Krize nerovnosti

Krize prý vzniká tak, že si půjčíte od kamaráda peníze, a když mu je máte vrátit, odpovíte slovy: "Nemám, je krize." On to pak zopakuje několika dalším lidem a krize je na světě.

Mám dojem, že takto vzniká i nerovnost. V tolerantní a rovné společnosti se někdo podívá na nějaká čísla, mylně je interpretuje a začne šířit klamy, že ve společnosti panuje hrozná nerovnost, někomu je straněno a mělo by se s tím něco udělat. Pak se toho chopí další pomatenci a ve snaze tuto vymyšlenou "nerovnost" odstranit nakonec dosáhnou pravého opaku.

Kvóty

Začnu nyní zcela konkrétně – jakési individuum kritizovalo společnost Warhorse studios a jejího zakladatele Daniela Vávru z nedostatku černochů ve hře Kingdom Come. Pominu-li fakt, že ve středověkých Čechách bylo skutečně ideální místo pro mnoho černochů, je tato kritika nesmyslná už jenom z té podstaty, že to je přece jeho hra a je na něm, co v ní bude. Cožpak je nějaké nařízení, že všude musí být třetina bělochů, třetina černochů a třetina asiatů? To je nějaká svoboda tvorby? A že to lidem nevadí, když se podívají na nějakou japonskou hru.

Tomu se říká kvóty, tedy stanovení minimálního zastoupení nějaké kategorie v celkovém počtu. Školy v Americe mají stanovený minimální poměr černošských studentů, společnosti musejí přijmout stejné množství mužů jako žen a autoři her, filmů a knih už ani svoje dílo nemohou vydat, pokud v něm není černoch, homosexuál či jiný reprezentant nějaké menšiny.

Důsledek kvót je pozitivní diskriminace, která je asi tak pozitivní v názvu, jako negativní v dopadu. Mají-li býti na školu přijati náležitě chytří studenti, tak je to snad nějaká rovnost, když jenom kvůli splnění jakéhosi "plánu" na produkci černošských studentů upřednostní škola hloupého nad chytrým? Může být snad firma spravedlivě vyplácet své zaměstnance, pokud má nařízeno, že ženy budou mít vyšší plat než muži, nehledě na jejich výkonnost? Můžeme hledat rozmanitost v dílech, která museli autoři psát s pomocí kalkulátorů, aby dosáhli kýženého počtu postav ze všech kategorií? Pomýlenost lidí, kteří přišli s takovými nařízeními, vede k porušení rovnováhy, nikoliv k jejímu nastolení.

Bohužel se mi (překvapivě) nepodařilo najít, kolik procent obyvatel Evropy je negroidní rasy, ale odhaduji, že to víc než 5 % rozhodně nebude. Není pak Evropa strašně rasistická, xenofobní a diskriminující, když v ní nežije alespoň 30 % černochů? Vlastně bychom měli být vděční za současné migranty, vždyť nám přispívají k rovnější společnosti, přece nám pomáhají odstranit rasismus.

Asi takový nesmysl je, pokud se někdo snaží "vyrovnat" rasové zastoupení, a to kdekoliv. Každá rasa má svoji charakteristiku, své vlastnosti a přednosti, svoji demografii a své genetické předpoklady. Nehodlám tady porovnávat inteligenci ras, ale americké školy asi nemají tak málo černochů kvůli tomu, že by je prostě neměly rády. Argument, že existují výjimky, toto spíše potvrzuje než vyvrací.

Misinterpretace

Doufám, že ve vás tyto odstavce nevyvolaly pocit, že jsem rasista, diskriminant apod., neboť to nebyl jejich účel. Člověk by neměl být posuzován podle čehokoliv, co nedokáže změnit, a při hodnocení jedince by měly hrát roli objektivní faktory související s daným výkonem a nikoliv věci pocitové a vedlejší (což ovšem neznamená, že by se měly zcela ignorovat korelace). Toť můj názor. Přinejmenším v oblasti rozdílů mužů a žen silně pochybuji o tom, že by docházelo k nějaké skutečné nerovnosti, na to jsme, myslím, od minulosti už hodně pokročili. Skutečnost je mnohdy taková, že prostě dojde k chybné interpretaci čísel a k nepochopení statistiky či kauzality.

