Selhání termínu aneb moderní fobie

Už jsem se o tom zmiňoval ve svém článku o cizích slovech, neboť i tuto problematiku považuji za podobně zajímavé téma v oblasti toho, jak mluvíme a jak se vyjadřujeme.

Napřed ale musím povědět, co je to vlastně termín. Termíny jsou slova velice užitečná, neboť dokáží neutrálním způsobem identifikovat určitý jev, činnost, věc či jinou skutečnost. Jsou to zpravidla odborná slova s jedním významem (v rámci daného oboru), který je přesně určen. Termíny by měly být citově neutrální, aby nedocházelo k nežádoucím konotacím slova.

Za selhání termínu považuji moment, kdy termín tuto vlastnost ztrácí a přestává být termínem. Slova jako hydrofobie sice mohou mít více významů, ale ty jsou odděleny vědními obory, ve kterých se tento termín používá (chemie – odpuzování vody, psychologie – strach z vody). Problém nastane, když se objeví moderní slovo, které se tváří jako termín, ale nedá se jednoznačně určit jeho význam v daném oboru. Původně medicínské termíny typu debil, imbecil, idiot apod. jsou také určitým případem selhání termínu, ale o těch toho není tolik, co se dá napsat.

Snad mi prominete, když se budu v tomto článku věnovat jen jedné skupině podobných slov. Začnu se slovem xenofobie. Napřed by bylo dobré zmínit etymologii tohoto slova, jež odhaluje řecké počátky: xénos (cizí) a phóbos (strach, hrůza). Analogií se slovy hydrofobie, arachnofobie, klaustrofobie atd. je tedy xenofobie strach z cizího... nebo ne? Strach z cizího, neznámého je přirozená věc, která má vysoký obranný význam a po staletí nám pomáhala přežít, tak proč se tím tak běžně dnes někteří lidi častují?

Jsem xenofob a pociťuji obavy, pokud se ke mně přiblíží neznámý cizí člověk, a domnívám se, že na to mám právo. Ve světě, kde se lidé odpalují či porážejí kamionem chodce, bych byl blázen, kdybych byl přítulný ke každému člověku. Samozřejmě nevytáhnu nůž a nezačnu řezat lidi hlava nehlava, ale to snad normální člověk dělat nebude. Ani normální xenofob. Proto nechápu, když někdo označuje ostatní lidi za xenofoby jen z toho důvodu, že se vyjadřují nedůstojným způsobem vůči lidem odlišným. To není xenofobie. Stejně tak pokud se vyjadřují obezřetným způsobem vůči lidem odlišným, není to nijak nenormální a rozhodně to není trestuhodné. Také islamofobie je docela populární termín, s podobně prázdným významem.

Analogií si dovolím přejít k dalšímu slovu: homofobie. Už známe z předchozích odstavců, že -fobie je strach, a pro poznání první části slova sáhneme opět ke slovům podobným, jako je třebas homogenní (stejnorodý), homofonní (dvě slova se stejnou výslovností) či homonymní (stejně vypadající slova s jiným významem). Pro etymologii sáhneme opět do řečtiny, kde najdeme slovo homós s významem "stejný". Takže jsme dostali takový protiklad xenofobie, neboli "strach ze stejného", a jsme spokojeni. Člověk tímto postižený má hrůzu z věcí povědomých, známých či lidí stejně vypadajících... nebo ne?

Doufám, že jste si nyní povšimli, kam tímto mířím. Moderní použití slova "xenofobie" se dá ještě skousnout, ale "homofobie" je něco naprosto hrůzného. Zaměřím-li se nyní na "pravou" etymologii, dojdu ke slovu homosexuál stvořenému z již známého řeckého homós a latinského (!) sexus (pohlaví), jež tedy znamená něco jako "stejnopohlavník". To se takto asi dá přeložit.

Nehledě na kolizi řečtiny s latinou (to je zase téma na jiný článek) je toto slovo po všech ohledech falešný termín. Patrně bylo utvořeno moderně nevědecky po vzoru slov "podobných". Není to tedy složenina, ale splynulina více slov, která složením ani významem neodpovídá slovům ze stejné kategorie. Můžete sice namítat, že slova nemusí být "etymologická" a že významy se vyvíjejí, ale prostě logičtější je hledat význam termínu podle významů jeho složek (zvláště když to takto funguje u ostatních fobií), a pokud se použití odchyluje, nastává selhání.

