Warcraft

Navrátiv se právě z promítání filmu Warcraft: První střet v biografu, rozhodl jsem se, že vám zprostředkuji své pocity, dokud jsou ještě jaré.

Ať si říká kritika, co chce, tento film se povedl a já jsem rád, že jsem měl možnost ho vidět. Proto vám tedy na pár řádků rozebéřu, jaký jsem měl pocit z jednotlivých aspektů.

Předně jsem trochu zklamán, že ačkoliv propagovali hru World of Warcraft zdarma k lístku, ani ne za týden už došly všechny kódy. Předpokládám, že jich Česká republika dostala zase nejmíň. Kdybych to byl býval věděl, byl bych si býval vybral jiné kino, které není tak z ruky.

Dále bych se vyjádřil k českému dabingu filmu. S překladem nemám problémy, Stormwind zůstal Stormwindem, Ironforge zůstal Ironforgem, takže klasika. Jediná změna je používání slova "fel" pro typ magie, leč je pochopitelné, že u dabingu filmu to prostě jako "pekelná magie" přeložit nejde. Zpočátku jsem měl taktéž pocit, že Gul'dan svému dabérovi trochu nesedl, ale to se později spravilo. V jednu chvíli jsem měl taky pocit, jestli všechny postavy nemluví tentýž člověk, ale to tak samozřejmě nebylo (tedy doufám).

Nyní už budou následovat jen samá pozitiva, kterými tento film oplývá.

Napřed hudba - hlavní znělka filmu se opakovala v mnoha variacích, ale neoposlouchala se a dobře podkreslovala dění. Výtečně se k filmu hodila, byly v ní mnohé prvky úvodní znělky k Warlords of Draenor, ale také obsahovala mnoho nového. Potěšilo mě slyšet znělku Stormwindu, byť jen jednou, a také na závěr znělku WoW.

Speciální efekty byly jednoznačně výtečné. Skutečně bylo jasné, že mágové nejsou jen hůlkou mávající kouzelníčkové, ale že jsou schopni sesílat mocná a účinná kouzla. Obzvláště kouzlo teleportace bylo perfektně provedeno; všimli jste si, že se shoduje s kouzlem arcimága z Warcraftu 3?

V hercích se sice moc nevyznám, ale přesto si myslím, že byli vybráni dokonale. Ben Schnetzer byl schopen skvěle předvést mladickou horlivost Khadgara i jeho odhodlání, Paula Pattonová zase nádherně ztvárnit širokou škálu pocitů Garony. Travis Fimmel se přesně hodil na postavu Lothara, a jeho vzhled dokonce odpovídal Warcraftu 1.

Je patrné na první pohled, že prostředí bylo vymodelováno tak, aby bylo povědomé hráčům WoW, především Stormwind a jeho čtvrti a Ironforge, který i z dálky vypadal přesně tak, jak ho známe. Jak trůnní sál Stormwindu, tak hospoda Lion's Pride Inn či vrcholek Karazhanu, vše bylo monumentálně provedeno, byť to poslední WoW přímo neodpovídá.

Můj hlavní obor je příběh, na nějž jsem, skromně řečeno, odborník. Možná si myslíte, že film zkritizuji za to, jak moc odbíhá od předlohy, ale je však potřeba si uvědomit jednu důležitou věc, s kterou jsem na film šel - není to tentýž vesmír, tatáž realita. Jedná se o kánon Legendary a původní Warcraft je pouze inspirací, které se tvůrci mohou držet do takové míry, jak oni sami chtějí. Proto poznáme důležité postavy jako Khadgara, Lothara, Gul'dana, Garonu, Durotana a Orgrima i malého prince Variana, protože Warcraft to stále je. Na druhou stranu je překvapivé, že od předlohy se film odchyluje vlastně spíše v drobnostech. Láska je mezi Lotharem a Garonou místo mezi Medivhem a Garonou, Alodi je žena namísto muže, a jediný podstatný rozdíl je příběh Durotana a Draky, kteří byli ochotni se spojit s Aliancí (která ovšem v této době původně ještě neexistovala), a nakonec stihl celý klan stejný osud jako jeho vůdce. Vcelku ale všechno dopadne stejně jako původní příběh - zemřou ti, kteří mají zemřít, a přežijou ti, kteří mají přežít. A jako bonus máme zatím nezničený Stormwind. Dalo by se vytknout lehké zjednodušení všech okolností okolo Gul'dana, mohl se objevit i Ner'zhul, ale zase to by ten film asi musel trvat čtyři hodiny místo dvou, aby ustanovil pozadí příběhu, a ani to by nestačilo na to, jak obsáhlý příběh z této doby je. Koneckonců, bude o tom celá jedna kniha Kroniky Warcraftu.

