O přístavku

V tomto kratičkém článku bych milerád poreferoval o větném členu, jenž není na školách až toliko dopodrobna probírán; o větném členu, který by si zasluhoval více pozornosti.

Titulek i první odstavec obsahuje větný člen, který je velice podobný klasickému přívlastku (často bývá označován za jeho druh), neboť s ním sdílí vlastnosti i formu. Řeč je o přístavku. Zatímco klasický přívlastek, rozvíjející nějaké jméno a upřesňující či doplňující jeho význam, je významově řídícímu větnému členu podřízen, přístavek stojí téměř na stejné úrovni, mnohdy dokonce i výše.

Pro zopakování: přívlastek (atribut) je nejčastěji tvořen přídavným jménem, které rozvíjí nějaké podstatné jméno (dlouhá cesta, velký dům, naše auto, čtyři kamarádi – zde tvořen zájmenem a číslovkou), ale může být tvořen i podstatným jménem, které je typicky umístěno za řídícím členem a odděleno předložkou (cesta do lesa, dům prarodičů, auto na naftu, kamarádi ze školy). Je nabíledni, že samotný přívlastek nám v těchto případech vůbec nic neřekne o tom, co celým spojením myslíme.

Oproti tomu přístavek (apozice) je plnovýznamovější. Přístavek může být tvořen jakýmkoliv jménem, které může mít také upřesňující či doplňující funkci, podobně jako přívlastek, ale toto jméno obsahuje dostatek informací o tom, abychom byli schopni (alespoň přibližně) čistě jen pomocí něj určit, o čem je vlastně řeč (Božena Němcová, největší česká spisovatelka; moji přátelé, Jiří a Karel). Druhy přístavku jsou venkoncem stejné jako druhy přívlastku, takže následující rozdělení můžete aplikovat i na přívlastek.

Přístavek volný

Přístavek volný, nejpoužívanější forma přístavků, je z obou stran oddělen čárkami, což značí prostý fakt, že ho lze vynechat. Tento fakt je sice prostý, ale ne každý (a i u mě tomu zpočátku bylo nejinak) si nemusí uvědomovat, proč tomu tak je. Obecně se dá říci, že vynechat můžeme ten větný člen, který nijak neupřesňuje to, co rozvíjí. Proto ze členu Karel IV., král český a císař římský můžeme část "král český a císař římský" bez výčitek svědomí odstranit, ale pořád bude naprosto jasné, o kom mluvíme.

Přístavek těsný

Jako protiklad výše zmíněného druhu není přístavek těsný oddělován čárkami (pokud si to nevynucuje struktura věty). Tento druh se používá v případech, kdy samotný řídící člen nestačí na to, aby plně popsal skutečnost, k níž se váže. Ze spojení pan prezident Miloš Zeman, zpěvák Dalibor Janda, město Mělník nemůžeme podtrženou část vynechat, protože by (bez znalosti kontextu) nebylo patrné, co tím myslíme. I příjmení je samo o sobě přístavek (a mohu na to jít i tak divoce, že celé jméno a příjmení označím jako superpozici stavů "příjmení jako přístavek jména" a "jméno jako přístavek příjmení").

Přístavek shodný

Zatímco první dva druhy byly navzájem sobě komplementy, přístavky v této kategorii mohou být jak volné, tak těsné, nezávisle na shodnosti. Všechny doposud uvedené přístavky byly shodné, neboť u nich dochází při změně řídícího členu i ke změně závislého přístavku. Psal jsem o Boženě Němcové, největší české spisovatelce, mluvil jsem o prezidentu Zemanovi. To není nijakým překvapením, proto honem k dalšímu druhu.

Přístavek neshodný

V případech, kdy chceme přístavek mnohem více oddělit od okolního textu, můžeme odstranit shodnost obou členů a vytvořit přístavek neshodný. Ten se chová tak, že si zachovává svůj tvar za všech okolností, nejčastěji v nominativu (1. pádě). Neznamená to, že by ztratil svoji důležitost nebo funkci, jen stojí jakoby sám o sobě v celé té širé větě. Nejčastěji se jedná o tzv. nominativ jmenovací/nevazebný. Zpravidla vyjadřuje vlastní jména (v prohlížeči Firefox, s televizí Prima, do časopisu Blesk). tituly či hodnosti (bez hodnosti kapitán) případně samotná jména (o slovu hlemýžď). Pozoruhodným faktem je, že ve všech těchto případech můžeme použít bez obtíží i přístavek shodný (byť nemusí být tak často používaný), až na případ poslední. V tom je totiž přítomen tzv. metajazyk, čiže "jazyk popisující jazyk". Nemluvíme o samotném hlemýždi, jen o tom prostém slovu, které ho označuje, a tudíž je zcela namístě použít přístavek neshodný.