Ale jak z toho ven? Nechme fobie seriózní vědě a vymysleme si něco nového! Nenávist je řecky mîsos (známe z misogynie), takže z toho můžeme dostat nové slovo xenomisie. Jak to tak pozoruji, nejsem první, kdo k tomuto slovu došel, ale to je nakonec dobře. Druhá možnost by byla (také už existující) misoxenie. Analogie se dá vypozorovat u obou slov, takže je jedno, které z nich si vyberete.

Opravit "homofobii" bude horší. První problém je, že nemáme zatím žádnou část vyjadřující homosexualitu, jež je navíc makarónsky složená z řeckého a latinského slova. Řecké homo- bychom chtěli zachovat (aby se význam dal aspoň trochu poznat), takže musíme najít řecký ekvivalent latinského sexus. To je fýlo(n) – pohlaví, rod (v obou významech, viz fylogeneze). Chybí nám ještě láska – filia (viz filofobie). Nyní máme vše potřebné na stvoření slova:

Homofylofilomisie.

Nu, sice trošku delší, leč naprosto správně utvořené. Třeba to přinutí leckteré pisálky, aby si rozmysleli, zdali o tom vůbec chtějí psát.

To by bylo pro tento článek zatím vše. Nakousl jsem tematiku slov utvořených způli latinsky, způli řecky, jimž bych se rád věnoval v dalších článcích. Prozatím na shledanou!

Zajímavost: Neexistuje identická kopie

Nejenom z fyzikálního hlediska (nelze stvořit dokonalou kopii objektu, neboť o něm nelze přesně vše zjistit), ale i z hlediska pojmového. Kopie je něco, co je stvořeno po vzoru objektu jiného, koexistuje to vedle něj a vidíme to vedle něj. Věci identické jsou naopak totožné, ve všech aspektech zcela shodné, zaměnitelné a nerozeznatelné. Je-li věc A identická s věcí B, pak mluvím o jedné a téže věci.

Proto identická kopie (jako oxymóron) nemůže existovat. Musela by mít všechny vlastnosti naprosto stejné, stejné umístění, název, složení, prostě vše. To mohou mít maximálně tak dva bosony (částice s celočíselným spinem), ale ty zase těžko zduplikujeme.

Cizí slova v češtině

Dosud jsem nevyjádřil svůj postoj k pronikání cizích slov do češtiny, navzdory faktu, že se jedná o téma, které se mě bytostně dotýká. Neztotožňuji se s cíli mnohých českých puristů, kteří chtěli všechny cizomluvy z češtiny vyhladit, nicméně jsou zde mnohá slova, jejichž existence se mi v češtině příčí. V tomto článku bych rád zmínil některé své důvody pro toto stanovisko.

1. Estetický

Důvod nijak nepodmíněný vlasteneckým cítěním či jazykovými fakty: mnohá slova prostě nezapadají do české fonetické soustavy a jejich výslovnost je natolik odlišná od normálních slov, že působí nelibě.

Sem zapadají všelijaké milkšejky, kapkejky a další kejkle, při jejichž poslouchání mám pocit, že se ocitám někde v arabském světě (netřeba dodávat, že tato slova pocházejí pochopitelně z angličtiny, která si původní germánskou výslovnost už zprznila dostatečně). Také musím zmínit jazykolamy typu čejnžnout, u nichž se divím, že vůbec někdo je schopen tato slova vyslovit bez jazykového zaškobrtnutí.

2. Praktický

Mnohé cizomluvy jsou naprosto zbytečné, neboť pro ně již existují dokonalá synonyma. Kromě výše zmíněného čejnžnout (vyměnit) sem patří také výrazy, které slýchávám v herním prostředí, typu gana (zbraň), skvada (oddíl), flaga (vlajka), levl (úroveň), spel (kouzlo), hýler (léčitel) a podobné vomitivy.

Nelze zde nalézt žádnou funkčnost těchto slov, ani rozdíl ve významu oproti českým ekvivalentům. Z praktického hlediska to jsou slova neužitečná, a proto zbytečná. Navíc jejich používáním limitujeme okruh lidí, kteří nám rozumí. Nelze ani namítat, že se jedná o platné termíny, neboť při použití českého ekvivalentu těžko někoho napadne, že je myšleno něco jiného (kontext je postačující).