Jakožto mají tito lidé právo na svou analýzu dat, tak ji má i polský europoslanec Janusz Korwin-Mikke, známý svými mnohdy radikálními názory. Překvapivě byl za ni potrestán, ačkoliv má svoje právo na názor stejně jako stoupenci antiprincipu. Podle něj průměrný plat žen je nižší než plat mužů z toho prostého důvodu, že ženy "jsou slabší, menší a méně inteligentní". Fakt, že se mluví o průměru (který je mimochodem i podložen švédskými studiemi), by neměl vést k čímukoliv uražení, takže nechápu, proč by za svá slova měl být trestán (možná proto, že byla zkreslena, což dokazují i různé články z internetu a dokonce i Wikipedie).

Když odhlédneme od nějakých domnělých zabarvení, asi bude logické, že je-li v populaci skupina, jež je průměrně slabší, menší a méně inteligentní, patrně bude skutečně vydělávat méně za předpokladu, že platy jsou skutečně objektivní a spravedlivé. O inteligenci bych raději nemluvil (sama o sobě nepředstavuje zcela objektivní měřítko), ale síla a velikost nejsou zrovna vlastnosti, kterými by ženy oplývaly více než muži. Neříkám, že tato teorie je absolutně správná, ale dává mi větší smysl než to, že se prostě "ženám straní".

Jako vždy, najde-li se někdo, kdo začne na tuto virtuální nerovnost poukazovat, najdou se lidé (feministky i feministi), kteří se toho chopí a vytáhnout do boje proti nerovnosti, s cílem získat pro ženy vyšší platy, lepší místa a obecně na tom být lépe než muži. Ve skutečnosti to ale není žádná rovnost, nýbrž to jsou prosté dávky. A o tom, kdo si dávky zasluhuje a kdo ne, tento článek není.

Jazyk

 

Za už opravdu ubohé pokusy o nějakou rodovou vyváženost jazyka považuji neustálé ignorování vespolných slov. Spojení jako "učitelé a učitelky", "lékaři a lékařky" apod. jsou naprosto zbytečná, neboť mužský rod postačí pro vyjádření povolání obecně (a tady mají ženy dokonce výhodu konkrétnosti). Tak to bylo, je a má být. Použiji-li mužský rod, z kontextu je prostě jasné, že tím myslím prostě všechny osoby dané kategorie, nejen povolání. Koneckonců to není nic divného, vždyť jsou jistě dívky, o kterých můžeme říct, že patří mezi naše přátele, a stejný princip pak funguje i obecně.

Na závěr opět jazyková perlička. Na jisté reklamě pro Kaufland v metru jsem se dověděl, že hledají zaměstnance na pozici "skladník/ce" (fotka v dalším článku). Jak hluboko musí jen jazyková kultura ještě klesnout.

Konvence: Pohlaví a rod

Jelikož se jedná o velice důležité rozdělení, je nutné si vyhradit alespoň jeden článek na objasnění těchto pojmů.

Pohlaví (anglicky sex) je biologický termín s dvěma přípustnými možnostmi – samčí a samičí (u lidí přirozeně mužské a ženské). To, zdali je definované pomocí chromozomů nebo pohlavních žláz či hormonů, už pro nás není podstatné; důležité však je, že je objektivně určeno a nedá se (zpravidla) změnit.

Rod (anglicky gender) je abstraktnější pojem s různými významy. V češtině známe jmenný rod mužský životný, mužský neživotný, ženský a střední (a slovesný rod), jiné jazyky to zase mohou mít jinak. Krom tohoto obecného významu má toto slovo ještě význam jako skupina elementů v určité hierarchii, např. jako skupina rodin či skupina taxonomických druhů.

