Pointa

Toto je první z mých filosofických článků, a do jisté míry by se dalo říct, že filosofický článek nejdůležitější, ježto v něm pokládám základy metody, kterou budu všude nadále využívat. Nevím, zdali ji někdo deklaroval přede mnou, ale přesto ji autoritativně nazvu Pointou. Je schopná vyřešit mnoho otázek poznání z filosofie i metafyziky. Zní takto:

Jsou-li důsledky odpovědí na otázku identické, jsou identické i odpovědi samotné.

Předně je nutno dodat, že "identitou" nemyslím doslovnou totožnost, jinak bych tvrdil tautologii. Na tomto místě identitou myslím, že dvě věci jsou identické právě tehdy, pokud jsou zaměnitelné.

Nejlepší bude ilustrovat Pointu na příkladu:

Je vesmír skutečný, nebo všichni žijeme v dokonalé virtuální realitě?

Pominu-li fakt, že "virtuální realita" je oxymóron, Pointa tuto otázku řeší. Povšimněme si, že mluvíme o dokonalé virtuální realitě! Co to znamená? Dokonalá virtuální realita je (dle definice) nerozlišitelná od skutečného světa. Když je nerozlišitelná, nejde přirozeně nijak poznat, zdali je pravda to, či ono. Takže – co na tom sejde? Nemyslím to nijak negativně, že je ztráta času se nad tím zamýšlet, ale ať je to jedno i druhé, dopadne to přesně stejně. Z jiného pohledu – pro nás je vesmír skutečný, protože jiný příklad skutečného vesmíru nemáme, tak ho není jak odlišit od vesmíru neskutečného.

Invalidace otázky je dostatečnou odpovědí, ale jak odpovědět formálně? Dle Pointy jsou odpovědi zaměnitelné, tudíž mám pravdu, řeknu-li "ano" i "ne". Mohu tedy říct "ano i ne", a bude to zároveň i "ano a zároveň i ne". Klasická výroková logika mi zde hlásí kontradikci, neboť výrok je ekvivalentní své negaci, ale toto je filosofie, takže i to je povoleno. Odpovědí na tuto otázku je tedy superpozice stavu "ano" i stavu "ne". Oboje platí zároveň a ani jedno neplatí samo o sobě. Ať odpovím jakoukoliv formálně možnou odpovědí, odpovím správně.

Uvedu raději další příklad:

Existuje okolí tehdy a jen tehdy, když ho pozoruji?

Otázka je tedy, zdali okolí přestane existovat v momentě, kdy ho opustím a nepozoruji. Opět si rozeberme důsledky – zmizí-li dané okolí, opět se objeví v momentě, kdy ho znovu spatřím, aniž bych nějak pozoroval účinky jeho zmizení. Tudíž to, jestli dané místo zmizelo či nikoliv, dopadne naprosto nastejno, jakmile se do něj vrátím či ho jinak pozoruji. Opět lze aplikovat Pointu – odpovědi jsou totožné.

Chceme-li tento koncept formalizovat nějak lépe, nemůžeme na to použít výrokovou logiku, neboť objekt je totožný právě se sebou samým (což je opět určitá tautologie, ale dává to smysl). Poté by byla jen jedna přípustná pravdivostní hodnota výroku, ale to by vedlo ke sporům. Proto takové věty formálně nejsou výroky, ale doplňovací otázky. Odpověď na ně je pak jen jedna. Její určení zanechám na čtenáři.

To by bylo prozatím k filosofii ode mě vše. Kdybyste měli nějaké dotazy, či chcete-li aplikovat Pointu na nějaký problém, neváhejte se zeptat. Zatím na shledanou!

Nejsem ateista

A ani vy ne. Obáváte se nadcházejícího pátku 13.? Jste přesvědčeni, že osud řídí vaše kroky? Dovoláváte se k vyšší síle, k andělům či hodným duchům, aby vám pomohli? Věříte kartářkám či jiným věštcům, astrologům nebo horoskopu? Existují podle vás duchové či jiné, vědou nevysvětlitelné, nadpřirozené jevy?

Pokud ano, nejste ateisté (pokud ne, omlouvám se za šíření klamných informací). Ateista (člověk bezbožný) odmítá všechno duchovní či nadpřirozené, vše, co je pouze věcí víry. Pokud je ve vás alespoň trocha víry v něco nadpřirozeného (či to připouštíte), nejste ateisté, pouze nevěřící. Tedy ne že by vás to zachránilo před radikálními muslimy.

O přístavku

V tomto kratičkém článku bych milerád poreferoval o větném členu, jenž není na školách až toliko dopodrobna probírán; o větném členu, který by si zasluhoval více pozornosti.

Titulek i první odstavec obsahuje větný člen, který je velice podobný klasickému přívlastku (často bývá označován za jeho druh), neboť s ním sdílí vlastnosti i formu. Řeč je o přístavku. Zatímco klasický přívlastek, rozvíjející nějaké jméno a upřesňující či doplňující jeho význam, je významově řídícímu větnému členu podřízen, přístavek stojí téměř na stejné úrovni, mnohdy dokonce i výše.

Pro zopakování: přívlastek (atribut) je nejčastěji tvořen přídavným jménem, které rozvíjí nějaké podstatné jméno (dlouhá cesta, velký dům, naše auto, čtyři kamarádi – zde tvořen zájmenem a číslovkou), ale může být tvořen i podstatným jménem, které je typicky umístěno za řídícím členem a odděleno předložkou (cesta do lesa, dům prarodičů, auto na naftu, kamarádi ze školy). Je nabíledni, že samotný přívlastek nám v těchto případech vůbec nic neřekne o tom, co celým spojením myslíme.