Přístavek několikanásobný

Jako tomu bývá u všech větných členů, i přístavek může býti několikanásobný. Používá se v tom přirozeném případě, kdy k jedné věci přistavujeme skupiny věcí na stejné úrovni (společnosti Microsoft, Apple a Google; ministři Babiš, Chovanec a Zaorálek; moji známí, Petr a Tomáš). Jak již příklady napovídají, tato vlastnost existuje nezávisle na ostatních druzích přístavku, tedy může býti spojena s libovolnou z nich.

Přístavek postupně rozvíjející

Pokud není víceslovný (holý) přístavek několikanásobný, je postupně rozvíjející. V tomto případě existují "úrovně" přístavku, takže ačkoliv nemáme žádnou skupinu věcí, které přistavujeme, v přístavku použijeme další přístavek a zanořujeme se hlouběji do struktury věty. Nejčastěji se jedná o skupinu funkcí, povolání, titulů a jmen (pan ředitel Doc. RNDr. Karel Oliva, Dr.). Každé jméno je přistaveno ke jménům předcházejícím a rozvíjí je.

Toť konec mého dalšího krátkého lingvistického článku. Doufám, že se vám, mým čtenářům, líbil a těšíte se stejně jako já na další. Na shledanou příště.

Iluze demokracie

Nenechte se přesvědčit, že každé demokratické rozhodnutí je to nejlepší. Už z podstaty věci je vidět, že to nemůže být pravda. Demokracie není odpověď na každou otázku, ani odpověď nejsprávnější, nejpravdivější a nejlepší. Z podstaty to je věc názoru, věc vůle lidu, výběr lidu. Demokracie nemá co dělat tam, kde je třeba objektivní odpověď, a obzvláště nemá co dělat ve vědě.

Míchačky nebereme

Jeda autobusem po svém rodném městě, zpozoroval jsem nápis na jednom z mnohých reklamních plakátů. Stálo tam, že společnost hledá pracovníky na pozici:

"strojař(ka)/míchač"

Zoufalá snaha pisatele tohoto inzerátu o jakousi "genderovou rovnost" je skutečně úsměvná. Autor, snad aby mu nebylo vytčeno, že společnost nepřijímá strojařky, neotálel připsat ke strojaři příponu "-ka", ale u míchače si uvědomil, že míchačka je přeci něco zcela jiného a určitě ne potenciální zaměstnanec. Touto snahou paradoxně vzniká kontrast, který může mnohým připadat, že společnost sice přijímá strojaře všech pohlaví, ale míchače pouze muže. Tudíž znevýhodňuje ženy.

Myšlenka rovnosti je rozhodně ctnostná věc, leč někteří její stoupenci nemají daleko k náboženským fanatikům, jež vidí herezi všude a neotálejí ji vymýtit všemi dostupnými prostředky. Tito lidé pak v každé větě vidí skrytou narážku na jedno z jejich 50 vymyšlených pohlaví a ženou dobromyslné lidi na hranici za to, že používají běžné konstrukty svého mateřského jazyka.

Ale dost stěžování, zpět k češtině. Není to žádná novota, že čeština už má pěknou dobu slova vespolná, tzv. epikoina, jež mají tu hezkou vlastnost, že se dají aplikovat na osoby obou pohlaví. Proto můžu mluvit o učitelích, lékařích, policistech a dalších povoláních, aniž bych musel explicitně dodávat, že myslím samozřejmě i ženy. Normálně smýšlejícího člověka prostě napadne, že mi jde o profesi a nikoliv o pohlaví vykonavatele (a to samozřejmě můžu vždy dodat opisem "učitelé mužského/ženského pohlaví" nebo prostým přechýlením "učitelky"). Tím pádem je zbytečné dodávat přechýlenou variantu (a krom toho, známe-li tento fakt, vlastně takové pokusy upřednostňují ženy, neboť ke slovu označujícím muže a ženy zároveň připíšou ještě ženy navíc, takže opět paradoxně poruší rovnost).