Za předpokladu, že připustíme možnost jedince nesouhlasit se svým pohlavím, je namístě si stanovit, jak budeme říkat pocitové analogii pohlaví. Možností je samozřejmě více, ale v rámci svého boje proti cizím slovům v češtině pro tuto vlastnost budu používat spojení "přirozený rod", jež jsem si vypůjčil z lingvistiky. Zdali takovýto rod je skutečně "přirozený" je otázka na jiný čas, nicméně nějaký termín mít musím a používat vždy pouze "rod" (jako přímý překlad pro gender) může být nejasné.

Tak tedy shrnutí – pohlaví člověka neurčuje pocit, ale biologie. Stejně tak se člověk nemůže nijak "sexuálně identifikovat", neboť tím hovoří opět o pohlaví (což je situace podobná jako u "identické kopie"). Používání těchto spojení je tedy nekorektní a zavádějící.

Kolik zájmen si vymyslíš, tolik pohlaví máš

Jak jsem zmínil v článku minulém, respektuji názory ostatních. Respektuji také přání ostatních určit, jakým jménem je budu oslovovat (to akorát není princip, ale slušnost). Co však nerespektuji je, aby mi někdo vnucoval jazyk, jaký mám používat pro jejich oslovování.

Středobodem tohoto článku je tento krásný přehled, především pak tato nádherná tabulka nesmyslů:

Dvě třetiny tohoto výplodu jsme se v hodinách angličtiny neučili, neboť se nejedná o jakoukoliv standardní angličtinu. Mluvím-li anglicky, prostě tato slova nejsou v jazyce, který používám. Tu stránku jsem bohužel celou nedokázal přečíst, neboť stačil jediný odstavec na to, aby mi způsobil hluboký otřes mozku.

O to víc mě fascinuje fakt, že se toto nachází na stránkách univerzity, do jejíhož programu patří i studium angličtiny, a přitom tento článek není v sekci angličtiny. Vědecky tedy nemá žádnou hodnotu, protože zájmena jsou věcí jazyka a nikoliv nějakého pocitu. Alarmující věc je tedy ta, že autoři této stránky zneužívají postavení a věrohodnosti své univerzity pro to, aby mohli věrohodně mluvit o věcech, o kterých nemají právo vědecky pojednávat.

Respektuji (to už taky píšu nějak často, ale vždy upřímně!) přesvědčení ostatních lidí, že mají jiný přirozený rod, než jaký bych do nich řekl, ale byť je to smutné, je to stále jen v jejich hlavě. Je to subjektivní věc a tedy věc, na niž mohu aplikovat princip názoru. Chápu, že jim to patrně způsobuje problémy, ale pokud mi budou něco vnucovat, způsobují si těch problémů ještě víc.

Bavíme-li se v angličtině, uznávám v třetí osobě pouze zájmena he, she, it a they. Tím ale neříkám, že slova nemohou svůj rod změnit (v angličtině vcelku jednoduše). Lodě a zvířata jsou standardně it, ale kapitáni svým plavidlům říkají zásadně she a majitelé psů a koček je označují podle jejich pohlaví (ačkoliv nevím, zdali respektují jejich rodovou identitu!) Nemohu-li aplikovat běžná singulární zájmena, zbývá mi použít they, což je standardní (a zavedený) způsob pro označení osob, kde se běžná zájmena nedají použít. They jsem ochoten používat, není-li přirozený rod použitelný, ale jakákoliv jiná slova prostě nejsou angličtina, nesouhlasí s mým názorem a nemohou mi být z principu vnucena.

Stoupencem antiprincipu jest ten, kdo by mě označoval za xenofoba, pokud si budu za tímto názorem stát. Bohužel, byť mi to připadá jako z říše fantazie, se takoví lidé najdou dokonce i u moci, naštěstí zatím jen v jiných státech.

Dostalo se ke mně, že v Kanadě existuje zákon, který nařizuje všem lidem respektovat zájmena jiných. Pokud neuznám, že člověku musím říkat ve třetí osobě "bze", mohu být obviněn z diskriminace, xenofobie, disrespektu a snad i z disharmonie. Zákon, který se schovává za principem lidských práv a solidaritou, nahrazuje jeden názor druhým, navíc dokonce doktrínou, nehledě na to, že slouží výhradně menšině a většinu poškozuje (a to je zase jiný antiprincip).