Oproti tomu přístavek (apozice) je plnovýznamovější. Přístavek může být tvořen jakýmkoliv jménem, které může mít také upřesňující či doplňující funkci, podobně jako přívlastek, ale toto jméno obsahuje dostatek informací o tom, abychom byli schopni (alespoň přibližně) čistě jen pomocí něj určit, o čem je vlastně řeč (Božena Němcová, největší česká spisovatelka; moji přátelé, Jiří a Karel). Druhy přístavku jsou venkoncem stejné jako druhy přívlastku, takže následující rozdělení můžete aplikovat i na přívlastek.

Přístavek volný

Přístavek volný, nejpoužívanější forma přístavků, je z obou stran oddělen čárkami, což značí prostý fakt, že ho lze vynechat. Tento fakt je sice prostý, ale ne každý (a i u mě tomu zpočátku bylo nejinak) si nemusí uvědomovat, proč tomu tak je. Obecně se dá říci, že vynechat můžeme ten větný člen, který nijak neupřesňuje to, co rozvíjí. Proto ze členu Karel IV., král český a císař římský můžeme část "král český a císař římský" bez výčitek svědomí odstranit, ale pořád bude naprosto jasné, o kom mluvíme.

Přístavek těsný

Jako protiklad výše zmíněného druhu není přístavek těsný oddělován čárkami (pokud si to nevynucuje struktura věty). Tento druh se používá v případech, kdy samotný řídící člen nestačí na to, aby plně popsal skutečnost, k níž se váže. Ze spojení pan prezident Miloš Zeman, zpěvák Dalibor Janda, město Mělník nemůžeme podtrženou část vynechat, protože by (bez znalosti kontextu) nebylo patrné, co tím myslíme. I příjmení je samo o sobě přístavek (a mohu na to jít i tak divoce, že celé jméno a příjmení označím jako superpozici stavů "příjmení jako přístavek jména" a "jméno jako přístavek příjmení").

Přístavek shodný

Zatímco první dva druhy byly navzájem sobě komplementy, přístavky v této kategorii mohou být jak volné, tak těsné, nezávisle na shodnosti. Všechny doposud uvedené přístavky byly shodné, neboť u nich dochází při změně řídícího členu i ke změně závislého přístavku. Psal jsem o Boženě Němcové, největší české spisovatelce, mluvil jsem o prezidentu Zemanovi. To není nijakým překvapením, proto honem k dalšímu druhu.

Přístavek neshodný

V případech, kdy chceme přístavek mnohem více oddělit od okolního textu, můžeme odstranit shodnost obou členů a vytvořit přístavek neshodný. Ten se chová tak, že si zachovává svůj tvar za všech okolností, nejčastěji v nominativu (1. pádě). Neznamená to, že by ztratil svoji důležitost nebo funkci, jen stojí jakoby sám o sobě v celé té širé větě. Nejčastěji se jedná o tzv. nominativ jmenovací/nevazebný. Zpravidla vyjadřuje vlastní jména (v prohlížeči Firefox, s televizí Prima, do časopisu Blesk). tituly či hodnosti (bez hodnosti kapitán) případně samotná jména (o slovu hlemýžď). Pozoruhodným faktem je, že ve všech těchto případech můžeme použít bez obtíží i přístavek shodný (byť nemusí být tak často používaný), až na případ poslední. V tom je totiž přítomen tzv. metajazyk, čiže "jazyk popisující jazyk". Nemluvíme o samotném hlemýždi, jen o tom prostém slovu, které ho označuje, a tudíž je zcela namístě použít přístavek neshodný.

Přístavek několikanásobný

Jako tomu bývá u všech větných členů, i přístavek může býti několikanásobný. Používá se v tom přirozeném případě, kdy k jedné věci přistavujeme skupiny věcí na stejné úrovni (společnosti Microsoft, Apple a Google; ministři Babiš, Chovanec a Zaorálek; moji známí, Petr a Tomáš). Jak již příklady napovídají, tato vlastnost existuje nezávisle na ostatních druzích přístavku, tedy může býti spojena s libovolnou z nich.

Přístavek postupně rozvíjející

Pokud není víceslovný (holý) přístavek několikanásobný, je postupně rozvíjející. V tomto případě existují "úrovně" přístavku, takže ačkoliv nemáme žádnou skupinu věcí, které přistavujeme, v přístavku použijeme další přístavek a zanořujeme se hlouběji do struktury věty. Nejčastěji se jedná o skupinu funkcí, povolání, titulů a jmen (pan ředitel Doc. RNDr. Karel Oliva, Dr.). Každé jméno je přistaveno ke jménům předcházejícím a rozvíjí je.

Toť konec mého dalšího krátkého lingvistického článku. Doufám, že se vám, mým čtenářům, líbil a těšíte se stejně jako já na další. Na shledanou příště.

Iluze demokracie

Nenechte se přesvědčit, že každé demokratické rozhodnutí je to nejlepší. Už z podstaty věci je vidět, že to nemůže být pravda. Demokracie není odpověď na každou otázku, ani odpověď nejsprávnější, nejpravdivější a nejlepší. Z podstaty to je věc názoru, věc vůle lidu, výběr lidu. Demokracie nemá co dělat tam, kde je třeba objektivní odpověď, a obzvláště nemá co dělat ve vědě.