Tento jev se dá v mnohých rysech přirovnat k angličtině, která systematickým eliminováním rodů dosáhla toho, že teacher označuje skutečně i gramaticky obecnou profesi bez jakéhokoliv rodového zabarvení. Existuje sice archaické slovo teacheress, využívající přechylovací příponu -ess, ale toto odvozování v angličtině už není produktivní (popravdě žádné odvozování není v angličtině produktivní). Jinak na tom jsou ostatní germánské jazyky; v němčině existují doposud běžné varianty der Lehrer i die Lehrerin.

Čeština a angličtina představují v tomto případě pozoruhodný protiklad. Zatímco v češtině existují (samozřejmě pomýlené) snahy o přechylování epikoin, v angličtině panuje mnohdy opačné úsilí. Za všechny příklad, že mnohým lidem se příčí říkat herečce actress, byť je to ten nejpřirozenější způsob, jak ji nazvat. Mylné a zbytečné pokusy o emancipaci patrně stále přetrvávají, a přitom bychom to měli být my, muži, kdo by si měl stěžovat, že není žádné krátké slovo speciálně pro mužského herce.

Sami vidíte, že čeština už ve svém základu nikoho neupřednostňuje – mužům dává gramatickou přednost a rychlost tvaru, ale ženám zase přehršel přechýlených tvarů, o kterých by se nám mohlo jen zdát.

Co mi vadí na Steamu

Toto je pouze mé stěžování, neočekávám od toho, že vás přemluvím Steam přestat používat, poněvadž to neočekávám ani od sebe, ale doufám, že si alespoň uvědomíte, v čem by Steam mohl rozhodně být lepší.

Neznáte-li – Steam je herní platforma, pomocí které si můžete hry kupovat, stahovat a hrát, a zahrnuje samozřejmě i další funkce. Je zde komunitní obchod, kde si mohou hráči vyměňovat virtuální předměty do svých her, a komunitní dílna, kde mohou hráči publikovat své modifikace či doplňky do her na Steamu nabízených. Krom toho jsou zde základní sociální funkce – kontakty, sdružování hráčů do komunit či skupin, funkce pro jednodušší společné hraní a přehršel dalších drobností.

Tohle všechno zní jako vcelku fajn věc, neboť tohle skutečně samo o sobě není nic špatného. Problém je v tom, jakým způsobem jsou některé funkce provedeny, protože mnohé z nich působí jako nehotové, nedodělané či nedomyšlené. Začnu svou oblíbenou oblastí:

Překlad

Steam je platforma používaná lidmi z celého světa, takže překlad by neměl zaostávat. A on nezaostává; krom jedné jediné věci k němu vlastně nemám výhrady, byť se mi popravdě před nedávnem v důsledku jakési chyby přepnul do angličtiny a já líný neměl důvod k tomu, abych ho přepínal zpět. Koneckonců, angličtina mi nevadí a je lepší mít perfektní anglickou lokalizaci než ne zcela skvělou českou lokalizaci, podle mého. Co mi vadí – jako vždy, achievement. Důvody jsem již uvedl ve svém článku o překladu Minecraftu, tudíž je nemusím zmiňovat zde. Krom toho mám výhrady k nepřekládání slova workshop, ale to platí obecně a navíc se jedná, technicky vzato, o značku (Steam Workshop).

Distribuce her

 

Pro kupování her je Steam vcelku pohodlná věc, ceny nejsou nikterak větší než u jiných distributorů, platební možnosti jsou přijatelné a slev je habaděj. Kdyby byl Steam jedním z mnoha rovnocenných distributorů, budiž, ale některé hry jsou dnes už jenom na Steamu. Proto nejsem spokojen s tím, že pro stažení hry je nutné mít aktivní Steam.

Faktem je, že Steam má stahování pohodlné, rychlosti nijak moc limitující, návaznost stahování přijatelnou a vše prakticky bez zbytečností okolo, ale toto není pro mě. „Hraj hru jedním kliknutím“ je super věc pro 90 % hráčů, ale už z principu mně tato nepřijde dostačující, obzvláště jen porovnám-li ji s instalátory, které tu byly dřív. Klasické instalátory (známe dobře InstallShield Wizard) nabízely (s občasně zabudovanou „expresní“ instalací) možnost změnit si umístění hry, u aplikací mnohdy i přítomnost jejich součástí a samozřejmě nikdy nechyběla licence. Z tohoto Steam zachoval jen a pouze tu licenci (a ani tu ne vždy ☺).