V upoutávkách na film mě potěšila scéna, kde Medivh přistihne Khadgara v knihovně a kouzlem ho odrazí na skříň, což je jasná aluze na knihu Poslední Strážce. Jak jsem však zjistil, ve filmu to je za úplně jiných okolností (a celý osud Khadgara je takový málo popsaný), což ovšem nevadí. Film koneckonců popisuje První válku, ne Khadgarovo učednictví u Strážce.

Celková atmosféra filmu byla působivá, na jednu stranu dojemný příběh mezi Lotharem a Garonou a osud Durotanovy rodiny, na druhou stranu brutální a drastické scény z bojů, a do toho lehký říz humorem, který zprostředkoval murlok a ovečka.

Dohromady mě film jako fanouška Warcraftu potěšil; našel jsem si v něm své; a nakonec fakt, že je z jiné reality, je spíše k dobru, protože pokud by měl přesně vystihovat hry a knihy, určitě bych se v příběhu pitval mnohem víc. Takhle jsem byl stále překvapen vším novým, co se ve filmu dělo, ačkoliv jsem samozřejmě předem věděl, jak vše dopadne (a časté upoutávky tomu ještě napomohly, dal by se z nich ten film pomalu i poskládat). Rozhodně jej doporučuji všem, kteří mají blízko ke světu Azeroth, a těším se na pokračování i na rozšířenou verzi.


P.S.: Omluvte prosím stylistické chyby tohoto textu, snažil jsem se napsat myšlenky tak, jak mne napadaly, abych zachytil co nejvěrněji svůj dojem, a ještě k tomu je už po půlnoci.

Zajímavost: Jiný přechodník od "být"

Donedávna jsem si to neuvědomoval, byť je to vlastně logické – tvarově obouvidé sloveso "být" má kromě běžného přechodníku přítomného (jsa, jsouc, jsouce) a přechodníku minulého (byv, byvši, byvše) i přechodník budoucí – buda, budouc, budouce. Tento druh přechodníku značí obecně závislost dějů v budoucnosti, leč jeho používání krom historických textů je velmi, ale skutečně velmi omezené.

Mezi obouvidá slovesa patří z jádra slovní zásoby ještě "jít", jež má budoucí tvar "půjdu". Toto sloveso má tedy taktéž přechodníkové tvary "jda, jdouc, jdouce", "šed, šedši, šedše" a "půjda, půjdouc, půjdouce". Slušné sloveso naštěstí už více přechodníků mít nemůže.

Nutno poukázat na fakt, že zde jako "obouvidé" sloveso myslím takové sloveso, jehož časování zahrnuje jednoduché tvary pro vyjádření přítomnosti i budoucnosti, tedy pouze formálně. Sloveso "být" je jinak zcela jistě nedokonavé, "jít" v podstatě taky, ovšem starší publikace zahrnují tvar "půjdu" (= *"budu jít") sporně mezi dokonavé tvary. Všechna slovesa typu jít/půjdu, nést/ponesu atd. toto taktéž umožňují (více o nich v Naší řeči).
Sloveso "soustředit se", které se často zahrnuje neprávem mezi slovesa obouvidá, se takto určuje proto, že jeho budoucí tvar mnozí používají pro přítomnost a navíc kombinují infinitiv do patvaru "budu se soustředit", což je samozřejmě tvar chybný, leda by chtěl mluvčí vyjádřit čas "pobudoucí". Jak je zcela jistě patrné, já považuji sloveso "soustředit se" za výhradně dokonavé. A Oliva se mnou souhlasí.