3. Semantický

Námitky proti některým slovům mám z důvodů založených ani ne tolik na jejich tvaru či výslovnosti, ale na jejich významu. Slova typu lajkovat a hejtovat sice znamenají nějakou konkrétní skutečnost, pro niž (zatím) v češtině existující slovo není, ale jejich význam mi přijde ubohý a češtiny nehodný.

Považte, anglické sloveso to like s významem mít rád, mít něco v oblibě, je redukováno na pouhopouhé klepnutí tlačítkem myši na obrázek se vztyčeným palcem. I kdybych byl Angličan, takovýto význam by se mi protivil, protože z duševního, citového a osobního rozpoložení a vztahu k nějaké skutečnosti vykleští pouze aktivitu kliknutí na obrázek a připočtení jedničky k nějakému počtu.

Podobně slovo to hate (nenávidět) je sice mnohem silnější než mít rád, ale také bylo prapodivnými procesy redukováno i jen na mírně negativní projevy všeho druhu, byť nemusejí být podložené jakoukoliv nenávistí. Z víceméně pasivního faktu se stala zcela konkrétní aktivní skutečnost s plochým významem.

Na podobné úrovni "významových cizomluvů" leží slovo přátelé a všelijaké "přidávání do přátel". Skutečně musím litovat takové lidi, kteří jsou schopni si kohokoliv přidat či odebrat z přátel bez mrknutí oka. Tací si ani žádné přátele nezasluhují, když jsou schopni o nich smýšlet jako o lehkých děvách na jednu noc, které hned mají sobě nejblíže a hned zase ne. Samotné přátelství si vyžaduje samostatný článek, ale zatím se spokojme s tím, že to je něco mnohem silnějšího než kamarádství a je ohavné to takto helotisovat. S tímto morem započal Facebook a z něj se to přenáší na další služby typu Steam a Skype. Nastojte, z něčeho tak osobního a intimního se stal prostě seznam jmen! Důsledně všem těmto seznamům říkám správně "kontakty".

4. Defensivní

Cítím nutnost češtinu bránit proti negativním vlivům. Cítím důležitost aktivně zušlechťovat jazykovou kulturu a činit jazyk krásným. Není tomu zase tak dávno, kdy přední čeští jazykovědci čili blížící se zánik jazyka a chopili se zbraní (v jejich případě per), aby proti němu bojovali. Ne nadarmo se této době říká jazykové obrození, z něhož pochází přehršel významných děl a jazykových památek.

Nemyslím si, že čeština je nyní ohrožena tak, jako za doby němčiny, ale stejně považuji svůj jazyk za řeč krásnou a vznešenou, do níž by neměly být zatahovány vlivy jazyků nižších (a tedy angličtiny). Toto je konkrétní zaujatost vůči angličtině, která je jako takový jazykový voříšek schopna připlést se ke všemu a rozmnožit se kdekoliv, neboť sama vznikla jako slepenec různých jazyků. Tím představuje pro jazyk největší nebezpečí, neboť nám tím potlačuje vlastní smýšlení a kulturní i národnostní cítění.

To by byly hlavní důvody, kterými se ohrazuji proti mnohým cizomluvům. Nechci ale, abyste si mysleli, že jsem zanevřel na všechna slova cizího původu. Jednak to není pravda (už jen podnadpisy jsou z latiny) a druhak bych byl blázen, kdybych si myslel, že čeština byla vždy jazykem originálním a začala se zanášet cizími termíny až nedávno. To byste mi mohli po právu argumentovat slovy jako škola, židle, kabát či košile řkouce, že tato slova přeci nejsou v češtině původní (ovšem slovy stůl, stolice neargumentujte, ta pocházejí přímo z indoevropského základu a nejsou odvozena od stool, Stuhl).

Skutečně jsou v češtině platná slova z cizích jazyků přejatá, ale žádný z důvodů výše zmíněných na ně neplatí. Ne estetický, protože dlouho používaná česká slova nám už divně neznějí. Ne praktický, protože jejich význam je obecně známý (a známější než "více české" puristické ekvivalenty). Ne semantický, protože jejich význam je obecně platný, dávný a celosvětově známý. Ne defensivní, protože to nejsou nová slova. Opakuji, že nejsem purista a proti těmto slovům obecně nic nemám.