Proč bych si nemohl nastavit, kam se mi hra nainstaluje? V podstatě mohu; Steam mi nabídne vytvořit novou herní knihovnu na tom či onom disku, ale proč ne konkrétní složku? Cožpak musím sáhnout k tak extrémním opatřením, jako je substituce jednotek či spojení adresářů (příkazy subst a mklink), abych dostal hru tam, kde ji chci mít? Je to jen detail, ale vždy bylo součástí instalace jakéhokoliv programu zvolení si umístění. Nechápu, proč by to tak nemohlo být i nadále.

Spouštění her

 

Tohle záleží na tom, jak moc to podporuje ta která hra, ale u většiny her je spuštění hry závislé na běžícím Steamu. To není zase až tak zlé, byť občas mám tendenci si Steam vypnout, aby si nezačal znenadání vesele stahovat jakoukoliv hru, uprostřed hraní hry na Steamu závislé. Taktéž ne moc obvyklé v současné době, leč mnohdy může vypnutý internet ztížit spuštění her na Steamu, byť jsou jen pro jednoho hráče.

Paradoxně mechanismy určené k zamezení nelegálnímu šíření hry nakonec opět nutí slušné (tedy stran zákona) hráče, aby hru používali nelegálním způsobem, chtějí-li ji hráti. Tak tomu bylo koneckonců vždy u jakýchkoliv protikopírovacích ochran. GOG budiž vzorem, jaké mají být takovéto ochrany – žádné.

Používání modifikací

 

Modifikace a doplňky do her ze Steamu nejdou stáhnout (normálními způsoby). Můžete je jen „odebírat“, čímž se automaticky vloží do konkrétní hry při jejím dalším spuštění. Jaké bylo mé zklamání, když jsem na Steam Workshop našel hezky vypadající mód do Skyrimu a pak zjistil, že vlastně musím mít Skyrim koupený pouze na Steamu a ne jinde, abych ho mohl dát do hry. Takhle nikdy žádná módovací komunita nefungovala. Nikdy. Má-li něco kvalitního být šířeno a zachováno, musí to být dostupné. Steam toto potlačuje, byť v naoko dobré snaze usnadnit hráčům instalování modifikací. Díky, Steame, ale jsem inteligentní jedinec a dokážu si cokoliv nainstalovat i bez tvého vměšování. Ano, opět jsou alternativy (pro Skyrim je to Nexus), ale zase ne všechny modifikace jsou na obou platformách a nadějní tvůrci nemusí pochopit, že Steam Workshop je pro Skyrim sám o sobě nepoužitelný. A to vychvalované kupování modifikací byl naprostý propadák, jen co je pravda.

Sociální aspekt

 

Steam není Facebook, ale jeden jeho zlozvyk si přejal. Kontakty nejsou přátelé! Říkat vašim kontaktům přátelé je jako říkat každému kolemjdoucímu „brácho“. Nemístné a trapné. Pokud se nějaký systém rozhodne předefinovávat lidský koncept přátelství, je to přinejmenším na pováženou. Nechci zde začínat nějaké konspirační teorie o sociálním inženýrství, ale „přítel“ není žádný pojem, který se potvrdí nebo zruší stisknutím tlačítka na nějaké stránce. Toť k tomuto.

Chat

 

Steamový chat oplývá pouze základní funkcionalitou a není použitelný pro cokoliv mimo dorozumívání se během hry, tudíž by ani neměl být takto používán. Absence milionů emotikonů sice není nic frustrujícího, ale slušné komunikační klienty jich přeci alespoň pár mají pro vyjádření základní škály emocí, Skype a ICQ budiž příkladem.

Dalším negativem je nepřítomnost historie komunikace. Ty emotikony bych přešel, ale pro mě, člověka lpícího na minulosti, člověka bránícího přežití jakékoliv informace, je toto vysloveně nestoudné. Pomyslím-li jen na to, kolik zpráv bylo ztraceno v hlubinách času za dobu existence Steamu, neodvažuji se odhadovat, kolik jich ještě zmizí. Sice nepochybuji, že někde v nejtajnějším datacentru Steamu je malá černá skříňka, která všechny ty zprávy obsahuje, ale k čemu jsou informace, jež nejsou dostupné? Vysoce hypotetická věc, ale co kdybych se přes Steam seznámil se svojí dívkou, následně družkou, a v daleké budoucnosti (pokud přežijeme tuto nejistou dobu) bych toužil dohledat si naše počátky, jsa zklamán jejich ztracením? Sice si podstatné konverzace ukládám do textových souborů a následně odesílám do svého zálohovaného trezoru, ale nepoznám-li včas důležitou konverzaci, je tato ztracena. Slušné IM prostě historii má; tak jest.