Jak jsem uvedl výše, pokud si někdo tento jazyk uznává, budiž. Mně stačí obecné they, ale abych taky jen tak neseděl a nic nenavrhoval, navrhuji použít pro třetí osobu pravé singulární "zájmeno" man s původem člověk. Inspiroval jsem se němčinou, kde se toto zájmeno používá ve zvratném významu, a do češtiny se občas (krom trpného rodu) jako "člověk" překládá. Obávám se však, že bych se svým návrhem selhal z důvodu existence dalších projevů ignorance, o nichž se ale budeme bavit až v článku příštím.

Princip a antiprincip názoru

Párkrát jsem zde již zmínil některé z morálních principů, kterými se snažím řídit, nicméně zatímco v jiných článcích to bylo pouze téma okrajové, zde začnu přímo tímto principem:

Respektuji subjektivní názory a přesvědčení ostatních lidí, dokud mi je nezačnou vnucovat.

Mít názor je přirozené lidské právo plynoucí přímo z naší podstaty. Svět, kde by se za názory mělo trestat, vede k úpadku. Nicméně jakožto já respektuji názory ostatních lidí, tak očekávám, že ostatní lidé budou tento respekt opětovat, jinak by tento princip neměl smysl. Samozřejmě očividně nepravdivý názor na vědecká fakta, obecné pravdy (a tautologie) a prostě věci, o kterých nemohou být pochyby, je nebezpečný pro daného jedince i společnost, a v takovém případě je potřeba vyvést člověka z omylu, ale ve věcech, kdy jediná "pravda" neexistuje, tento princip platí.

Mezi tyto věci patří náboženství a víry, politické přesvědčení a různé nepodložené vědecké teorie či hypotézy. Nejsem ateista ani věřící, ale respektuji víru ostatních samu o sobě, protože víra je apriorně nedokazatelná. Stejně tak za tisíce let nikdo nebyl schopen přijít s politickým systémem, který by byl ideální (a zároveň fungoval v praxi), takže respektuji i přesvědčení ostatních o tom, které ze systémů a zřízení jsou nejlepší. Všichni mají právo mít na tyto věci svůj názor a samozřejmě mají i právo tento názor dát najevo (cenzuru odmítám v jakékoliv podobě).

S odporem se setká ten, kdo mě začne přesvědčovat o správné víře, politické straně, dietě a nebo třeba jen o správném způsobu psaní kulatých a složených závorek v programovacím jazyce C#. Dle principu mu jeho názor neberu, ale stejně tak dle principu to je, jakožto názor, věc subjektivní a tedy nedokazatelná. Konkrétně, ať si je kdokoliv křesťan, muslim, žid, pravičák, levičák (což dnes jsou už prázdná slova) nebo zastánce maďarské notace, ať si jím zůstane, ale já jím být nechci a nebudu (leda bych se pro to svévolně rozhodl).

Ale tito lidé nejsou ti nejhorší. Jen si neuvědomují, že jejich názor je pouze názor, jenomže existuje odpornější sorta lidí. Jsou to ti, kteří nejenže považují svůj názor za svátost a absolutní pravdu, ale opovažují se označovat lidi s jiným názorem za zločince, fašisty, rasisty, neonacisty, xenofoby a jiné foby a vedou proti nim kampaň s cílem totálního vyhlazení lidí s jiným názorem.

Tito lidé šíří antiprincip a jsou nebezpečím pro společnost a její rozumný a svobodný vývoj. Schovávají se za vyšší morální principy rovnosti, spravedlnosti, respektu a jiných věcí, ale sami je narušují svojí ignorancí a fanatismem a ačkoliv jsou v menšině, jejich přesvědčení se šíří jako lavina a přetrvává jako rakovina. 

Dostane-li se takovýmto lidem do rukou možnost rozhodovat o právech ostatních lidí či o zákonech státu, běda!

Tímto článkem započínám jakousi sérii článků, ve kterých se pokusím poukázat na konkrétní instance antiprincipu. Brzy na shledanou!

"Nepůjdu k volbám, ..."

