluté? Slunce je přeci žluté... alespoň pro nás pod zemskou atmosférou (která požere ze slunečního světla modrou a zbytek zůstane přirozeně žlutý). A co z vesmíru? Z vesmíru je Slunce bílé, a v souladu s fyzikou také každé těleso stejné teploty. Tak to správně ukazují fotografie Slunce z vesmíru. Ostatní, kde má Slunce z vesmíru žlutou či oranžovou (dokonce i zelenou) barvu neukazují pravé vzezření, ale něco jiného (rentgenové, radiové nebo infračervené spektrum, například).

Dráhy planet

Podobné obrázky, ilustrující trajektorii Země okolo Slunce jste již jistě spatřili, ve fyzice i v geografii. Jak známo, planety obíhají po eliptických drahách, ale je důležité si uvědomit, že i málo "šišatá" elipsa je pořád elipsa. A taková je i elipsa, po níž obíhá Země. Hlavní poloosa je dlouhá 149,60×106 km a vedlejší poloosa 149,58×106. Jak by tedy správně měla taková elipsa vypadat?

Přesně takto. Není divu, že si lidé dlouho mysleli, že planety obíhají po kružnici.

Sluneční soustava

Dovedete si představit, jak velkou část nebe by Slunce muselo zabírat, aby odpovídalo vzdálenosti na tomto obrázku? Tento obrázek zobrazuje velikosti ve správném poměru, ale ne vzdálenosti. Na to by nestačil ani váš monitor, aby bylo vůbec něco vidět.

Černá díra

Je těžké hovořit o tvaru a vzhledu něčeho, co jsme neměli a vlastně ani nemáme možnost přímo pozorovat. Jak říká Holly v epizodě Červeného trpaslíka – hlavní barvou černých děr je černá a hlavní barvou vesmíru je také černá. Černé díry nevyzařují nic, co bychom mohli pozorovat (až na slabou Hawkingovu radiaci) a tak můžeme sledovat jejich existenci pouze nepřímo – jako gravitační zakřivení a akreční disk.

Gravitační zakřivení ovlivňuje dráhu světla okolo objektu a způsobuje ho každé hmotné těleso, ale v případě černých děr je tak extrémní, že i fotony díky němu mohou obíhat po stabilní orbitě (horizont událostí) a některé z nich mohou být i vymrštěny zpátky. Pohledem do černé díry tak můžeme spatřit i věci, které jsou za námi.

Akreční disk je kvasar, jeden z nejjasnějších jevů ve vesmíru. Skládá se z hmoty, která obíhá těleso v jedné rovině, a extrémní gravitace způsobuje vyzařování elektromagnetického záření, v případě černých děr převážně v rentgenovém spektru.

Černá díra rozhodně nemá tvar skutečné díry, nazývá se tak pouze kvůli schopnosti nenávratně pohlcovat objekty. V tomto ohledu výrazně přispěl film Interstellar, kde byla černá díra ukázána sice ne zcela realisticky, ale byla v rozporu s nefyzikálními představami o vzhledu černých děr a hlavně zobrazovala akreční disk i gravitační zakřivení zároveň.

 Červí díra


Jako bylo nesnadné mluvit o vzhledu černé díry, je téměř nemožné mluvit o vzhledu hypotetické červí díry. Opět bych zmínil film Interstellar, kde byla ukázána tak, jak by pravděpodobně měla vypadat. Tento obrázek ukazuje analogii červí díry v případě, že by vesmír byl dvojrozměrný. Prostor se pomocí třetího rozměru spojí a způsobí extrémní zakřivení ve dvou místech.

Naprostá pitomost je ale ten raketoplán, který do této "díry" vlétává. Porušuje totiž pravidla analogie, která byla stanovena na začátku – vesmír je dvojrozměrný. Hvězdy a všechno se má nacházet v té zakřivené síti a nic mimo ni nemůže existovat, ani ten raketoplán. Samozřejmě představit si červí díru ve trojrozměrném prostoru vyžaduje chápání čtyřrozměrného prostoru, ale už jen fakt, že by vypadala jako trojrozměrná díra, způsobuje paradoxy a další nesmysly.