Cenzura! Metaforický poslední hřebík do rakve Steamu, který mě přiměl toto vůbec napsat. Proč, u všech trubýšů, si Steam sakra dovoluje z mé zprávy odstranit klíčový odkaz, nahrazuje ho prostým „{ODKAZ SMAZÁN}“, aniž bych o tom byl já informován? Za svoji blbost zodpovídá uživatel, když klikl na odkaz, který mu přišel od jeho „přítele“, a odstraňování odkazů je prostě a jednoduše nesoudobá ohavnost. Samozřejmě, určité „dobré“ weby zůstanou slepé cenzuře ušetřeny, ale kdo má co rozhodovat o tom, jaká stránka je pro uživatele dobrá a jaká ne? Systém to rozhodně není. Tak.

Monopol

 

Všechno tohle, co jsem teď ze sebe v rozhněvanosti vychrlil, by nebylo nic, kdyby Steam nedosahoval takové velikosti jako dnes. Ale faktem je, že Steam je v současnosti nejpoužívanější herní a distribuční platforma. A může si diktovat podmínky. Hezky postupně, protože pomalé změny přeci nikomu nevadí, a hráči stejně jinou alternativu nemají. Setrvačnost je setrvačnost. Jde mi o princip, a nehodlám stavět důvěru k platformě jen na dobré víře v morálku Gabea Newella a jeho korporace. Monopol je jednou monopol, a může si dělat co chce. Google na celém internetu, Microsoft na počítačích, Apple na malých zařízeních, YouTube na videích, Facebook na lidech... a Valve na hrách.

Už jednou jsme byli zrazeni a zklamáni ve víře v ty „hodné“ lidi vysoko v mrakodrapech (ano, Trans-Pacific Partnership). Prostě jednou žijeme v kapitalismu, a zdravý kapitalismus je nemožný bez konkurence. Až na GOG (který je ale zase nevěrný svému jménu a poslání) je Steam bezkonkurenční, a to ve mně důvěru nevzbuzuje.

Nuže, díky za přečtení až sem, a snad ve vás tento článek něco zanechá.

Warcraft

Navrátiv se právě z promítání filmu Warcraft: První střet v biografu, rozhodl jsem se, že vám zprostředkuji své pocity, dokud jsou ještě jaré.

Ať si říká kritika, co chce, tento film se povedl a já jsem rád, že jsem měl možnost ho vidět. Proto vám tedy na pár řádků rozebéřu, jaký jsem měl pocit z jednotlivých aspektů.

Předně jsem trochu zklamán, že ačkoliv propagovali hru World of Warcraft zdarma k lístku, ani ne za týden už došly všechny kódy. Předpokládám, že jich Česká republika dostala zase nejmíň. Kdybych to byl býval věděl, byl bych si býval vybral jiné kino, které není tak z ruky.

Dále bych se vyjádřil k českému dabingu filmu. S překladem nemám problémy, Stormwind zůstal Stormwindem, Ironforge zůstal Ironforgem, takže klasika. Jediná změna je používání slova "fel" pro typ magie, leč je pochopitelné, že u dabingu filmu to prostě jako "pekelná magie" přeložit nejde. Zpočátku jsem měl taktéž pocit, že Gul'dan svému dabérovi trochu nesedl, ale to se později spravilo. V jednu chvíli jsem měl taky pocit, jestli všechny postavy nemluví tentýž člověk, ale to tak samozřejmě nebylo (tedy doufám).

Nyní už budou následovat jen samá pozitiva, kterými tento film oplývá.

Napřed hudba - hlavní znělka filmu se opakovala v mnoha variacích, ale neoposlouchala se a dobře podkreslovala dění. Výtečně se k filmu hodila, byly v ní mnohé prvky úvodní znělky k Warlords of Draenor, ale také obsahovala mnoho nového. Potěšilo mě slyšet znělku Stormwindu, byť jen jednou, a také na závěr znělku WoW.

Speciální efekty byly jednoznačně výtečné. Skutečně bylo jasné, že mágové nejsou jen hůlkou mávající kouzelníčkové, ale že jsou schopni sesílat mocná a účinná kouzla. Obzvláště kouzlo teleportace bylo perfektně provedeno; všimli jste si, že se shoduje s kouzlem arcimága z Warcraftu 3?