"... na jednom hlasu přeci nezáleží, tak co můj hlas změní?"

Skutečně se nedá nic namítnout proti tomu, že jeden hlas celkový výsledek voleb nezmění (je-li mnoho voličů), ale tak volby nefungují. Ve volbách nerozhoduje volič jako jednotlivec, ale jako ve výsledku důležitá část voličské báze. Pokud si tuto větu řeknou všichni, rovnou se můžou volby zrušit.

Budu k vám upřímný, neboť se domnívám, že jste inteligentní a chápete, proč to píši. Můj princip je v podstatě ten, že sice na mém individuálním hlasu nezáleží (šance, že jeden hlas rozhodne výsledek voleb, je opravdu zanedbatelná), ale hodně záleží na tom, jaký vliv učiním na ostatní. Principiálně tedy z pohledu jednotlivce není důležité, zdali půjde k volbám či nikoliv. Důležité je, aby říkal ostatním lidem, aby k volbám šli a volili podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.

Na to se dá vcelku jednoduše namítnout, že pak přeci káži vodu a piji víno, když ostatní přesvědčuji o tom, aby volili, zatímco sám jenom říkám, ale nekonám. Můj argument je opět ten, že tak volby prostě fungují. Záleží na absolutním počtu a každý hlas má stejnou váhu. Jiná věc je jít příkladem, ale to je součástí toho přesvědčování a vlivu; to třeba klidně můžu tvrdit, že jdu volit, zatímco zůstanu doma a vyjde to nastejno.

Můj osobní pohled na věc je také ten, že mi volby umožní upřesnit a zúžit názor na politické spektrum, protože se o politiku vcelku zajímám. Jiný pohled může být prostá satisfakce za to, že nějakým způsobem pomáhám k dobrému chodu státu, a v neposlední řadě získám právo říkat "Já je volil!", pokud vítězná strana dobře vládne, a "Já to říkal!", pokud nastane opak. Takové právo nevoliči nemají.

Takže v duchu tohoto principu: půjdu k volbám* a doufám, že vy jdete volit taky.

* a to je skutečně pravda, namouduši.

Odpovědnost, vina a kauzalita

Na podobné téma jsem již vydal jeden článek, kde jsem se pokusil k otázce existence kauzality přistoupit z hlediska fyzikálního. Bohužel nijak zvlášť úspěšně, takže (ač je to téměř kacířské) musím fyziku nechat stranou a nahlédnout na tuto otázku čistě pohledem filosofickým.

V titulku mám slovo "vina", což je spíše konkrétnější termín, z oblasti právní i psychologické. Tím se zabývat nebudu.

Dojde-li k nějaké události, často bývá namístě ptát se, kdo je za to odpovědný, kdo za to může. V situaci, kdy dojde k nějaké škodě, či naopak k prospěchu, bychom potřebovali znát toho, kvůli/díky komu k tomu došlo. Jak takovou bytost identifikovat?

Za situaci je zodpovědný ten, kdo vykonal něco, co danou situaci způsobilo (to jsem neřekl nic nového). Tím pádem kdyby to neudělal, k situaci by nemohlo dojít. Upustím-li hrnek na zem a on se rozbije, lze vcelku jednoduše usoudit, že kdybych jej neupustil, nerozbil by se. Mohl jsem se rozhodnout a moje jednání způsobilo škodu, jsem tedy viník.

To šlo vcelku jednoduše, jenomže co když způsobím škodu nevědomky, za přičinění někoho jiného? Nějaký zlomyslník mi na dveře postaví hrnek a já, nevěda o tom, otevřu dveře a hrnek shodím a rozbiji. Podle dosavadní úvahy bych byl viník já, ačkoliv jsem nevěděl (a nemohl tušit), že ke škodě může dojít. Pouze jsem byl "prodlouženou rukou" někoho jiného, kdo to na mě nastražil. Já jsem se sice mohl rozhodnout, zdali otevřu dveře či nikoliv, ale viník bych přeci (přinejmenším intuitivně) být nemohl.