Česká azbuka

Jednou jsem se nudil tak moc, až mne napadlo, jak by to asi dopadlo, kdyby čeština používala azbuku. Třeba v alternativním vesmíru, kde by Rusko bylo větší velmocí než Spojené státy americké a vyváželo by místo revoluce politické revoluci lingvistickou.

I usedl jsem k Wikipedii a Excelu a začal si utvářet tabulku českých písmen a výslovností, porovnávaje je s ostatními slovanskými jazyky používajícími azbuku, jda po stopách velkých slovanských lingvistů jako např. Vuka Karadžiće. Nebudu vás déle napínat a předvedu výsledek.

Čeština	IPA	Azbuka
Aa	a	Аа
Bb	b	Бб
Cc	t͡s	Цц
Čč	t͡ʃ	Чч
Dd	d	Дд
Ďď	ɟ	Д̌д̌
Ee	ɛ	Ее
Ěě	jɛ	Ѥѥ
Ff	f	Фф
Gg	g	Гг
Hh	ɦ	Г̌г̌
Ch	x	Хх
Ii	ɪ/i	Ии
Jj	j	Йй
Kk	k	Кк
Ll	ɫ	Лл
Mm	m	Мм
Nn	n	Нн
Ňň	ɲ	Њњ
Oo	o	Оо
Pp	p	Пп
Qq	kv	Ҁҁ
Rr	r	Рр
Řř	r̝	Р̌р̌
Ss	s	Сс
Šš	ʃ	Шш
Tt	t	Тт
Ťť	c	Т̌т̌
Uu	u	Уу
Vv	v	Вв
Ww	v	Ўў
Xx	ks	Ѯѯ
Yy	ɪ	Ѵѵ
Zz	z	Зз
Žž	ʒ	Жж
Dz	d͡z	Ѕѕ
Dž	d͡ʒ	Џџ

Nová abeceda je do jisté míry transkripční i transliterační. Ke každému písmenu existuje ekvivalent v azbuce, včetně písmen i/y, která představují jeden foném (je nesmysl je slučovat, když rozlišují význam slov, např. bít/být). Na druhou stranu, hlásky dz a dž mají taktéž své ekvivalenty, takže se mi podařilo eliminovat většinu spřežek. Diakritická znaménka existují, ´ se stále používá pro prodloužení samohlásky, ˇ pro změkčení souhlásky.

Jádro azbuky je shodné s ostatními slovanskými jazyky, leč některá písmena jsem musel vymyslet či přejmout. O těch se krátce zmíním.

ĎŤŘ

Tato písmena mají v azbuce málo obdob. Pouze v makedonštině existuje Ѓѓ s výslovností [ɟ] (ď) a Ќќ s výslovností [c] (ť). Ř nemá obdoby. Vzhledem i k tomu, že čárka má již v češtině svou vlastní funkci, rozhodl jsem se tedy využít ryze český háček a spojil jsem ho s již existujícími písmeny ДТР. Jediným problémem je, že znaková sada Unicode tato písmena přímo neobsahuje a musí se tedy vytvářet pomocí základního znaku a kombinujícího znaménka, což některým fontům způsobuje obtíže.

Ě

Je zbytečné psát skupiny dě, tě, ně s ě, když v nich nemá výslovnost "je". Tyto skupiny se tedy pomocí azbuky zapisují д̌е, т̌е, ње. Ostatní skupiny (bě, pě, fě, vě) pro kratší zápis využívají "jotované е", takže se zapisují бѥ, пѥ, фѥ, вѥ. Jedinou výjimku tvoří skupina, která se vyslovuje /mňe/. U této skupiny je stále třeba rozlišit psané varianty "mě" a "mně", proto se první varianta zapisuje мѥ, což sice odporuje současné výslovnosti, ale odpovídá tomu, jak se tato skupina vyslovovala dříve. Druhá varianta se zapisuje, pomocí běžných pravidel, мње.