V hercích se sice moc nevyznám, ale přesto si myslím, že byli vybráni dokonale. Ben Schnetzer byl schopen skvěle předvést mladickou horlivost Khadgara i jeho odhodlání, Paula Pattonová zase nádherně ztvárnit širokou škálu pocitů Garony. Travis Fimmel se přesně hodil na postavu Lothara, a jeho vzhled dokonce odpovídal Warcraftu 1.

Je patrné na první pohled, že prostředí bylo vymodelováno tak, aby bylo povědomé hráčům WoW, především Stormwind a jeho čtvrti a Ironforge, který i z dálky vypadal přesně tak, jak ho známe. Jak trůnní sál Stormwindu, tak hospoda Lion's Pride Inn či vrcholek Karazhanu, vše bylo monumentálně provedeno, byť to poslední WoW přímo neodpovídá.

Můj hlavní obor je příběh, na nějž jsem, skromně řečeno, odborník. Možná si myslíte, že film zkritizuji za to, jak moc odbíhá od předlohy, ale je však potřeba si uvědomit jednu důležitou věc, s kterou jsem na film šel - není to tentýž vesmír, tatáž realita. Jedná se o kánon Legendary a původní Warcraft je pouze inspirací, které se tvůrci mohou držet do takové míry, jak oni sami chtějí. Proto poznáme důležité postavy jako Khadgara, Lothara, Gul'dana, Garonu, Durotana a Orgrima i malého prince Variana, protože Warcraft to stále je. Na druhou stranu je překvapivé, že od předlohy se film odchyluje vlastně spíše v drobnostech. Láska je mezi Lotharem a Garonou místo mezi Medivhem a Garonou, Alodi je žena namísto muže, a jediný podstatný rozdíl je příběh Durotana a Draky, kteří byli ochotni se spojit s Aliancí (která ovšem v této době původně ještě neexistovala), a nakonec stihl celý klan stejný osud jako jeho vůdce. Vcelku ale všechno dopadne stejně jako původní příběh - zemřou ti, kteří mají zemřít, a přežijou ti, kteří mají přežít. A jako bonus máme zatím nezničený Stormwind. Dalo by se vytknout lehké zjednodušení všech okolností okolo Gul'dana, mohl se objevit i Ner'zhul, ale zase to by ten film asi musel trvat čtyři hodiny místo dvou, aby ustanovil pozadí příběhu, a ani to by nestačilo na to, jak obsáhlý příběh z této doby je. Koneckonců, bude o tom celá jedna kniha Kroniky Warcraftu.

V upoutávkách na film mě potěšila scéna, kde Medivh přistihne Khadgara v knihovně a kouzlem ho odrazí na skříň, což je jasná aluze na knihu Poslední Strážce. Jak jsem však zjistil, ve filmu to je za úplně jiných okolností (a celý osud Khadgara je takový málo popsaný), což ovšem nevadí. Film koneckonců popisuje První válku, ne Khadgarovo učednictví u Strážce.

Celková atmosféra filmu byla působivá, na jednu stranu dojemný příběh mezi Lotharem a Garonou a osud Durotanovy rodiny, na druhou stranu brutální a drastické scény z bojů, a do toho lehký říz humorem, který zprostředkoval murlok a ovečka.

Dohromady mě film jako fanouška Warcraftu potěšil; našel jsem si v něm své; a nakonec fakt, že je z jiné reality, je spíše k dobru, protože pokud by měl přesně vystihovat hry a knihy, určitě bych se v příběhu pitval mnohem víc. Takhle jsem byl stále překvapen vším novým, co se ve filmu dělo, ačkoliv jsem samozřejmě předem věděl, jak vše dopadne (a časté upoutávky tomu ještě napomohly, dal by se z nich ten film pomalu i poskládat). Rozhodně jej doporučuji všem, kteří mají blízko ke světu Azeroth, a těším se na pokračování i na rozšířenou verzi.


P.S.: Omluvte prosím stylistické chyby tohoto textu, snažil jsem se napsat myšlenky tak, jak mne napadaly, abych zachytil co nejvěrněji svůj dojem, a ještě k tomu je už po půlnoci.

Zajímavost: Jiný přechodník od "být"

Donedávna jsem si to neuvědomoval, byť je to vlastně logické – tvarově obouvidé sloveso "být" má kromě běžného přechodníku přítomného (jsa, jsouc, jsouce) a přechodníku minulého (byv, byvši, byvše) i přechodník budoucí – buda, budouc, budouce. Tento druh přechodníku značí obecně závislost dějů v budoucnosti, leč jeho používání krom historických textů je velmi, ale skutečně velmi omezené.