Můžeme jít chronologicky zpět a hledat všechny takové osoby, které splňují definici výše. Pokud bych neotevřel dveře, nedošlo by ke škodě. Pokud by jiná osoba na dveře nepostavila hrnek, nedošlo by ke škodě. Pokud by někdo jiný hrnek nepostavil na stůl, ale nechal ve skříni, nikdo by si ho nevšiml a nepostavil na dveře...

Opět zde je problém – vyvstává příliš mnoho zodpovědných osob, jejichž činy "způsobily" výslednou škodu. Můžu se ptát, zdali výsledek byl něčím záměrem, pak by se mi zredukoval v tomto scénáři počet osob pouze na jednu, ale co když nikdo s takovým záměrem není a ke škodě dojde náhodou, tedy s přičiněním osob, ale bez záměru? Někdo vyndá hrnek ze skříně, postaví ho na stůl a pak na něj zapomene, někdo jiný ho vezme a chce vrátit zpět do skříně, když vtom rozrazím dveře já a způsobím leknutí přítomné osoby, jež hrnek upustí a rozbije. Všichni aktéři v této situaci měli kontrolu nad svým jednáním, nesledovali žádný zlý záměr, ale přesto došlo ke škodě. Kdo je pak viníkem?

A nemůžeme sledovat chronologicky kauzalitu ještě více do hloubky? Můžeme zjišťovat, proč první osoba na hrnek zapomněla, kdo ji vyrušil, proč k tomu došlo atd. až se dostaneme zpět o dny, týdny, měsíce... Vznikne řetěz kauzality, z nějž by stačilo kdekoliv vyjmout jeden článek a řetěz se rozpadne. Kde je pak počátek tohoto řetězu?

Schéma tohoto řetězu je "... ⇒ W ⇒ X ⇒ Y ⇒ Z" (neboli ... implikuje W, W implikuje X, X implikuje Y, Y implikuje Z), kde Z je zničení a k němu vede neznámý počet předpokladů. Akorát... jak jsem schematicky ten řetěz definoval? "... ⇒ ¬W ⇒ ¬X ⇒ ¬Y ⇒ ¬Z" (... negace Y implikuje negaci Z) neboli nedojde-li k předpokladu, nedojde ani k důsledku. Nechávám fyziku stranou, ale k ruce si vezmu matematickou logiku – schéma neodpovídá definici, protože ta by měla být ekvivalentně "¬Z ⇒ ¬Y ⇒ ¬X ⇒ ¬W ⇒ ...", tedy "nedošlo-li k důsledku, nedošlo ani k předpokladu", což i z pohledu selského rozumu je jasně totéž, jako schéma celé kauzality (pokud A nutně způsobilo B, nemohlo k němu dojít, pokud nedošlo k B).

Jak tento spor interpretovat? Pokud by kdykoliv před Z došlo k zemětřesení, hrnek se rozbije tak či tak (budeme to předpokládat). Pak sice intuitivně mohu říct, že kdyby k zemětřesení nedošlo, hrnek se stejně rozbije, ale celý řetěz tím stejně přestává existovat – zničení mohlo způsobit jedno nebo druhé, ale na výsledku to nic nezmění. Pro všechny možné výsledky ten řetěz nelze najít: pokud by hrnek nebyl zničen, řetěz nesplňuje svůj předpoklad; pokud by došlo k zemětřesení, řetěz nesplňuje svoji definici. Zemětřesení jsem zavedl jako nepředvídatelnou událost, o které tedy nelze dopředu říci, zdali nastane či nikoliv, ale v momentě zničení hrnku už nemůžeme jen tak říct, jestli ten řetěz existuje, protože ke zničení mohlo dojít jakkoliv. Dopředu nejsme schopni řetěz určit, poté ho již nemůžeme posoudit. Takový řetěz tedy neexistuje.

Možná se zdá, že tento článek zakončím stejnou bezradností, s jakou dopadl článek minulý, ale objevil se zde pozoruhodný jev – kauzalita proti směru proudu času ("¬Z ⇒ ¬Y ⇒ ..."). Prozatím nemám aparát na pojmutí možných důsledků, ale článek o tom je v přípravě. Příště tedy na shledanou.