H

H [ɦ] se v průběhu vývoje českého jazyka palatalizací (změkčením) vyvinulo z G. Ostatní slovanské jazyky h (až na ukrajinštinu, kde značí Гг, což opět nelze použít kvůli G) neznají, takže o hodně přijdou. Zbývaly mi tedy dvě možnosti. Buď využít faktu, že H je v češtině znělá podoba Ch, a vymyslet nějakou modifikaci písmene Х, ale žádné použitelné znaménko jsem nenašel, nebo změkčit G. K tomu jsem se nakonec rozhodl, a tak Г̌г̌ představuje měkčí variantu písmene G, což docela dobře reflektuje vývoj v češtině.

Ň

Mohl jsem opět modifikovat Нн háčkem, ale srbský vynález Њњ (ligatura Н a měkkého znaku Ь) se mi líbil tak, že jsem se rozhodl ho přejmout. Kdybych mohl, vytvořil bych takto další měkké souhlásky, jenže v této době se nová písmena vcelku špatně zavádějí, zvláště s nízkou pravděpodobností implementace ve fontech. Ь jako kombinující znak v Unicodu zřejmě použít nejde.

Q

Důkaz transliteračnosti mé abecedy.  V češtině nepředstavuje Q žádnou konkrétní hlásku a používá se pouze v cizích slovech. Přesto jsem se však rozhodl pro něj použít písmene Ҁҁ. To vzniklo z řeckého písmene koppa (Ϙϙ), z něhož vzniklo taktéž Q. Ҁ je proto dokonalým protějškem tohoto písmene.

W

W je na tom stejně jako Q, ačkoliv jeho výslovnost v češtině je trochu konkrétnější. Dá se označit jako zkrácená samohláska U, téměř souhláska, tedy podobně jako přeměna I v J. Proto je Ўў analogií k Йй. Toto písmeno existuje pouze v běloruštině se stejnou výslovností, v polštině se zapisuje Ł.

X

Naprosto totéž co Q. Slova v češtině, ve kterých se vyskytuje X, se čtou naprosto stejně, jako kdyby se tam vyskytovala skupina hlásek KS. Moje varianta Ѯѯ vychází z řeckého písmene ksí (Ξξ) a skutečně ve staré cyrilici existovala, hlavně ve slovech přejatých z řečtiny a v číselných systémech.

Y

Ѵѵ (ižica) zaznamenává výslovnost podobnou německému ü [y]. V češtině se sice Y vyslovuje naprosto stejně (byť rozdíl [ɪ]/[i] může u některých mluvčích být trochu odlišný od I), ale tato grafická podoba se i přesto vcelku hodí.

Dz a dž

Tato písmena jsou častější v jihoslovanských jazycích a ve slovenštině, v češtině existuje [d͡z] a [d͡ʒ] pouze jako znělá varianta [t͡s] a [t͡ʃ] a v domácích slovech se nevyskytuje, neboť se během vývoje češtiny asimilovala, nejčastěji v Z. Srbština obsahuje znak Џџ a makedonština navíc i Ѕѕ, což je znak sice latinskému písmenu S podobný, leč pochází původně z hlaholice.

Pro praktické potřeby jsem naprogramoval JavaScriptový převodník mezi latinkou a azbukou, který jsem dělal původně pro srbštinu. Následuje:

Azbuka	Latinka

То бѵ бѵло днес вше к ме́му нове́му вѵна́лезу. Т̌еши́м се, аж засе буду ми́т пр̌и́лежитост сем о њечем зайи́маве́м напсат. Брзѵ на сг̌леданоу!