Mezi obouvidá slovesa patří z jádra slovní zásoby ještě "jít", jež má budoucí tvar "půjdu". Toto sloveso má tedy taktéž přechodníkové tvary "jda, jdouc, jdouce", "šed, šedši, šedše" a "půjda, půjdouc, půjdouce". Slušné sloveso naštěstí už více přechodníků mít nemůže.

Nutno poukázat na fakt, že zde jako "obouvidé" sloveso myslím takové sloveso, jehož časování zahrnuje jednoduché tvary pro vyjádření přítomnosti i budoucnosti, tedy pouze formálně. Sloveso "být" je jinak zcela jistě nedokonavé, "jít" v podstatě taky, ovšem starší publikace zahrnují tvar "půjdu" (= *"budu jít") sporně mezi dokonavé tvary. Všechna slovesa typu jít/půjdu, nést/ponesu atd. toto taktéž umožňují (více o nich v Naší řeči).
Sloveso "soustředit se", které se často zahrnuje neprávem mezi slovesa obouvidá, se takto určuje proto, že jeho budoucí tvar mnozí používají pro přítomnost a navíc kombinují infinitiv do patvaru "budu se soustředit", což je samozřejmě tvar chybný, leda by chtěl mluvčí vyjádřit čas "pobudoucí". Jak je zcela jistě patrné, já považuji sloveso "soustředit se" za výhradně dokonavé. A Oliva se mnou souhlasí.

Česká azbuka

Jednou jsem se nudil tak moc, až mne napadlo, jak by to asi dopadlo, kdyby čeština používala azbuku. Třeba v alternativním vesmíru, kde by Rusko bylo větší velmocí než Spojené státy americké a vyváželo by místo revoluce politické revoluci lingvistickou.

I usedl jsem k Wikipedii a Excelu a začal si utvářet tabulku českých písmen a výslovností, porovnávaje je s ostatními slovanskými jazyky používajícími azbuku, jda po stopách velkých slovanských lingvistů jako např. Vuka Karadžiće. Nebudu vás déle napínat a předvedu výsledek.

Čeština	IPA	Azbuka
Aa	a	Аа
Bb	b	Бб
Cc	t͡s	Цц
Čč	t͡ʃ	Чч
Dd	d	Дд
Ďď	ɟ	Д̌д̌
Ee	ɛ	Ее
Ěě	jɛ	Ѥѥ
Ff	f	Фф
Gg	g	Гг
Hh	ɦ	Г̌г̌
Ch	x	Хх
Ii	ɪ/i	Ии
Jj	j	Йй
Kk	k	Кк
Ll	ɫ	Лл
Mm	m	Мм
Nn	n	Нн
Ňň	ɲ	Њњ
Oo	o	Оо
Pp	p	Пп
Qq	kv	Ҁҁ
Rr	r	Рр
Řř	r̝	Р̌р̌
Ss	s	Сс
Šš	ʃ	Шш
Tt	t	Тт
Ťť	c	Т̌т̌
Uu	u	Уу
Vv	v	Вв
Ww	v	Ўў
Xx	ks	Ѯѯ
Yy	ɪ	Ѵѵ
Zz	z	Зз
Žž	ʒ	Жж
Dz	d͡z	Ѕѕ
Dž	d͡ʒ	Џџ

Nová abeceda je do jisté míry transkripční i transliterační. Ke každému písmenu existuje ekvivalent v azbuce, včetně písmen i/y, která představují jeden foném (je nesmysl je slučovat, když rozlišují význam slov, např. bít/být). Na druhou stranu, hlásky dz a dž mají taktéž své ekvivalenty, takže se mi podařilo eliminovat většinu spřežek. Diakritická znaménka existují, ´ se stále používá pro prodloužení samohlásky, ˇ pro změkčení souhlásky.

Jádro azbuky je shodné s ostatními slovanskými jazyky, leč některá písmena jsem musel vymyslet či přejmout. O těch se krátce zmíním.

ĎŤŘ

Tato písmena mají v azbuce málo obdob. Pouze v makedonštině existuje Ѓѓ s výslovností [ɟ] (ď) a Ќќ s výslovností [c] (ť). Ř nemá obdoby. Vzhledem i k tomu, že čárka má již v češtině svou vlastní funkci, rozhodl jsem se tedy využít ryze český háček a spojil jsem ho s již existujícími písmeny ДТР. Jediným problémem je, že znaková sada Unicode tato písmena přímo neobsahuje a musí se tedy vytvářet pomocí základního znaku a kombinujícího znaménka, což některým fontům způsobuje obtíže.