Zajímavost: Dualismus ve hrách

Mnoho herních a fantastických světů obsahuje dualismus či dichotomii jako princip či součást svého příběhu. Dvě síly, dvě strany, dva principy či podstaty, které se vzájemně vylučují či doplňují. Jen tak pro zajímavost bych rád uvedl pár příkladů těchto jevů:

Warcraft

 

Uveden první, neboť mi připadá jako typický příklad. Podstatou vesmíru jsou dvě síly – Světlo a Stín, typicky realizované jako dobro a zlo, nicméně jsou i ojedinělé případy zla konaného pomocí Světla a dobra konaného pomocí Stínu. Tento dualismus prostupuje celou existencí a způsobuje protiklady (i v rozdělení Aliance–Horda). Ačkoliv Stín je patrně expanzivnější než Světlo, jsou tendence přivést obě síly do harmonie a rovnováhy. A ještě jedno podobenství tento dualismus má – Světlo je spojováno se srdcem, zatímco Stín s myslí.

Elder Scrolls

 

Universum s rozvinutou metafyzikou, která také do jisté míry zahrnuje dualismus, nicméně nikoliv polární jako u Warcraftu, ale spíše komplementární. Svět (Aurbis) vznikl spojením dvou kosmických sil – Anu (řád) a Padomay (chaos), přičemž jedna bez druhé nemůže existovat, protože by se nedala rozeznat. Z těchto dvou sil vznikli bohové Anui-El a Sithis a stejný dualismus se do jisté míry uplatňuje i v rozdělení Aedra–Daedra. Jev v podstatě unikátní pro toto universum je enantiomorf – situace, kdy protikladné síly splynou tak, že jsou zaměnitelné a mohou si bez povšimnutí prohazovat místa.

Albion

 

Svět mně velice drahý. Protikladné entity jsou Animebona, Bytost Albionu, a Animenkna – Bytost Země. Tyto síly představují dichotomii intuice–rozum, proud–hráz, magie–věda a podobné koncepty. Dobro a zlo figuruje pouze v konkrétní herní situaci, ale není obecnou aplikací této dichotomie.

Hvězdné války

 

Vesmírná Síla zde existuje jako sjednocující a spojující síla, ale je otázkou, jestli její světlá a temná strana představují nějaký fundamentální dualismus nebo jsou-li pouze označení pro konkrétní používání Síly. Představiteli těchto stran Síly jsou řády Jedi a Sith. Typicky zde není mnoho jedinců, kteří by usilovali o rovnováhu, a tak se tito stávají vyhnanci.

Zaklínač

 

Dobro a zlo se zde objevují a hned zase mizí či se zaměňují a nejdou od sebe rozeznat. Svět nedefinují dvě síly, ale skupiny lidí a jejich názory, cíle a skutky. V realistickém universu Zaklínače není nic černobílého a mnohdy lze určit namísto dobra jen to "menší zlo".

Letopisy Narnie

 

Tento dualismus je odhalen až v knize Poslední bitva. Aslan, bůh uctívaný Narnií, má svůj protiklad v Taši, božstvu Kalormenu. Aslan je a zároveň není Taš, žádný zlý skutek nemůže být vykonán v Aslanově jménu a žádný dobrý skutek nelze vykonat ve jménu Taše. Aslan a Taš jsou tedy prostou analogií dobra a zla, čerpající z křesťanské víry.

The Longest Journey a Dreamfall

 

Svět těchto her má také rozvinutou metafyziku a filosofii, nicméně stačí říct, že dualismus zde představují světy Stark a Arcadia – věda a magie. Tyto světy kdysi dávno existovaly spojené, ale pak byla rovnováha narušena a došlo k rozdělení. Mezi světy nelze normálně cestovat, ale existují výjimečné bytosti, které to dokážou (fyzicky či jako snová podoba). V závěru celé série se světy opět spojí a rovnováha je navrácena.

Vesmír

 

Nemyslím nějakou novou hru, ale skutečný vesmír. Na elementární úrovni existuje ke každé částici protikladná částice, která má opačné znaménko u některých veličin (např. náboj). Tak k elektronu existuje pozitron, k protonu antiproton a k fotonu zase foton (-0 je zase 0). Pokud se pravé antičástice setkají, navzájem se zničí za uvolnění velkého množství energie. Principiálně se od sebe hmota a antihmota nedá odlišit (pokud nemáme exemplář té druhé) a fyzika funguje pro obě stejně, ale nějaká nerovnost musí existovat, neboť ve vesmíru je mnohem více hmoty než antihmoty (naštěstí). Jak vidno, částicová fyzika je lepší jak mnohé fantasy.

Pozn.: Pro úplnost dodávám, že "záporné" znaménko náboje elektronu je stanoveno dohodou. Fyzika by fungovala naprosto stejně, kdybychom elektronu přiřadili kladný náboj a protonu záporný, jenom my bychom museli prohodit pár znamének v rovnicích. Podle klasické částicové fyziky by totéž mělo fungovat i u hmoty a antihmoty, až na problém výše zmíněné asymetrie.