Druhou hromádku slov tvoří termíny. Mnoho jsem jich použil už v tomto článku (purismus, termín), a tak je asi patrné, že ani proti nim nic nemám. Slova přejatá z latiny či řečtiny mi nikterak nevadí (jsou to přeci vznešené jazyky!) a termíny jako software, hardware musím tolerovat, protože to jsou přeci termíny a používání jiných slov by oslabilo jejich platnost. Na druhou stranu také existují "termíny", proti jejíchž používání mám určité výhrady, ale toto i téma si zasluhuje samostatný článek.

Děkuji vám za pozorné čtení a těším se na shledanou příště!

Který × jenž

Vztažné zájmeno jenž nám pomalu padá do knižních a archaických sfér a mnozí lidé si jej pamatují už jen jako to zájmeno, jež se nikomu nechtělo skloňovat. Bývá nahrazováno běžnějším zájmenem který a v hovorové mluvě také multifunkčním co.

Málokdo si dnes ještě uvědomí, že zájmena který a jenž mívala významový rozdíl a není tomu zas tak dávno. Ten rozdíl býval podobný, jaký je mezi přívlastkem volným a těsným, nebo v angličtině mezi zájmeny that a which (a který i na těchto místech mizí).

Který je původem tázací zájmeno, což možná má co do činění s jeho významovým odstínem na pozici zájmena vztažného. Použiji-li který, nemám určeno, co konkrétního myslím, a musím to ve vedlejší větě určit. Ve větě "Vzpomínám si na píseň, kterou jsem slyšel v mládí." není známo, jakou píseň myslím, dokud to neurčí vedlejší věta. Tato věta se dá přepsat pomocí přívlastku těsného: "Vzpomínám si na píseň známou z mládí.". Zájmeno který má tedy význam určující, určuje větný člen dosud neupřesněný.

Oproti tomu jenž je jinší potvůrka. Ze skloňování tohoto zájmena (jehož, jemuž) je patrné, že to je vlastně převlečené zájmeno osobní on (jeho, jemu). Proto fakticky můžeme celou vedlejší větu odstranit a opsat ji souřadně, aniž by to změnilo význam. Z věty "Tato kniha, jež je psána ve staročeštině, mi byla zapůjčena." lze vytvořit větu "Tato kniha mi byla zapůjčena a je psána ve staročeštině." a význam se víceméně nezmění (stejně tak lze říci "Tato kniha, napsaná ve staročeštině, mi byla zapůjčena."). Spojení "tato kniha" již dostatečně určuje objekt, o kterém mluvím, a vedlejší věta pouze popisuje, doplňuje další informace o známém objektu. Zájmeno jenž má tedy funkci doplňující.

Přijde mi pozoruhodné, že se rozdíl stírá mezi zájmeny, která mají vlastně docela podstatně odlišné významy. Vnímám silný rozdíl mezi větami "Pachatel, který z místa zločinu uprchl, byl následně dopaden policií." a "Pachatel, jenž z místa zločinu uprchl, byl následně dopaden policií.". První věta připouští větší množství pachatelů a z nich byl dopaden později policií právě ten, který uprchl. Druhá věta naproti tomu mluví o pachateli jediném a právě ten uprchl a byl později dopaden. Zde by se z kontextu (počet pachatelů) dalo určit, který význam je myšlen, ale dovedl bych si představit věty, kde by to tolik jasné nebylo.

Naše řeč uvádí další pěkný příklad: "Dám ti knihu, již chceš." v. "Dám ti knihu, kterou chceš.". Ve větě první vím, že přítel chce knihu, a tu mu nabízím. Ve větě druhé buď nabízím příteli všechny své knihy (a nevím, kterou z nich chce), nebo asertivně vnucuji příteli neznámou knihu a tvrdím, že ji zcela jistě chce, ačkoliv to doposud nevěděl. Považuji za užitečné také zmínit možnost "Dám ti knihu, jakou chceš.", jež navíc říká, že je naprosto zcela jedno, co za knihu si přítel vybere.

Jak vidno, zájmena jenž a který tvoří dvojici s platným významovým rozlišením, a považuji za smutné, že si to většina lidí dnes již neuvědomí. Nemohu se ubránit pocitu, že naši předci uměli česky lépe než my.

Pozn. Zájmeno který pozoruji z pozice přívlastkové věty. V jeho jiných rolích jej samozřejmě zájmenem jenž nahradit nelze.