Ě

Je zbytečné psát skupiny dě, tě, ně s ě, když v nich nemá výslovnost "je". Tyto skupiny se tedy pomocí azbuky zapisují д̌е, т̌е, ње. Ostatní skupiny (bě, pě, fě, vě) pro kratší zápis využívají "jotované е", takže se zapisují бѥ, пѥ, фѥ, вѥ. Jedinou výjimku tvoří skupina, která se vyslovuje /mňe/. U této skupiny je stále třeba rozlišit psané varianty "mě" a "mně", proto se první varianta zapisuje мѥ, což sice odporuje současné výslovnosti, ale odpovídá tomu, jak se tato skupina vyslovovala dříve. Druhá varianta se zapisuje, pomocí běžných pravidel, мње.

H

H [ɦ] se v průběhu vývoje českého jazyka palatalizací (změkčením) vyvinulo z G. Ostatní slovanské jazyky h (až na ukrajinštinu, kde značí Гг, což opět nelze použít kvůli G) neznají, takže o hodně přijdou. Zbývaly mi tedy dvě možnosti. Buď využít faktu, že H je v češtině znělá podoba Ch, a vymyslet nějakou modifikaci písmene Х, ale žádné použitelné znaménko jsem nenašel, nebo změkčit G. K tomu jsem se nakonec rozhodl, a tak Г̌г̌ představuje měkčí variantu písmene G, což docela dobře reflektuje vývoj v češtině.

Ň

Mohl jsem opět modifikovat Нн háčkem, ale srbský vynález Њњ (ligatura Н a měkkého znaku Ь) se mi líbil tak, že jsem se rozhodl ho přejmout. Kdybych mohl, vytvořil bych takto další měkké souhlásky, jenže v této době se nová písmena vcelku špatně zavádějí, zvláště s nízkou pravděpodobností implementace ve fontech. Ь jako kombinující znak v Unicodu zřejmě použít nejde.

Q

Důkaz transliteračnosti mé abecedy.  V češtině nepředstavuje Q žádnou konkrétní hlásku a používá se pouze v cizích slovech. Přesto jsem se však rozhodl pro něj použít písmene Ҁҁ. To vzniklo z řeckého písmene koppa (Ϙϙ), z něhož vzniklo taktéž Q. Ҁ je proto dokonalým protějškem tohoto písmene.

W

W je na tom stejně jako Q, ačkoliv jeho výslovnost v češtině je trochu konkrétnější. Dá se označit jako zkrácená samohláska U, téměř souhláska, tedy podobně jako přeměna I v J. Proto je Ўў analogií k Йй. Toto písmeno existuje pouze v běloruštině se stejnou výslovností, v polštině se zapisuje Ł.

X

Naprosto totéž co Q. Slova v češtině, ve kterých se vyskytuje X, se čtou naprosto stejně, jako kdyby se tam vyskytovala skupina hlásek KS. Moje varianta Ѯѯ vychází z řeckého písmene ksí (Ξξ) a skutečně ve staré cyrilici existovala, hlavně ve slovech přejatých z řečtiny a v číselných systémech.

Y

Ѵѵ (ižica) zaznamenává výslovnost podobnou německému ü [y]. V češtině se sice Y vyslovuje naprosto stejně (byť rozdíl [ɪ]/[i] může u některých mluvčích být trochu odlišný od I), ale tato grafická podoba se i přesto vcelku hodí.

Dz a dž

Tato písmena jsou častější v jihoslovanských jazycích a ve slovenštině, v češtině existuje [d͡z] a [d͡ʒ] pouze jako znělá varianta [t͡s] a [t͡ʃ] a v domácích slovech se nevyskytuje, neboť se během vývoje češtiny asimilovala, nejčastěji v Z. Srbština obsahuje znak Џџ a makedonština navíc i Ѕѕ, což je znak sice latinskému písmenu S podobný, leč pochází původně z hlaholice.

Pro praktické potřeby jsem naprogramoval JavaScriptový převodník mezi latinkou a azbukou, který jsem dělal původně pro srbštinu. Následuje:

Azbuka	Latinka

То бѵ бѵло днес вше к ме́му нове́му вѵна́лезу. Т̌еши́м се, аж засе буду ми́т пр̌и́лежитост сем о њечем зайи́маве́м напсат. Брзѵ на сг̌леданоу!